|
na další stranu
Luděk Krása
RÁNO
Probudil jsem se
a svět se ke mně otočil
tou lepší stranou,
sny zůstaly kdesi
na druhém břehu řeky
a jejich ozvěny
se ozývají proti proudu.
Dnes si nezapálím,
kouř z cigarety,
který se léta
válel v mlze na balkóně,
se vždy ráno vytrácí
se sny, jakoby nikdy nebyl.
Zůstává černá káva,
která na sebe bere
všechny černé myšlenky
nastávajícího dne.
Probudil jsem se
a svět se ke mně otočil
tou lepší stranou,
sny zůstaly kdesi
na druhém břehu řeky
a jejich ozvěny se ozývají
proti proudu.
ŘEKLI MI …
Kdysi mi řekli:
Vypiš se ze svých bolestí,
napiš báseň
třeba o lásce a poezii,
třeba o poezii
Psychiatrické léčebny.
A já se vznášel v oblacích.
Po letech řekli mi:
Vzlétni do oblak,
podívej se na sebe z výšky,
abys poznal, co jsi zač.
A já jsem psal báseň,
zač toho byl loket
v Bohnicích.
Že by schizofrenie,
mánie a deprese,
co jenom člověk unese?
Ústavní bohnické aleje,
které jsem častokrát
odměřoval svými kroky
a léčil pohádkami
o brzkém uzdravení
hle, narovnaly se
tak jako osud
se trochu narovnal,
osud, který mi vyprávěl,
co jsem nesměl
a co jsem směl,
koho jsem mohl milovat,
s kým jsem se mohl
nahlas smát
a komu jsem v lásce záviděl.
V těch nekonečných alejích
chodil jsem a stopy
jak osud
jsem měl před sebou,
jako když mne
do známých končin zvou
hlavně, když padal bílý sníh
a já neznaboh
nevyznal jsem se v nich,
když jsem se kupředu
po nich vracel
a když jsem strom
za stromem kácel.
Postupně, když se
cítím mladší
a když život
zdá se být sladší,
píši báseň
o alejích a o stopách,
které jsem zanechal
kdesi v Bohnicích,
abych se vypsal
ze starých bolestí,
jakoby to bylo
tak strašně dávno,
jakoby to byl
jen bílý sníh.
VZPOMÍNKA NA BÁSNÍKA
Po dlouhé době,
která se počítá
na světelné roky,
potkal jsem v knihovně
svého kamaráda - básníka.
On - útlá knížka poezie,
já coby náruživý čtenář.
Naposledy dostal jsem
od něj krásnou knihu
s věnováním:
"Mému mladému příteli
- básníku . . ."
Každý mi ji záviděl.
Nyní je ve skříni
kdesi ve spodním šuplíku.
Zapomněli jsme na ni
tak, jako můj kamarád
se kdesi zapomněl,
možná na Krvavé svatbě,
možná, že si s García Lorcou
připíjejí s minulostí,
vzpomínky na něj
se nemohu zhostit.
Vzpomínka na něj
mi paměť odemyká,
blízko jsem měl do veršů,
však daleko do básníka.
Ta útlá sbírka básní,
kterou jsem našel na regále,
která se tam stářím
nevešla málem,
mne pohladila na duši.
Nebudu říkat jméno autorovo,
přece se nesluší
kamenovat básníky
z minulého století.
Po letech jsem mu chtěl
vyjádřit sympatie.
Ani jsem nevěděl,
zda žil
a zda ještě žije.
Vzpomínka na něj
mi paměť odemyká,
blízko jsem měl do veršů,
však daleko do básníka.
Využij svého mládí,
do tvého života
budou vstupovat ženy,
řekl mi můj básník-kamarád
a že tomu tak není,
nebo aspoň nebylo,
neoslovoval jsem
žádnou ženu mou milou,
nebyly mi veršem, rýmem,
ani vínem,
z něhož se hlava točí,
jen málokdy jsem cítil
dívčí oči
a dívčí vzdech,
kdy mne zamrazilo na zádech,
snad proto,
že jsem nebyl básníkem.
Vzpomínka na mládí
mi paměť odemyká,
blízko jsem měl do veršů,
však daleko do básníka.
Po dlouhé době,
která se počítá
na světelné roky,
potkal jsem v knihovně
svého kamaráda - básníka.
On - útlá knížka poezie
mi povídal,
že byl ten šachový král,
"jenž ztratil všechny
figury a pěšce
na bludném poledníku
a zaváté rovnoběžce…,
který tak vášnivě vlád
až upad v samomat."
LÁSKA BEZEJMENNÁ
Unaven
jsem celý den,
celý den jsi unavená
lásko bezejmenná.
My neznáme se,
přesto se láskou třesem,
já na tebe a ty na mě,
až půjdem do kostela
nabídnu ti rámě,
rámě navždycky
i když to není praktický.
Až půjdem z kostela,
těžko se dovoláš
svého Pána boha
a já ti vezmu roha
navždycky,
i když to není praktický.
|
