literární časopis založený v roce 1964

Tomáš Mazal

Úsměv

Benátky jsou městem pěšího bloumání a bloudění, nepochopitelným labyrintem uliček a kanálů, změtí památek, líbeznou pastí poutníků. "Ať zamíříte kamkoli, ztratíte se v dlouhých točitých uličkách a průchodech, které člověka lákají, aby je poznal skrz naskrz, prošel jimi až do jejich konce nekonce, kterým je obvykle voda, takže ani nelze mluvit o slepé uličce."4 Jdu s básníkem, jdu s Milošem D. nazdařbůh jednou z úzkých uliček. Na plísní prokvetlých zdech domů z rozmáčených a místy vydrolených červených cihel jsou patrné temně nazelenalé čáry po velké vodě, okna domů jsou zakryta zteřelými okenicemi.
Pak náhle malé prostranství náměstíčka, věž zvonice se šikmo naklání, jako by právě teď nastával čas pádu na protější domy. Pod schody mostku stojí krásná dívka, dekolt hlubokého výstřihu. Pravou rukou se přidržuje zdobného zábradlí, zatímco levou upravuje si dlouhé vlnité vlasy. Když vcházíme na mostek, dívka se začne líbezně, cudně usmívat. "Je to od ní milé," říkám si zrozpačitělý, trochu zčervenám a podívám se na básníka Miloše D. Ale i on jako by byl zasažený tou nenadálou krásou, trochu zčervenalý, zrozpačitělý. Na koho z nás asi myslí, bleskne nám hlavou současně. Pro jistotu otočím se za sebe. Za námi snědý urostlý Ital, na vozíku naložené krabice zboží, také vchází na mostek. Na chvíli se zastaví, očima hltá, nasává ten úsměv krásné ženy, jako by patřil jen a jen jemu. Ale i on pohlédne pro jistotu za sebe. V tu chvíli zableskne maličký fotoaparát natažený na samospoušť, byl položen na jednom z předchozích sloupků. Dívka nás netečně mine, fotoaparát ukládá do kabelky. Zůstane tu po ní jen úsměv, o kterém již nelze ani mluvit. Úsměv, který v odrazu vody odplouvá kanálem do labyrintu tajemných uliček.

V masce psa

Temné doby morové epidemie, kdy se po ulicích vlekly nemohoucí, umírající bytosti zasažené smrtelnou chorobou. Hořící ohně spalovaných těl i věci, masky s dlouhým nosem, černé pláště a hořící svíce. Benátky středověku.
Morové pohřební atributy. Oblečení doktora v zobákovité masce s gázovým filtrem chránícím před nákazou a černý talár pláště, procesí masek se zobany se časem proměnilo v karneval, v průvod masopustních masek, v rozverný rej předcházející půst.
Podél kanálu San Provolo, v úzké uličce Osmarin v obchůdku rozličných karnevalových masek a pestrobarevných kostýmů Fabrizio kupuje si velkou psí hlavu z tvrdého lakovaného kartonu. Až teprve za rohem nasadí si ji na hlavu, jazyk prostrčí otvorem mordy, přičapne na všechny čtyři a čenichem natáhne neznámou vůni linoucí se z kuchyně nedaleké restaurace. Chvíli zevluje opodál, když odchází skupinka halasících hostí, protáhne se nedovřenými dveřmi a uvelebí se pod velkým stolem v rohu místnosti. Na čtyřnohé mazlíčky návštěvníků, psy, jsou zde přivyklí. Po chvíli mu přinesou misku vody a granulí. Vylemtá obojí, pak rozvaluje se blaženě po zemi, naslouchá hovorům. Dvě malá děvčátka v růžovém naproti u stolu znuděně čmárají pastelkami po papírovém prostírání na stole. Jejich maminka v elegantním růžovém kostýmku listuje módním magazínem. Dětská hřiště v Benátkách spočítáš sotva na prstech jedné ruky. Děti tu, zdá se, jsou výjimkou. Často si proto hrají v restauracích, zatímco jejich maminky klábosí s kamarádkou nad šálkem kávy. Fabrizio v masce psa vstane ze země, rozvážně a způsobně přitlapká k děvčátkům, jazyk dobrosrdečně plandající z huby. Dívenky radostně seskakují z židlí, výskají jej za ušima, drbou pod krkem, laskají po čenichu. Pak rozvalí se Fabrizio v masce psa na záda, rozkoší zavře oči, když drbají jej na břiše a nížeji. Celé nekonečně dlouhé minuty. Poté mu ze stolu hodí pár pamlsků a odcházejí s maminkou v růžovém kostýmku do růžového domečku. "Papá, pejsku!" způsobně jej zdraví děvčátka, ode dveří mu posílají vzdušné polibky. Je rozhodnuto! Tuhle masku psa si Fabrizio ponechá nasazenou přes Vánoce až do karnevalu. Jen trochu přitupírovat fousky a více napomádovat kulky, aby se líbil i jejich mamince.
Když za noci zavírám dřevěné okenice Sergiova bytu, vidím Fabrizia flákat se, okounět podél Rio Marin. "Koukej mazat domů, pacholku!" zařvu na něj z okna. "Huš, huš!" Chlípně svěsí Fabrizio ocas a podél zdí mi mizí z dohledu.