literární časopis založený v roce 1964

Markéta Hejná

VONA

Po pěšině mezi poli kráčel muž a bručivě zpíval: "Zavčas kravám stáje vápnem vyjasněte..." Zarazil se, zamyslel, začal znovu: "Zavčas kravám stáje..." Opět zadrhnul, zastavil se, pak vykročil a snažil se dostat melodii do rytmu chůze: "Zav-čas kra-vám stá-je váp-nem vy-jas-ně-te..., heršvec... Au!" To zakopl o malířský stojan.
Malíř popadl plátno v letu a stojan se skácel. "Hej hej, člověče!"
"Já nerad." Muž kulatého malíře obešel a zahleděl se na obraz. "Co todle je?"
"Plenér. Akryl. Ačkoli vy jste mě přehlédl, já vás nepřeslechl. Zpíval jste dost zvláštní píseň."
"Šak já vo vás vim, jen sem se zamyslel... To byla taková konina. Mám ji vod jednoho, co sem ho nechal přespat na seně. Nemůžu si vzpomnět, jak je to dál." Zakroužil kolem umělce: "Jenže co je todlencto?"
"Tato půvabná krajina," prohlásil nadšeně malíř, opřel opatrně obrázek o nohu stojanu a rozmáchl se, jako by chtěl obejmout svět. Celý svítil dobrou náladou. Štastně se protáhl: povedlo se!
Muž se podrbal na hlavě. "To vidim, šecko na svym místě. Ale proč je to celý utopený jako na dně móře někde?"
"No proč, no proč," odvětil malíř. "Nic vás nenapadá?"
"Né. Co ty žraloci tady?... A tudlenc... fuj, ňákej prevít had, ne?"
"To je mořský úhoř."
"A tadle placka?"
"Želva kareta vznášející se k hladině."
"A proč ste namaloval moji chalupu tajidle..." ťukl muž do plátna.
Malíř mu strhnul ruku. "Nedloubejte mi do toho, rozostříte detail. Já jsem realista!"
"... pod vodou, to mě zajímá."
"To je vaše chalupa? A chudáku. Vidíte tady tu hnědou špičku vystrčenou z okna?" řekl malíř.
"Vidim.
"Co byste myslel, že to je?"
Muž se naklonil a studoval zmíněnou špičku. "Nevim. Hadřik se tam suší?" navrhnul.
"Ha. Že hadřík!" horlil malíř. "Duše dobrý, koukněte se pořádně."
"Proč by tam byl hadr," řekl pak malíř, "když je všechno hluboko pod vodou a tudíž mokré skrz naskrz?"
"No právě," řekl popuzeně muž, "proč je pod vodou muj barák..."
"Usadila se tam chobotnice."
"...moje stodola a moje po.... cože?"
"Už je to tak," řekl malíř. "Zalezla tam. A vystrkuje chapadlo. Hlubinná zvířata milují bezpečné útulky. V nich se schoulí a číhají na kořist."
"Co mi to tu šťavnáte?"
"Vy nesledujete v televizi ten znamenitý dokumentární seriál Podmořský eden?" vyptával se malíř.
Muž otázku pocítil jako osobní útok na své vzdělání: "Já vám, se mi zdá, rozbiju..." Vtom ho něco napadlo. "Helejte, mistře, prodejte mi ten vobraz."
"Ani náhodou. Kolik dáte?"
"Tři krabičky tuňáka," nabídl muž a zařehtal jak kůň.
"Ne," zafuněl malíř.
"Ale jó!"
Ze sympatie k mužově postoji a projevu, a také ovšem proto, že na svých dílech nelpěl, rozhodl se vzít ho za slovo. "A bochník chleba a šest piv," dosadil. "Dvanáctek. Lahvových."
"Tak jo," zasmál se znovu muž. "Zajdem ke mně."

Bylo to nízké stavení se silnými zdmi z vepřovic. Než k němu dorazili, zmizelo podvečerní slunce mezi kopci a za nízko položenými okny někdo rozsvítil lampu. Vstoupili do světnice s trámovým stropem, kolem zdí pár almárek, v rohu kuchyňský kout, uprostřed starobylý podstatný stůl a dvě řádné židle. Bylo vidět, že v téhle místnosti se odehrává celodenní život. Tady se nesoutěží v přepychovém vybavení, s libostí si pomyslel host.
