literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

Rozbité zrcadlo

Vzpomínka

Její děda byl Japonec. Prý bojoval ve druhé světové válce a přežil svou kamikadze. Jednou mu ho představila. Usmíval se a kouřil doutníky. Na to, jak byl starý a vrásčitý, působil mladě. Snad to bylo tím, že o vlas unikl smrti. Vyprávěl o svém dlouhém spánku. Znovuzrození dýchalo z každého póru jeho zmírajícího těla, z každého potáhnutí z doutníku, vypuštění dýmu.
Něco z něj bylo i v ní. Když teď na ni vzpomínal, nedokázal si pořádně vybavit její obličej, i když jejího dědu si pamatoval výborně. Vybavoval si jen fragmenty- barvu kůže i její hebkost, ale oči vůbec.
Před několika lety ji ztratil, rozhodl se pro jinou.
Od té doby uplynulo hodně vody. Léto znova přicházelo. Chystalo se vstoupit do jeho zmrzlé duše, roztát ji, roztát touhu, její obraz, jak se směje.
Svěží pleť živě odpovídá jarnímu slunci, její útlé dívčí nohy vycházejí vstříc letní výzvě.
Květy jabloní a třešní se třepetaly ve větru. Posteskl si po jejím dědovi víc, než po ní samotné.
Jeho prsty svírající doutník se chvěly ve větru času a dým chaoticky stoupal do prázdna. Šla vedle nich jako nervózní nerozvité poupě. Lidi se otáčeli po té zvláštní trojici - starém kouřícím muži a dvou mladých kamarádech, mezi které mohla přijít láska, ale nemusela.
"Chtěl bych se tvářit upřímně," řekl jí.
"To nejde chtít. Takový prostě musíš být," odpověděla. Pořád se ošívala.
"Už ti někdy bylo tak krásně, žes to prostě nemohla vydržet a musela ses toho vzdát?" zeptal se.
Ten pocit přišel teď silnější, než kdy dřív. Prožíval tu chvíli znova a cítil rozkoš i muka.
Chtěl se dotknout. Nebyla daleko. Dělil je jen čas.
"Zesílils. Máš hezký úsměv. Jako bys měl nějaké trápení, ale nechtěl s tím nikoho otravovat. Směj se," řekla netrpělivě.
Musel přijmout nahodilost svého života. Objevil smysl. Vždy jen na chvíli.
Blízko jako daleko.

Láska

Začal chodit s tou druhou.
Brzy ji podvedl.
Naboural všechno, na čem vztah stojí. Začal ji nevědomky prosit o odpuštění a vzdávat se vší své volnosti, aby odčinil, co udělal.
Kdy a kde se v něm vynořil ten démon?
Začal nesnášet většinu druhů smíchu. Neměl rád smích ega. Občas se ho dopustil a ona to zálibně kvitovala. Nechtěl být takový, jakého ho chtěla. Sebevědomý. Nebylo proč být sebevědomý. Když se na to podíval, bylo to směšné. Smál se tomu. Jeho ego se smálo.
Mohl to překonat jen afektem, který uvolní energii. Chaoticky plynoucí život měl jakýsi rámec řeky, která plyne do moře a tou není smrt, ale láska a ta řeka není život, ale život i smrt.

Kolem proudila změť scén bez uspořádání. Život. Záblesk kůže jejího zadku v roztržených riflích, vodnaté oči stařenky. Kapka vody. Další kapka. Déšť. Je jen jednou z mnoha.
"Vůbec se nebojíš, že mě ztratíš. Chceš mě jen opustit," chtěl jí říct, ale místo toho ji políbil.
"Ukážu ti karetní trik," řekla. "Předvedla mi to jedna holka. A ještě mi předvedl…"
"Předvedl?".
"Říkala jsem předvedla."
Převaloval se v posteli a nemohl usnout.
Pravda schovaná v chaosu. Svoboda schovaná v naději. Smrt všudypřítomná v nehybnosti.

