|
na další stranu
Jan Musil
ZRAJÍCÍ OBILÍ
Zrající obilí,
pouštní duch opilého větru.
I zaječí stezky
stýskají si po velbloudu.
Jen skryté slunce
jak bazilišek čeká,
až zajiskří se
a blesk prorazí mu
výhled z mraků.
Už se všechno kolem
zase svléká.
POHŘBENÝ
Všechno mi uteklo,
propadlo se,
uletělo.
Můj úl je dunivě prázdný.
Došel mi med.
Nikdo už nechce přiletět zpátky.
Myšlenky – hrobaři
mne stahují pod zem.
Aspoň k sobě se prokopat
a zapálit si svíčku!
TŮNĚ
Jak na dlani
lekníny v tůni.
Božský klid
sem shlíží s nebe.
Němými průvodci děje -
černé stíny ryb
s rozvířenými letokruhy
jako hodinami,
co spěchají o překot.
Tak vteřiny s léty
se tady převalují líně.
Otazník v ději
tu hlučně přehrává
jen skokem sebevrah.
TAK STOJÍM
Zase stojím na místě.
Kolem přešlapují
vzdech a melancholie.
Už ani není
kam skákat po hlavě.
Včerejší slast je pelyňková.
Všechno,
co se mne týká,
se skrývá.
Jako kdybych chodil v šatech
naruby.
TREST
Chodím jako v obalu.
Nic kolem se mne netýká.
Když zakopnu,
hned jsem celý od bláta.
Potrestaný,
vyválený,
spadlý na zem.
Však nohy dál
pode mnou utíkají,
stále je musím dobíhat.
Zato hlava křičí,
stěžuje si,
svůj osud proklíná.
VODA
Voda plných břehů,
rozvlněná,
spěchající
k mostu, za most,
s plachetnicí bílých racků.
Přes splav
křičící jako děti,
tonoucí,
poztrácené mezi řečí.
Voda mlýnských veletočů.
Jen zarostlými vantrokami
proplouvá dál splín
a popadané listí.
VODNÍ HLADINA
Hladina rybníka
jako duše,
když z těla uniká.
Čeří se,
do vln se nadzvedá,
přesto nelze říci,
kde vlastně je.
Hladina rybníka
jak plující velryba
od břehu k břehu
ty vlny zas polyká,
přesto nelze říci,
kdy s pitím přestane.
|