Hlasitě tu tikaly hodiny, příjemně drčel chocholatý kanár v klícce, u sporáku štokrle a na něm na hubených nožkách stála malá holka a něco kutila.
"Pokoj domu tomuto," řekl malíř.
"Malá, jedli bysme," řekl muž. Nahlédl za dveře do síně. "Kde je pivo?"
Malá se zakuckala. "V krámě. V hospodě."
"Ajó," vzpomněl si, "já nekoupil. Skočíš?"
"Vařim," odvětilo děvčátko a zuřivě zamíchalo v kastrolu.
"Heleď, chceš něco vidět?" řekl muž. "Ukažte jí ten vobraz, pane."
"Vařim." Malá hupsla ze stoličky, vytáhla něco z lednice, hop zpátky a zas morduje kastrol, až jí hnědé vlásky lítají po zádech. Host se ještě jednou rozhlédl, uklizeno tu je, ale předměty naznačující přítomnost dospělé ženy chybí. Snad chlapovi nehospodaří tenhle drobek?
"Co vaříš dobrého, holčičko?" oslovil dítě.
Žádná odpověď.
"Ptá se tě pán, co vaříš, Malá."
"Jídlo."
Muž zamručel, hrábl po tašce, zaklaply za ním dveře, šel pro slíbené pivo.
Holčička chrastila s nádobím. Malíř mlčel.
Po chvíli se děvče obrátilo a chvíli si hosta prohlíželo. Tvářička zprvu sevřená kdovíčím, snad usilovným přemýšlením, zničehonic dovolila rozkvést docela rozmilému úsměvu. "Pane... vemte to na stůl," podala mu dva talíře s příbory.
"A co ty? Nebudeš jíst? Nebo nepočítáš se mnou?"
"Já už jedla - jabko."
"A to ti stačí?"
Usměv zmizel. "Bylo velký."
A zase ticho. Malíř se ošívá, neví coby, čmárá prstem po dubové desce stolu, tohle je situace...
Od sporáku se ozve smířlivé: "Taky chleba a mlíko sem si vzala. Nemáte simvás sirky nebo zapalovač? Zhas mi sporák a už nemám čim."
"Ale s radostí," řekl host.
"Proč?"
"Co proč?"
"Proč s radostí?" doložila holčička.
"To se jen tak říká. Podobně jako děkuju nebo prosím. Ale já teď doopravdy s radostí zažehnu plamen, protože mám hlad jako vlk. A taky mám radost, že se mnou mluvíš."
"Nemluvim. Vařim."
"Ach jo," vzdychl si krajinář. Těžká věc s tou ženičkou.
Malá se chraplavě dušeně chechtá jako vráně pod peřinou.
Ona si ze mě snad střílí, napadlo hosta. "Co je?"
"Se mnou muský dycky rádi mluvěj," prohlásila. "Poněvač mluvim taky jako muskej."
Malíř hekl překvapením - a ona se dala do tichého falešného zpěvu: "Zavčas kravám stáje vápnem vyjasněte... vyjasněte... vápnem kravám," a dokola.
Slyšme znělku... Místní - zápasí s písní! "Tuhle písničku jsem dneska slyšel od tvého táty. Jakpak je to dál?"
"Dál to neni. Od strejdy."
"Jakto?"
"To bych musela vědět, dyby to ňák bylo dál. Ale neni. Máte rači slanější?"
"Ani ne."
Jenže Malá stejně ťuká a třepe slánkou nad hrncem.
"Co solíš, když se mě ptáš? Nesol!"
Odložila slánku. "Co je to krava?"
"Snad kráva, ne?" opáčil malíř, hned však věděl, oč jde, a vzpomněl si na půrko a na braťaveca. A to půrko za tolar, zatímco sekyra je za dva zlatý. Zastavme sa braťaveca ony - dávná záhada slovenské hymny ve školních lavicích. Neměl tenkrát odvahu se zeptat, radši mlč, říkávali rodiče, drž hubu, radil děda. Lumpové mají dlouhý uši, moc energie a jsou všude.