Spleen

Jeho myšlenky někdo vystihl. Ztratil vědomí. Minuty plynuly. Ozvalo se ticho a mluvilo jeho hlasem.
Před pár týdny se s ním rozešla kvůli někomu jinému. Kvůli tomu, že s ním nebyla šťastná. Nebrala telefony, nechtěla ho vidět ani slyšet.
Nenáviděl toho, který kdy mohl být tak nerozhodný a nevážit si jí. Chtěl utéct za obzor svých myšlenek a najít to, aby se to nějak vrátilo do jeho útrob, pocity ho ale vedly k nevědomí.
Jeho jedinou potravou teď bylo pivo a jediným odpočinkem bdělé snění. Hledal možnost, jak obrátit chod světa. Ale jak? Krvácejícím srdcem a hlasem, který koktá zapovězená slova?
Cigareta ho vynesla ke stropu, z piva zvracel svou moudrost.
Chtěl, aby věděla všechno, všechno, všechno, všechno, všechno, všechno, všechno… Měli bychom se sejít a mluvit, mluvit, mluvit, mluvit, mluvit, mluvit, mluvit, mluvit… Sen neproniknutelný ve vánku vůní. Emoce na popel. Milujeme láskou, která nechápe, život je život, život netápe. Rudé mraky kropí den krví. Praha, město metafor, světla aut, tisíce domovů a slepota. Smrt kolem stoletých věží, výhled na město, ale na duši? Stěží.
Jak zvrátit osud? Květinou, básní? "Ty, mé sny a všední dny plné tmy. Oči nebo duše, stejně jsi to ty. Slova nebo činy, co mě zbaví viny, skryté, vetklé v ústrety? Tvé oči neronily slzy."
Dveře zavrzaly kakofonní jazz. Poslal jí zprávu o své nehynoucí lásce. Udělalo se mu líp, vyjádřil se. Chvíli nepřemýšlel nad důsledky svých činů. Ulevilo se mu. Sirka jako plamínek v tunelu mu zapálila další cigaretu, jeho dech obarvený čoudem. Jeho odraz v okně. Už týdny sám živil ten sen.

