Eva Srbová

Poetický démon

(text není redakčně upravován)

SNĚŽÍ

Utichly hvězdy.
I měsíc šeptá
a na zem cukr lehce kles´.
Země je buchta makovaná
vískami, městy,
stejně hebká.
Sypaná bílým od nebes.

Utichly hvězdy.
Vločky sází
pusinky sladké jako med.
Země je koláč s rozinkami,
s drobenkou cesty
k lesům, k hrázím,
k rybníkům s tváří jako led.

Utichly hvězdy.
Nocí dýchá
tajemné kouzlo,
zimní sen.
Uvnitř to zvoní rolničkami.
Čaroděj Mrazík
barvy míchá
a kreslí fresky do oken.

Utichly hvězdy.
Klapot kopyt
do cukru tiskne podkovy.
Šupinky rybí
měsíc loví
a shůry za ten pohled snový
sesypal bílé cukroví.

NEJHLASITĚJŠÍ LÁSKA

Země si vyšla
v nylonkách k nebi.
A my teď, zalévaní,
začneme růst.
Pečovat o zrníčka.
Škubeme plevy.
Z listenů obnažených
kape nám půst.

Zapadlo slunce
do tlamy nenasytné.
Před svitem skomíravým
hledáme skrýš.
V rozpacích rozbíjíme
svou lávku od naděje -
do hlubin promáčených
padáme výš.

Zvoníme umíráčkem
paprsku pobledlému.
Na hranách rozjásaných
steleme rov

svým dlaním k pohlazení,
pohledům uplakaným,
tisícům spolykaných
milostných slov...

LÁSKA POTICHU

Sypeme milování
do útrob kafemlýnku,
na sáčku papírovém
zdobíme lem.

Rozdrcené
zavání po hřebíčku
a hmoždíř
pláče
pro svůj utrápený tlouk.

Vkládáme milování
v otiscích do polštářů.
S peřím nám,
neodbytné,
cukruje zem.

Teď odbil zvon.

A tlouku puklo srdce.

Koukej - to asi sněží...

Dostavník

Jezero.
Kolem něj cesta
kamením, blátem dlážděná.
Tajemná úzkost
tiskne a svírá.
Stromy jen krčí ramena.

Pochmurno.
Nad vodou mlha
skor dotýká se hladiny.
V mrazivém tichu
vtom kdosi pláče.
Zní dětský nářek nevinný...

Pláč sílí.
Hledám u přívozu.
Obcházím rychle celý břeh.
Nikdo tu není.
Snad tamhle v lese...
A mráz mi přeběh´ po zádech.

Dostavník.
Po lesní cestě
k jezeru tryskem uhání.
Celý je v černém,
chybí mu kočí.
Dítě se z něho vyklání...

Pláč ustal.
Jen teskné ticho
a mlha stoupá z jezera.
Uprostřed stojí
dřevěný křížek.
A pramínek z něj vyvěrá.

Láska na kříži

Mží hvězdám.
Snímá lásce plédy.
Pokorná, čistá...
Křik se vzdal
odříkat zákon
áyurvédy -
jen masti schystal,
kdo ji znal.

Mží očím.
Němý kat se blíží
na špalku ruce
spjaté stít.
Umírá tiše
vetknut v kříži,
vyplétá kola
sirý cit.

Mží srdcím.
Jen sten, pláč a vzdechy.
Kde ještě dá se
svaté krást?
Za mříží zdobnou
něžné blechy
varhany k spáse
nutí pást.

Mží nebi.
Hřivny kostí sbírá
a z tepen život
chtivý hlad.
Zatlouká hřeby
znectěná víra.
Věřícím planá
nedá spát...

NÁBŘEŽÍ

Toulám se nábřežím,
jdu dál a zutá -
chladivý polibek
dlážděných cest.
Čas stéká se věží,
mám tíhu v rukách -
snad pro sta nádherně
zbytečných gest.

Toulám se nábřežím,
jen křídla plácnou
pro potlesk do dlaní.
Vzdají mi čest...

... a povědomý stín
klepe mi na rameno
jak cizí muž
v kabátě z butiku
na protějším rohu.