"Von zpíval krava. Zafčas kravám, zpíval."
"Kdože?" vytrhnul se host ze vzpomínky.
"No ten, co tu spal. Srandovní. Trochu jako vy."
Jsem jí sympatický! potěšil se malíř. Byl rád sympatický. "No, kravám znamená prostě krávám. To se tak někdy krátí, to slovo. Neříká se krava. Ale místo krávám, když se chce, se může říct - kravám."
Malá sípla smíchy a olízla vařečku: "Vy máte vobraz? To ste jako sám kreslil?"
"Přesně tak. Chceš ho vidět?"
"Co je to zafčas?"
Mentální akrobatka, zvídavá nátura, charakter, ocenil malíř. Nebude to mít v životě lehké. "Zavčas znamená v pravou chvíli, dokud ještě není pozdě. Dokud se ještě nic vážného nestalo. V pravý čas, zavčas."
Malá se zamyslela, celá zčervenala a náhle si prudce přitiskla pěstičku na ústa. "Aha!" vykřikla, "a dyž je pozdě, dyž se to nestihne zachránit, tak se něco pak musí stát!" Přiběhla k němu jako blesk. "Co se musí stát, pane?"
Malíř vydechl, ohromen její naléhavostí. "Ty mě pleteš, holčičko. Zkrátka... Co se má stát, to se stane. Nerozčiluj se, prosím tě."

Do světnice vrazil s bouchnutím muž. V síťovce cvakaly láhve. "Safraporte, tady to voní. Co to voní, Malá?"
"Jídlo."
"Tak ji slyšíte," obrátil se k hostu. "Ale vona to tak nemyslí. Umí bejt i zdvořilá, dyž chce. Dyž ví, že by narazila." A otevřel dvě lahve. "Z flašky, nebo chcete sklo?"
"Prosil bych. Já na pivo rád koukám. Jak pění, jak rosí, jak stoupají bublinky."
To se malé zřejmě velmi líbilo, už se zas culila a milostivě nesla mužům půllitry.
"Děkuji, slečno," pravil malíř a byl odměněn krátkou vraní melodií.
Muž si zhluboka přihnul: "Jjach! Mmm. A teď: Proč je tam ta voda. Porád nad tim koumám." Vstal a otočil obraz dosud přivrácený ke stěně. "Řikáte, chobotnice?"
Zatím jim bylo s pleskáním cosi naloženo na talíře.
"Díky. Dobrou chuť. Správně," odvětil malíř. "Kolosální octopus, mořský predátor. Inu, život byl boj od samého počátku. Odjakživa větší požíral menšího, silnější slabšího. U lidí tomu není jinak. Všichni jsme strašné děti Boží."
S Malou to škublo, jako by dostala elektrický šok. "Strašné co? Já to věděla! Dycky sem to věděla.... Boží?"
Malíř: "No ano, to jsem někde četl. Však prý Hospodin kdysi ztrestal lidstvo potopou. Zřejmě musel, když se mu stvoření tak zkazilo a provádělo špatnosti. Pak slíbil, že už to neudělá a rozklenul duhu. Tak nějak. Ale na konci věků má být svět očištěn ohněm. Vše pohltí plameny spravedlnosti. Já sice..."
Malá strnula jako socha. Potom se najednou pomalu vydala ke dveřím, zvolna, tiše, skoro neslyšně vyšla a jen její osobní strážný anděl bezmocně zachytil venku zaúpění.
"Ňák ji to vzalo, ty vaše přednášky," zamračil se muž. "Vona je po mámě vášnivá povaha. Abych se po ní kouk."
"To mě tu necháte zas?"
"Pravda, no snad nehoří. Napřed pojíme. Co to vlastně je?"
"Vypadá to jako lečo. Ale maso necítit."
Muž ochutnal. "Zas už tam dala jabka, sůva! Vona maso nejí. Mně taky nedopřeje. Já spíš tak jako tajně si přilepšuju. Toho tuňáka dostanete, jak sem slíbil. Taky ňáký uzený mám ulitý. Ale špatný to neni, né?"