Sebevražda

Nastal čas roztříštit světlo. Na Petříně si koupil vstupenku a stoupal po točitém schodišti. Když mu bylo úzko, vždycky vyhledával vyvýšená místa. Ve Zlíně, kde se narodil, to byl Baťův mrakodrap, kde si člověk může koupit pivo a shlédnout funkcionalisticky vystavěné čtvrti, které lemují úpatí kopců.
Popadla ho myšlenka skočit dolů, doprovázel ji závan radosti. Jako oslovení neznámé dívky, která se tvářila zádumčivě. Smrt se stala možností. Polil ho pot.
"Excuse me," odstrčil ho tmavý turista silně vonící parfémem, který mu připomněl ten, který používala ona.
Změna, která se před chvíli jevila v heroickém hávu, odezněla. Její skutečná tvář byla bezmocná, prázdná a zoufalá, oči podlité lety beze spánku. Podíval se dolů. Nejspíš by se rozsekal o železné nýty, které spojovaly trámy věže. Jeho oči sjely na čerstvou zeleň lesů, která ho ohromovala, protože po dlouhé zimě ještě neuvyknul životu. Kalná Vltava tekla historickou zástavbou jako osamělá žíla.
Vydal se dolů po schodech a vyhýbal se těm, co šli nahoru. Vždycky zastavil a přitiskl se k zábradlí, jež ochraňovalo od smrtelné hlubiny. Připadalo mu to směšné. Na jedné straně turisté, kteří přijeli pro pár zážitků a znaveně, ale spokojeně se usmívali. Na druhé on, vzrušeně hledící do padesáti, čtyřiceti, třicetimetrové hloubky a přemýšlející o osvobození od trápení, které trvalo tři týdny.
O takové věci nelze přemýšlet, to se prostě musí udělat. Někde slyšel, že na změnu se nedá čekat, přivolat ji, ta se prostě buď udá nebo ne. Co takhle stát se změnou?
Už o tom začal přemýšlet, měl by to dotáhnout, jinak to bude jen další věc, ve které selhal. Cítil mrazení, měl věci ve svých rukou. Cítil neúplnost své duše, neúplnost, která v ní jistě byla ještě dřív, než přišel o její polovinu, než se ta duše roztekla do ulic, než pocítil rozkoš z představy, že by se do ní znovu vlil skokem na nebesa. Cítil se silný, po dlouhé době se díval kolemjdoucím do tváří a nesnažil se nic předstírat, prostě se tvářil tak, jak se cítil - nijak. Lidi v něm hledali špetku ztotožnění, které nebylo v jeho nabídce, nebyl už součástí toho města, toho dne.
Utekl na Vyšehrad. Mohl by skočit ze skály jako Šemík. Stál tam a díval se dolů, Vltava je v těch místech dost široká. Představoval si, že by doskočil až do vody a zachránil se. To bylo nemožné, bylo to daleko a pád by ho i tak asi zabil.
Rozptýlily ho myšlenky na ni. Byl jejím otrokem. Kdyby si vyjasnil všechny okolnosti svého stavu, snad by zjistil, že všechno není jeho vina. Musí existovat spousta východisek. Psychoanalýza, hypnóza, čas... Miliony věcí schovaných v lidech, v knihách.
Vstoupila do jeho pokoje, přivedla kámošky a kámoše, aby se podívali, jak tam hnije, krvácí a prosí, slepě sahá po její ruce a uchopuje jinou, ruku jejího nového přítele. Samozřejmě, že se bál. Ne smrti. Bál se života. Síly života, kterou by po sobě zanechal.
Zastyděl se. Představil si její reakci, kdyby zjistila, že je mrtvý. Vzpamatovala by se z toho za rok, za dva. Stal by se hrůzyplnou vzpomínkou v příbuzenských historkách.
Rozhlédl se kolem sebe. Parčík byl plný turistů, jeden jako druhý, s foťákem plným beztvarých budov a křečovitých úsměvů. To nebylo místo na smrt.
Sedl do tramvaje na Hlavní nádraží a tam chytil vlak do Zlína. Muž v jeho kupé telefonoval a domlouval nějaké stavební projekty v Africe.
Dojel za tmy. Podíval se na nebe. Uviděl družici. Zasvítila a zhasla, jak se ztratila z dosahu slunce. Možná to byl meteorit. Mohl si něco přát. Koupil si v nádražním bufetu láhev vína. Myšlenky se ustálily v klidné hladině, kterou jen občas zvlnil dopad něčeho těžkého, něčeho, co tu hladinu náhle změnilo v rozbouřené moře, ve kterém plaval jako páběrka, vlny se mu přelívaly přes hlavu a hrozily ho utopit.
Zapálil si cigaretu a rozhodoval se, co dál. Plánoval chytit autobus na vesnici, kde měli jeho rodiče chatu, kde býval šťastný. Dokouřil cigaretu až po filtr. Každá myšlenka vytváří svůj opak a on žil na té odvrácené straně Měsíce, na povrchu temného půlměsíce. Nějací kluci tam hráli na kytary a do toho rapoval bezdomovec neartikulovaný dixieland.
Vystoupil do tmy vesnice. Šel po silnici kolem rybníka. V hospodě pilo pár lidí. Pokračoval dál po polní cestě. Po chvíli si jeho oči zvykly na tmu. Vedla kolem hlubokých lesů, které přecházely v paseky. Nádherné dubové i smrkové lesy jeho dětství mizely pod pilami krvelačných dřevorubců hnaných finančními výnosy majitelů. Brzy budou všechny skály obnažené, zbudou jen parčíky plné turistů ve světové megapolis a nebude, kam se schovat. Teď ale ta krajina ještě měla své kouzlo.
Došel na louku, na které kdysi strávil noc. Vzbudil se tehdy tím, že mu kolem obličeje čenichala srnka. Vyděsil se stejně jako to roztomilé zvíře.
Vytáhl z batohu provaz, vylezl na strom a omotával ho kolem větve. Byl rozrušený a zpocený, nevnímal chlad noci. Uvázal si kolem krku oprátku. Ještě, že chodil do skautu a naučil se všechny ty smyčky. V dětství si myslel, že život bude jedno velké lesní dobrodružství.
Skočil. V tu chvíli už neměl, kam odejít. Co zůstalo nevyřčené, neexistovalo.

