na další stranu
Michael Lorenc
Šerif
Vzbudil jsem se v rakvi.
Zrcadlo nelže.
Je to můj jediný přítel.
Svlékl jsem se z Bodhisatvy
k tvaru bez těla.
Jak Intel.
Prorazil jsem víko oblohy
a v rozpínavém prázdnu
spatřil trůn - trůn pro bohy.
Seděl na něm Václav Klaus,
šerif s blikající hvězdou,
tvůrce galaktických pum.
Vykoupu tě
Vykoupu tě
v tvé vlastní krvi,
královno purpuru.
Narazím tě na kůl,
prožiješ svou první
torturu.
Poruším
tvých stydkých kostí
křehkou strukturu.
Nakonec tě
pozdě k ránu
utopím v Amuru.
Na tvém hrobě,
lásko moje,
zapálím purpuru.
Stožáry
Stožáry míří
kolmo k nebi,
z mlhy kosmu vysávají
bezobsažný šum.
Přijímají
samomluvu Andromedy,
vzkazy sluncí,
telegramy lun?
Stožáry mimo nás,
ocelové kosti,
stožáry v nás,
tykadla zvídavosti.
Jako by se ztrácel čas
obří silou gravitace
jako by se vracel hlas
poztrácený v čase...
Na příjmu
Je mi to povědomé:
Vlasy slepené krví,
propadlá hruď,
bolavý hřbet.
Co mi chtěl povědět,
když drobný zřízenec
sypal sůl do rány,
sám sobě neznámý.
Tak raněný pták
zoufale a dlouze
křídly mlátí o zem
v touze neuhasitelné.
Tak ztracený syn,
smutný Ježíš,
rozpažil k objetí
jako by ještě žil.
|
