na další stranu
Jan Musil
V kruté přírodě
Když datel
v rokli
začne vyťukávat
zvěst o výskytu parazita,
i jepice náhle
zaútočí.
Bez slitování
pijí moji krev.
A všechno kolem
k tomu mlčí.
Jen já pozvedám
svůj chabý hlas
jak trapný vetřelec:
au, au, au.
Už jen vítr
Už jen vítr
a strniště, jež píchá.
A sentiment, co říká:
naposledy.
Čekal jsem,
že se ozveš, vrátíš se,
že zas dáme hlavy dohromady.
Ale jistě hned
začneme zase:
Kdo je tady v právu?
Vidím,
že já pořád ne
a že ty stále nejsi
ta moucha,
co na lep si sedne
a lítat přestane.
Na houbách
Vyšel jsem si na houby.
Ale kam ty houby šly?
Byly vůbec tady,
než kamsi odešly?
Vždyť letos jsem je
ani neviděl.
Teď velké pochybnosti o nich
ve mně jsou.
A jen z doslechu se dozvídám,
že i já jsem si na nich
kdysi pochutnal.
Když listí
Když listí začne šustit
pod nohama,
je čas
zamyslet se:
Láska nebo už svatý klid?
Běžet dál nebo se už zastavit?
Stále kopat kolem
nebo si radši lehnout na záda,
ústa otevřít
a konečně uvěřit,
že pečení holubi
se už naučili létat?
Když listí začne šustit
pod nohama,
je nejvyšší čas
k levitaci.
Citová závislost
Teď jsem se rozpomněl.
V šesti jí z nohy tekla krev,
v patnácti už měla velmi oblá trička
a v osmnácti byla přímo k nakousnutí.
Pak pro všechny spadla klec,
když našla toho pravého.
S mírným šlapání do kopce.
I děti se nakonec vykutálely z košíku
a starosti,
jak mít pořád čistá okna.
Že dnes jezdí kolem na kole,
zase se cítím jako ve škole,
když jí do cesty
občas hodím napínáček.
|