Znovuzrození

Probudil se na zemi s bolestivým šrámem na krku. Slunce zrovna zapadalo. Ve stromech šuměl vítr, roztančoval lístky k nočnímu bálu. Zamžoural.
Vstal. Bolela ho záda. Vydal se kolem rybníka na chatu. Přelezl plot a procházel se po zahradě. Vzpomněl si, že má v altánu schovaná sušená semínka durmanu. To je jedovatá rostlina, kterou čarodějnice ve středověku používaly při svých slavnostech.

Trip

Sedl si do trávy, zadíval se na protější hasnoucí kopec, kde vyl pes. Stromy se kymácely ve větru. Spolykal semínka. Pták se v letu zasekl do stromu a změnil se ve větev.
Probudil se v noci, ležel v altánu na staré pohovce. Měl pocit, že má jít se školou do divadla. Vydal se na autobusovou zastávku, kde potkal bývalé spolužáky. Asi hodinu s nimi kecal a kouřil imaginární cigára. Byla tam spousta lidí, které dlouho neviděl. Nebe bylo rozzářené hvězdami v barvě duhy a padaly z něj kuličky z nějaké divné hmoty.
Svítalo. Potkal matku. Podala mu jejich psa, aby ho chvíli podržel. Položil ho na silnici, do které se pes vpil, zmizel v ní a zůstal po něm mastný flek. Propadl panice, klekl si na zem a začal černý flek třít. Po psovi zbyly jen červené rozteklé oči. Začal ho hledat okolo. Na louce kolem křižovatky se válely stovky mrtvých psů nebo jen jejich kožešiny. Hledal asi hodinu, než to vzdal.
Podíval se na svou sestru. Nemohl její pátravý pohled vydržet, uhnul očima. Znovu na ni pohlédl, ale nebyla tam. Vymazal ji! Kolem chodilo plno lidí. Znova to zkusil. Podíval se na někoho, pak rychle někam jinam, a pak zase na něj. Ten člověk zmizel, přestal existovat. Co to získal za příšernou schopnost? Vymazal kluka, co seděl se svými kamarády na stromě. Jeho kamarádi si toho všimli. "Cos to udělal? My jsme tě viděli!"
Rychle zkusil stopnout auto. Asi třetí mu zastavilo a vzalo ho do Fryštáku. Zeptal se řidiče, kolik je hodin.
"Osm," odpověděl bodrý pán, který kamsi vezl štos novin.
"Ráno nebo večer?" zeptal se.
"Ráno. Pročs myslel, že večer?" podivil se pán.
"Jsem trochu mimo," přiznal.
Ve Fryštáku chytil stopa do Zlína. Po zemi se válely poloviny lidských těl a vedle nich rozsypané přepravky s marihuanou. Dorazil domů. Rodiče se divili, co tam dělá.
"Už jste našli psa? A sestra žije?" ptal se. Zorničky se mu roztahovaly přes celé oči.
"Co sis dal? Měls nějaké halucinace. Co to máš na krku?"