"Jde to."
"Vona porád," vysvětloval, "že máme moc jablek, moc jablek. Letos se vopravdu urodily. A vona, že se musej spotřebovat. Dává je i do chlebovýho těsta."
Malíř užasl: "Ona peče chleba?"
"Nojo, nojo," pokyvoval muž a házel do sebe jednu lžíci za druhou.
"Sama?"
"A proč ne, dyž to umí?" podivil se hospodář. "Vokoukala to vod sousedky. Akorát že je pak trochu mazlavej. Žádnej strach, vám dám jinej, z krámu. Já slovo držim."
To je pozoruhodný úkaz, přemítal malíř, mrňavé nastydlé děvčátko, a taková hluboká, samorostlá povaha. Vlastně ani nevím, jak se jmenuje. "Poslyšte, kolik let je vaší dcerce?"
"Žofce? Bude jí vosum. Ale vona neni moje, vona je vod mý nebožky sestry."
"Aha, a vy jste si ji vzal k sobě, to jste hodný. "
Muž jaksi zaváhal. "Vono jich bylo víc, totiž, " nedopověděl.
"A otec? Promiňte mi mou zvědavost."
"Ale dyž.... to máte těžký, sou takový pády a lidi, počitám, sestra neřekla, s kym to má. Rozhodopádně mně ne."
Malíř: "Takže ji vychováváte, Žofinku."
Muž se uchechtl: "Spíš vona mě. Sotva začla mluvit, už mě pérovala. I dyž, a to má něco do sebe, vona toho moc nenařeční, moh ste si všimnout."
"Zvláštní dítě," podotkl host. Nemohl se zbavit dojmu, že se mimoděk ocitl v jakési nepřirozené situaci, ačkoli to nebylo poprvé, co přijal spontánní pozvání od lidí, jejichž domovy zachytil na plátno. Obvykle se bavil, dnes vlastně taky, ba víc než jindy, ale...
"Jo, divná kapánek je." Hospodář se zvedl. "Musim za ní." Hodil lžíci do kastrolu. "Strpení, vydržte, hned se vrátíme."
Malíři se nechtělo čučet v opuštěné světnici. "Mohl bych jít s vámi?"

Byl pěkný večer. Čilý vánek jim voněl do nosu, kroky zprvu šustily po trávě, po chvíli chrastily štěrkem a luční koníci či cvrčci dodali kontrapunkt. Semtam štěkl pes.
"Vidíte ty světýlka?" řekl muž. "V tý chalupě bude. Furt mi utíká. Ale napřed dycky udělá svý."
"Asi jí nestačíte," mínil jeho společník. "Není divu. Dítě a dospělý chlap... Chodí vůbec do školy?"
"Teď začne, doufám. Byla marod. Jenže abych ji vozil na motorce. Je to kus cesty. To bude potíž. A vona do školy nechce. Vona snad nemá ráda děti. Vona je zahání. Chodil sem vopendovat Adam Trýbenekrů a vona po něm párkrát mrskla shnilý jabko. Nevim. Ale vy mi teď konečně řekněte, proč je ten váš vobraz zaplavenej vodou?"
Tak - konec férie, vzdychl si host, s pravdou ven. "Já vlastně nejsem malíř," řekl po chvíli, "mažu barvy jen tak pro radost. Jsem biolog, paleontolog. Víte, tady všude, kam se podíváte, bylo kdysi moře. Ještě dnes tu můžete najít pravěké mořské živočichy - zkamenělé, pochopitelně. Tak jsem si představoval, jaké by to bylo, kdyby se moře navrátilo. Trochu sen, trochu žert."
Muž mlčí. Mlčí oba.
"Tss!" ozve se pak. "To ste mě teda zklamal, kamaráde, pane."
"Čím?"
"Myslel sem, že to má ňákej důležitej význam! Třeba jako varování nebo tak něco."
"Nemá."
"Ale mělo by mít."
"Myslíte?" Malíř se trochu zastyděl.
Došli k ošumělé chalupě, a vešli dovnitř. Muž zaťukal. ""Za kliku, za kliku!" ozvalo se. V začernalé kuchyni seděli dva prastaří lidé, babka s dědoušem, drželi se za ruce a svorně něco chroupali.