Má k hladině tak strašně blízko...

Galantně nabízí
své mužné rámě
a něžně šeptá: "Pojď..."

Pár kapek vystříklo
na chladné skráně
kočičích hlav.

Zmáčená unikám včas.
A šeptám,
vědoma svých lidských práv:
"Lásko má,
přijď ke mně zas..."

Hvězdy

Stmívá se.
Podívej,
hvězdy osiřely.
Vyšly si hledat měsíc bledý.
Světlice.
Teď se s ním koupou v rybníce.

Zmáčené
na březích posedaly.
Chtěly by zpátky.
Tam...
Ta výška!
A země?
Bude se jí stýskat...

Nebe už tiše rozevírá náruč...

Další večer.
Zase se stmívá.
Nad hlavou září
noc co noc.

A zjitra spadnou těšit zem.

Se svítáním svou pouť končí
v bezedných tůňkách
dětských očí.

Plnoštíhlé L

Jedno
dvě x... L
skořápka po ořechu
a v hlavě se ti
chlapče
střídá proměnná

Závidíš ptákům
pár vteřin do odletu
a v bázni o ně si
vyposlechneš zprávy
o stavu vody
mořských hladin

Na plážích sbíráš
suvenýry mušlí

Sněží.
Vločky tají
v mrazivém teple -
namísto drozdů
na dráty posedaly

Něha se sklouzla
po ledovce lící
a fresky v hejnech
ji odmocnily k jihu
přes moje moře

Tají se dech
nad nezvyklou krásou
slaných rampouchů

Proč nepíše se
před eL ypsilon
Řekni...

Co pro mě znamenáš

Na sněhobílou opuku,
jež větrem, deštěm hlazená,
usedl malý skřivánek.

V zobáku žejdlík živé vody.
Chce řeku čistit,
znavený,
a chladit rány kameni.

Vždyť uvnitř něho srdce tluče,

Sám ztěžklý peřím urousaným
posbírá střípky snů,
a rád,
skřivánčích pírek prstoklad.

Den za dnem.
Další nové ráno.
Sytí, co k hladu odkázáno,
a léčí,
co pro těžký splín
mělo být navždy nemocným.

Zapíná bolest na knoflíky.

Svítá mi s Tebou,
lásko.

Díky.

Večerní déšť

Prší.
Ticho a klid.
Noc vchází shůry po špičkách...
Než usednout si stačí,
vyzve ji soumrak k tanci.
Škoda by byla v každém pádu
propásnout tuhle serenádu
a tak se točí v lodičkách.

Prší.
Ticho a klid.
Jen z dálky šumí křehoučký nápěv valčíku...
Noc víří šatem ze sametu,
a že je to dáma k světu,
soumrak se před ní uklání
a šeptá něžná vyznání.

Prší.
Ticho a klid.
V něm kdysi dávno noc svoji lásku slíbila.
Soumraku sliby málo stačí -
a tak než ráno načnou ptáci
svou rozpustilou čtverylku,
vyzve ji ještě tisíckrát,
k tanci až déšť zas bude hrát.
Až pršet bude na chvilku...

Podzimní řeka

Syrové ráno.
Řece halí
dotekem mléčné prsty líc.
Kohout se skrčil v mlžném chladu
a táhlým hlasem v tichém šeru
v oponě bílé
vzbudil zem.

Zdvihnutý závoj.
Zkalená řeka
kohoutím hlasem zlíbaná,
jež spadlé pestré duze Mekkou,
ptáčeti hladí ramena.
Zalknutá ústa.
K letu pějí
vlašťovek hejnům sroceným,
jimž známé bude zítra cizí,
jež v cizím najdou teplý klín.

Nohama těžce rozvážnýma,
lenivým krokem tíživým,
dohání slova nevyřčená,
z hladiny vzešlý mlžný dým,
všechny své vášně...
Chladná žena.
Dnes listím z olší ověnčená
jak zjara vínkem z kopretin.

Povětřím čirým šepot sílí,
pod kabáty se krade splín.
Náhlý vzlyk.
Mlžný opar mizí -
a čistou ptačí touhu ryzí
i uplakaná ranní mžení
odešle zima v zapomnění...
A pod něj smutné řece k snění
nakreslí z peří vykřičník.