Blázinec

V tu ránu vystřízlivěl a vysypal ze sebe celou tu historii o ztracené lásce, sebevraždě a durmanu. Rodiče usoudili, že bude lepší, když pojede hned do Kroměříže. Souhlasil a večer už ležel přikurtovaný na oddělení pro sebevrahy. Slyšel dýchat ostatní spoutané...
Slyšel kapat vodu. Kapala hodně rychle. Představil si, že jsou to tikající hodiny. Znamenalo by to, že čas utíká mnohem rychleji.
Nadopovali ho nějakými prášky. Chandra zmizela. Byl jen smutný. Kolik lidí je na světě závislých? Asi všichni. Svět je megapole závisláků cirkulujících kolem pomyslného středu svého psychického stavu v neustálém honu po své droze, která je v tom stavu udrží. Existují ještě osvícení? Místa odpočinku? Je cesta cestou nebo je to mozaika cest? Je člověk kometa oscilující vesmírem ovlivňovaná gravitačními poli větších objektů cyklicky se vracející na začátek své trasy? Nebo je člověk vesmír, souhrn všech těch planet a komet?
Už dlouho hlas v jeho hlavě vymýšlel definice a nedovoloval mu tu prostou vteřinu zapomnění. Přikládal těm myšlenkám velkou důležitost a bál se, že je zapomene. Napsal jsem stovky slov a napíšu ještě tisíce, budu se zpomalovat až k hibernaci. Nebo vdechnu dým jedovaté lásky, která mě zadusí. Zůstala ve mně. Štěstí usměvavých dědků. Hlubiny euforie, prázdno života, rty, které promluvily. Polibek, který se náhle snese z tvých úst jako prosba i útěcha. Odkud přicházejí významy? Ze slov ne. Z činů, které tvoří naše životy? Řetěz, který nás svazuje. Být člověkem bez činů. Ale já chci i tebe. Zkouším tvou lásku i svou. Rozejdeme se. Slunce v dálce pořád svítí. Musíš umět lítat. Pořád se snažím splnit to, co jsem ti slíbil. Čekám na tvůj úsměv každý den. Čekám a zkouším a žiju. Klid. Takový ten týpek v trenkách, co chodí po bytě. Koupil si brouka, aby si vykompenzoval moc velký penis. Podíval se na mé jizvy. "Tělo za to nemůže, to duše," řekl. Všechno, co dělám, se míjí účinkem. Jako další cigareta. Zapomenout. A zase být. Láska je povědomá vůně, která se mihne nosem a mozkem. Uvadá jako květina a rozpráší se do všech srdcí všech lidí. Dlouhé bezesné noci, když čekám a nevím, na co.
Po dlouhé době vklouzl do spánku. Musel spát dlouho. Když se probudil, slunce zapadalo. Zvedl hlavu. Přišel nemocniční zřízenec, odemkl mu pouta a doprovodil ho na záchod. Pak ho zase přivázal. "Udělej si pohodlí," usmál se na něj přívětivě.
Ty dva hádající se hlasy v jeho hlavě umlkly a šly na kafe. Byla to na chvíli pohoda. Pak zase čekal. Už nemusel být přivázaný. Chodil po chodbách sem a tam, aby vytvořil vakuum, ve kterém by získal trochu času. Umýval si ruce stokrát za den, aby se tím strachem zase nenakazil. Ale zase to přišlo jako po dni přišla noc.
"Když jsem byl malý, měl jsem strach, že se ztratím," promluvil na něj vězeň vedlejšího lůžka. "Taky jsem se jednou pokálel na koupališti. Za chůze." Byl zhruba stejně starý jako on. Mimózně se na něj usmíval. "Neměl by sis to moc brát," řekl cizí kluk vědoucně, když viděl jeho rozpaky z toho prostředí, z okovů a z postele. "Protože jinak by ses pod tím mohl zlomit, a pak už se to jen těžko narovnává. Měl by ses naučit myslet, je to jako hra na kytaru, jako trénink na olympiádu, budeš lepší a lepší, až nakonec budeš schopný vzít svou duši do hrsti, vylézt ven a podívat se ostatním do očí."
