na další stranu
Michael Lorenc
ZPĚTNÝ POHYB
Na rohu ulice
a cesty do polí
opuchlý prst žárovky
ukazuje do tmy.
Špalír lamp a alej
elegantních topolů,
galerie skulptur,
sloupový sál let.
Stavíš hráze povodním,
bráníš podrazům,
tvoje krev je dávno
hořká míza bříz.
SEN O MRTVÉ
Vzala mě s sebou
v svém pocitu oblačné
slasti.
Spíš v enklávě prostoru,
než ve skupenství vody.
Stoupáme po schodech
dřevěné školy Na vršku,
vcházíme do třídy,
v níž nejsou žádné děti,
ani učitel.
Vítr v hloubce pod okny
žene řeku proti skále,
na distanc dohledu
cítím její chlad.
Zůstalo po ní bolestné prázdno,
bezduchý terén kolem kostela
a ticho,
svázané povříslem vřískotu.
NECHÁM SE VÉST
Obešli jsme lom
a stále jdeme,
rytmická chůze,
nejasný cíl.
Její šíje neomylně
vede ke klínu,
vnímám ji jak rostlinu,
léty tloustne stín.
Nedošlo k souloži,
všechno je jinak,
protože jinak
je všechno.
Mnohdy je ticho
znělejší než techno,
cokoli prohlédne
oko propasti .
PTÁCI NA PODZIM
Jsou věci dočasné
a jsou věci cenné,
ať se to vyvrbí
jak chce,
žena je hladina
odsouzená k čeření,
když zrcadlí změť
padajících listů,
jak roztodivný děj
ta náhlá nepaměť
vokalistů v klecích
na prodej.
JEHLAN
Ten polibek byl pouhý
zářez do pažby,
zato z obou stran,
příslib bílých nocí,
jehlan krátkých dnů,
katamaran v deltě Visly,
hejno tarpoonů.
DĚVČE
Spí
stočená kolem
svého budoucího dítěte,
spí Na Slupi
a neví o světě.
Večer nedělitelného ovzduší
předbíhá ráno rozvětvených vod,
nepostřehnutelně
se hlína mění v oheň.
Spí
jak bohem zapomenutá
a louhem poleptaná
země.
STANOVISKO REDAKCE
Psali nám psi,
sice poslali jen synopsi
své stížnosti
na psí žrádlo Futrurum
(údajně smrdí),
jenže odborový vlčák Vemsiho
pokousal redaktora Kočku
a to nás děsně prudí.
Rozbili jsme tlamy
těm odborářským psům,
kňučeli jak zbabělí
kojoti v psím Sanopsu.
MUŽ A ŽENA II.
Muž se hledá pro život,
žena pro postel,
muž je mezi muži plot,
žena součtem ženských těl.
BÁŘE
Beroun je bez tebe
hromada cihel,
obdélník náměstí
prázdný jak tác,
kontryhel ulic,
přehřátá líheň
švábů a kobylek,
Alexanderplatz.
KRUH
Jak zběsile se točí
svět,
kolotoč očí,
v kterém mám zcepenět,
jak překotně se vrtí
dostředivý kruh,
který kdysi roztočil
duch smrti.
MORYTÁT
Co na tom,
že nejsem atom,
není o co stát,
není to o tom
kmitat jak neutron
a potom se tomu
s protonem smát.
+ + +
I když jsem jí slíbil
náruč plnou citu,
ani jsem ji nepolíbil
(kvůli parazitům).
PARLAMENT
Přehlídka přirození,
defilé ohanbí,
hledání štěstí
tam, kde není,
klub, jemuž nikdo
nefandí.
|