Pampelišky

Slunce si sedlo do trávy
a hoří,
zlatě hoří...
Prasátka něžných pampelišek
zajícům hází na kožíšek
a květům korun jabloní.

Sem tam si vánek zchladí lžičku,
když noří
nos v tom moři.
Pak pro zábavu sype broukům
padáčků stovky do klobouků
a medem stráně zavoní...

Obraz

Mánes mě kreslí olejem.
Jsem něžným horizontem stínů.
Jsem dálka lidem k nakousnutí.
V mém akvarelu křehkých gest
lísá se k střepu
motýl zutý.
Když převlékám se za krajinu.

Na plátně temné hloubky očí
a přístav nikde nevidět.
Než padnou soudy na mou líc,
ať posvítí mi na duši -
kde tma je,
nelze krášlit víc
a lhát se přece nesluší.
Snad jen se tázat po vině.

Z obrazu vítr písek sbírá,
vrhá do skleslých zákoutí.
Mé nebe temná mysl čeří.
Čistím nevody rybářů.
Zvolna se chystám na večeři,
chycena ve svém teskném šeru...
A menu?
Ta se nepíší...

Když pláče déšť

Když pláče déšť
a nebe slzí z šedé tváře
na úsměvy a na polštáře
náručí zralých jeřabin,
když šeptá s něžným dojetím
své písně v mokrém objetí
o křehké kráse zvadlých růží,
slzy mu kanou do kaluží.
Já pláču s ním.

Když pláče déšť,
nešika,
ubrečenou větou
osolí olším babí léto
a do větví si sedne splín,
když vzlyká trylky osikám
nad zmoklým peřím slavíka,
světluškám,
smutný suverén,
pozháší plamen luceren.
Já pláču s ním.

Když pláče déšť
a sklesle stojí ve dveřích,
tak provinilý za svůj hřích,
do oken hází teskný stín,
když zjihle s tváří sinalou
utíká z louky na palouk,
pro nevděk za tu dobrotu
spolu s ním buším do plotů
a pláču s ním...

KLIDNÉ MOŘE

Moře - a nic.
Jen jedna vlnka.
Jen maják vztyčen na břehu.
Krásný zpěv ustal.
Stesk jej střídá.
Pro vlídnou náruč,
pro něhu...

Moře a nic.
Jen křídla ptačí
oči mi chtěla přikrýt tmou.
Ten dětský pláč...
Být hluchý radši.
Být hluchý,
němý,
oslepnout.

Moře - a nic.
Jen stesk a lítost.
Houf supů pluje za slávou.
Ten dětský pláč...
Zoufalý pokus
vydat se mořem
za mámou.

Moře - a nic.
Jen za pár vteřin
přestane druhé srdce tlouct.
Snad ještě věří
dítě a máma,
co zapřáhli ji,
bezbrannou...


Moře - a nic.
Supi se slétnou,
k oslavě už nic nechybí.
Jen třetí srdce
přestane tlouci -
to moje.

Za dvě velrybí.

Svítá

Svítá.
Den sedl na větev
a zívá,
zívá...
"Buď pozdraveno,
krásné skřivánčí jitro,"
klaní se větev
a ráno,
vstanuvší z pelíšku,
přátelsky šimrá na bříšku.

Svítá.
Labutě mávly pelerínou
a na nebesích ručkou línou
sluníčko shráblo obláčky.
Jitro z nich spíchne za chvilku
pro víly noční košilku
a slušivý krejzlík do fráčku
motýlům,
ptačím zpěváčkům.

Svítá.
Den sfoukl z nebe
hned plnou náruč červánků.
Že vybízely ke spánku,
smaží z nich mísu koblížků
slunci pro ranní projížďku.
V korunách,
kde si češe vlasy,
hned zjitra pěkně pochutná si.

Svítá.
Mihly se rybky v peřejích
a krajem zvoní lehký smích.
Smích jitra kdesi ve větvích...
Vždyť šimrají ho na bříšku
větve
a vůně koblížků.