Další den ho probudili. Postel jeho souseda byla prochcaná a páchla.
Proč přichází den a noc? Proč se některé sny vracejí? Dozví se, kde teď je a přijde ho obejmout, uvědomí si, jak mu ublížila? Rozpoznal ve smrti vytouženou a přišel o ni probuzením v nevinně dýchajícím lese, teď byl v ústavu pro šílence, který ho měl vrátit do života.
Večer se dívali na hokej. Jednoduchá hra, přesto se cítil méněcenný vůči těm bijcům na obrazovce. Myslel na její náruč a co by pro ni musel udělat. Spolykal prášky, které mu přinesli a šel si lehnout. Z pootevřeného okna doléhaly zvuky silnice, tlumeně jako jeho emoce. Léky tady byly jeho chléb. Jako by šel nahý mrazovou pouští a oni mu dali teplý kožich a on šel dál tou pouští a očekával vánici.
"Toužíš po štěstí?" promluvil kluk z vedlejšího lůžka.
"Ne, chci pravdu."
"Štěstí není vratné. Pokolikáté tu jsi?"
"Poprvé a ty?"
"Popáté."
"To je tak těžké se zabít?"
"Lehké to není. Můj organismus asi začíná být imunní proti smrtelným dávkám léků. Cos udělal ty?"
"Provaz."
"To jsi machr."
"Co si myslíš o tom, že myšlenky na sebevraždu mají stejné účinky jako alkohol?"
"No afrodiziakum to určitě nebude."
"To mi povídej. Holka mě nechala kvůli pár depkám."
"No jo. Holky se chtěj jenom bavit."
Oči z okolních postelí se na ně podrážděně přilepily. Později v noci se probudil tím, že ten kluk se svíjel ve svých okovech, jako by ho posedl ďábel, jako by do něj pouštěli tisíce voltů.
"Občas mám takové stavy," řekl mu druhý den, když se ho na to ptal. "Je to trapné, zvlášť, když se to stane venku na ulici. Tady je tolik pošuků, že to nikoho nevzrušuje."
"Za to nemůžeš. Je to nemoc. Lidi by to měli chápat."
"To měli. Holky to moc nechápou. Jak mohla!?"
"Jak mohla!?" přisvědčil. Chvíli se hádali, kdo je na tom s tou svou hůř. Pak usnuli. Měl sen, že vidí v řece pod splavem v průzračné vodě utopeného muže. Skočil šipku a muže vytáhl, dal mu umělé dýchání jako v Pobřežní hlídce a masíroval mu srdce. Vypadalo, že je mrtvý. Padla na něj beznaděj a strach. V tu chvíli se rozdýchal. Šel s ním do hospody. Byli tam staří známí, kteří říkali, že s ním nemá mluvit, že je to hrozný blbec.
Další den dostal vycházku. V autě kolem blázince projela asi osmiletá dívka. Byla roztomilá s mezerou mezi zuby, dívala se na něho užasle z bezpečí svého auta. Vzpomněl si na bezpečí, které cítil v limuzíně rodičů, když byl malý. Pak odjela a on hledal v parčíku u blázince něco aspoň trochu tak hezkého, ale nemohl na nic přijít.
"Převratné věci neexistují. Žádná změna už se nikdy konat nebude," napadlo ho. Když se díval zpátky, musel uznat, že mnoho změn se zatím opravdu nekonalo. Potkal dívku, do které se zamiloval a chtěl s ní žít. Pak s ní žil. Nechápal, proč skončil tak, jak skončil, když se vlastně dělo jen to, co chtěl. Byla doba, kdy si v těch představách liboval, v představách konce, výbuchu, vzejití něčeho nového. Ale sebevědomí je věc daná od boha, není to nic, co by se upevňovalo nebo uvolňovalo během života. Hledal to své a doufal, že je velké, tak velké, aby ho vyneslo tam, kam potřeboval.