literární časopis založený v roce 1964

Natalie Williams

1. Marťanská epizoda

Psal se rok 2004 a právě jsme vstoupili do Evropské Unie, která nás, Východoevropany, přivítala s otevřenou náručí. Stejně tak mě přivítala i vesnice v západoanglické oblasti Forest of Dean, kam jsem se přestěhovala spolu se svým britským manželem. Jednoho srpnového rána, asi tři týdny po našem příjezdu, jsem šla na poštu zaplatit telefon. Pamětliva českých vesnic, poctivě jsem všechny pocestné zdravila. Každý se zastavil a řekl úplně stejnou větu: "Brej den! To musíte bejt manželka Velkýho Andyho." To bylo také poprvé, co jsem slyšela, že by někdo mé horší půlce takhle někdo přezdíval. Neznala jsem nikoho, na všechny jsem se usmívala. Každý si se mnou potřášl rukou.
Říkala jsem si, že jsem na tom jako holka odkojená Vltavou asi jako Pařížan, který by se rozhodl odstěhovat na Hanou (nic proti Hanákům), ale že jsou lidé milí a přívětiví.
A pak to začalo: napřed se objevil u našeho plotu asi padesátiletý muž v tílku s upracovanýma rukama. Napsala bych, že se na mě na přivítanou zazubil, ale to by nebylo přesné, protože mu přední zuby chyběly. Myslím, že se jmenoval John a byl to zedník. Povídal si se mnou asi pět minut o počasí a pak zmizel. Ve středu se přes plot dívala taková tetka a povídala si se mnou o počasí. V pátek mě přes plot zdravil manželský pár, takoví svižní šedesátníci v teplácích. Paní mi povídala, že její "cheesecake", čili tvarohový dort, je nejlepší na světě a že mě ho jednou naučí. No, a pak přišel víkend, neděle se přehoupla do dalšího týdne. Manžel v práci a já uklízím a prohlížím si místní inzeráty, rubriku Zaměstnání. Náhle bláznivě zvoní zvonek u dveří. Sprintuji seshora, málem se přerazím na úzkém schodišti, zvonek opět netrpělivě zazvoní. "To bude asi nějaká doporučená zásilka," říkám si a podivuji se nad tím, jak jsou britští pošťáci zapálení doručovat dopisy a nedají se hned tak odradit. Otevřu udýchaně dveře a za nimi stojí šedivějící paní s vodovou trvalou, tak metr šedesát, a se silným místním přízvukem a pronese s úsměvem:
"Brej den, já sem se na vás přišla podivat."
"Dobrý den," odpovím a váhám, zda mám vyčkat, co paní chce, nebo zabouchnout rychle dveře a volat na 999, což je zdejší sto padesát osmička.
"No, já sem slyšela od Anges, že ste tu nová a že ste manželka Velkýho Andyho. Taky povidal, že ste z tý Východní Evropy a že ste černá. Tak sem se příšla podivat."
Nadechnu se a snažím se nerozesmát: "Ano, jsem z části Evropy, kterou tady nazýváte Východní, přesněji z České republiky."
Paní mě zkoumá šedivýma očima, které mě propichují jako dva paprsky laseru: "A to jste se nějak vybělila tady v tom klimatu, ne?"
Vidím, že je zmatená a že skutečně očekávala černou obyvatelku z neznámé části světa, a ne modrookou, světlovlasou, obrýlenou intelektuálku.
"Já jsem vždycky byla bílá."
"A to jsou tam u vás v Polsku všichni?"
"Ano, většina nás je v Česku bílá a předpokládám, že v Polsku také."
Paní pokýve a pořád stojí ve dveřích a sjíždí mě pohledem od hlavy k patě.
"Nedáte si čaj?" zeptám se ze zdvořilosti. K mému překvapení šedivá paní souhlasí. V kuchyni žvýká polomáčené sušenky a švitoří o všech sousedech, rodině a známých, kdo se oženil, rozvedl, kdo má nemanželské dítě, a že ten Jack si skandálně namluvil děvče z Londýna, protože kdo by chtěl Londýňanku (usmívám se a přemýšlím o tom, kdo by vlastně v Česku stál o holku z Prahy - tedy kromě Pražáka) a po padesáti dvou minutách se zvedne a prohlásí, že má "spicha s Agnes a Deborou". Nejspíš si mají holky co povídat - že ta nová je sice vodněkud z Polska, ale vůbec není černá.