literární časopis založený v roce 1964

Tomáš Mazal

Egon Bondy a Divoké víno

"O Divokém vínu mi říkala Honza Krejcarová na samém konci šedesátých let. Občas otiskli její příspěvek, dokonce některé číslo časopisu mi i přinesla domů. Požádala mě při té příležitosti, abych pro Divoké víno něco napsal. Interesoval jsem se studiem činských dějin, s nikým se moc nestýkal a publikační text jaksi odkládal. Později jsem se dozvěděl, že časopis byl zakázán a mladíci, kteří jej vydávali rozprchli se kamsi po pražských atelierech. Nakonec zmizela i Honza" - říkal mi jednou Egon Bondy, ale také už je to dávno. Když před necelým rokem Ludvík Hess mě požádal, zdali bych nezískal od Egona Bondyho pro znovuobnovené Divoké víno Bondyho malou osobní vzpomínku na Honzu Krejcarovou, bylo už skoro pozdě. Bondy z Bratislavy do Prahy nejezdil, naše vzájemná setkání na brněnské "neutrální půdě" byla sporadická, o to více dopisovali jsme si. I když příspěvek pro Divoké víno neodmítl, do psaní se mu moc nechtělo.
Až stalo se, že na Velikonoční pondělí 9.dubna v Bratislavě Egon Bondy zemřel. Ostatně celý život jej provázel pocit bezbřehé nudy. Nikoliv nudy z nicnedělání, ale proto, že věděl, že nic nemá cenu ani smysl. Těšil jen na spánek. "Dvaadvacet hodin spánku denně - pak by se zbytek dal už přežít."
Jak podivně odešli z tohoto světa libeňští "něžní barbaři dvacátého století".
Explosionalista Vladimír Boudník v roce 1968 oběsil se na klice dveří, z okna přepadl spisovatel Bohumil Hrabal v roce 1997, v témže roce jejich kamarád a souputník, malíř Zdeněk Bouše skončil nevysvětlitelně na noční dálnici pod koly aut. Egon Bondy na to šel jinak : svoji ranní cigaretu si zapaloval tak šikovně, že od sirky chytli mu vousy, vlasy…podpálil se.
Možná to byl ten pravý příspěvek, důstojný a hodný filosofa i básníka, poslední poselství čtenářům. Vskutku, některá vína jsou silným, divokým nápojem.