Muž na ně zprudka uhodil: "Kde je?"
Staří cosi nesrozumitelně mumlají, stařecky se chichtají.
"Žofka!" houkl muž. "Malá!"
"Třeba tu není," mínil malíř.
"Ale je, někde tu najisto je, dycky se tu vochomejtá."
"Proč sem chodí?"
"Copak vona řekne? A nelíbí se mi to. Sou mešuge, ty dva. Že bude na půdě? Žofka!" křikl nahoru.
Staří ozvěnou po sobě: "Neni, neni." "Neni, neni."
Muž si jich nevšímal. "Žofka!... Krůta jedna." Nahoře na půdě se ozvaly nějaké zvuky.
"To tam fofrujou holubi," zahrčel stařík. "Bude pršet."
Pak jako z hororu zašeplala stará: "Pukla děvečka. Rupla a pukla - v troubě." Stařík přizvukoval: "Už dávno, to už neni pravda."
Muž si odplivl. "Malá!" zařval ke stropu. Šramot, holčička vcapala do síně, celá bledá.
"Poď domu, jo?" řekl muž kupodivu prosebným tónem.
"Umyls nádobí?" řeklo to stvoření. "Umej ho, já přídu."
"Já tě tu nerad vidim, Žofka."
"Tak nekoukej a di. Votáčim křížaly."
"Doma máš jablek dost."
"Všude je jich moc. A neni to nic platný. Porád by jedli maso. Nezdržuj, ať to stihnu."
"Žofka, co sem lezeš? Poď domu."
Malíř, vlastně biolog, pocítil potřebu se holčičky zastat. Proč by nemohla pomoci sousedům s nadúrodou? Sociální cítění je třeba podporovat... Nato se muž hořce zasmál: "Prej sousedum. To sou její vlastní prabába s dědkem. A sou cáklý. Poď," natáhl se k Malé, "koupil sem ti ten vobraz s chobotnicí."

"Potom," řekla vážně a vystoupala opět po schodech na půdu.
Muž pokrčil rameny.
"Proč ji nepřinutíte, proč ji třeba neplácnete?" optal se malíř, vida takový nedostatek autority.
"Vy ste se zbláznil? Dyk by ji to bolelo!" překvapil se muž. "Deme. A vy si dejte pozor," výhrůžně se otočil po starých.
"Jojo, nojo," ševelili a mydlili hlavičkami, div jim neupadly. Přesto babka zkusmo vyjekla: "Pukla." A odvážněji: "Pak uschla."
Ještě do síně bylo slyšet, jak se hihňají a breptají něco o dobroučkém papání.

Když dva noví přátelé u dubového stolu dopili třetí plzeň, zabušil někdo na okno a pak už to šlo ráz na ráz. Běhání po záspi, křik Hoří! Hoří ti u starejch! a skutečně, plameny vyšlehly vysoko z vyschlých trámů, a ačkoli to bylo dobrý kilometr, praskot ohně se nesl až sem. Muži letěli jako o život, kulatý malíř se zadýchával a zůstával pozadu, takže neviděl, jak muž polapil malé děvče, které kličkovalo mezi vesničany opačným směrem, od požáru. "Že si to byla ty, ty si to byla!"
"Nebyla!"
"Byla, byla, ty si to byla. To je hrůza."
"... neměli je sežrat!" kvílelo dítě jako šílené.
"Kdo, co?" křičel muž.
"Bába s dědkem... Josífka a Martičku!"
"Co to meleš?" Ale náhle celý nějak ochabl, roztřásla se mu kolena.
Dívka se rozeřvala jako na hluchého: "Josífka a Martičku! Že se ztratili, jó ztratili, byli sežraný, upečený!"
Dobíhající malíř spatřil, že se muž jaksi nakřivo sesunul na bobek a snažil se děvčátko obejmout, ale ono couvalo. "Jste v pořádku? Nestalo se ti nic, dítě?"
"Žofi, poď ke mně," prosil muž třaslavým hlasem úzkostlivě. A malá postavička uprostřed cesty, černočerná proti ohnivé záplavě zvedla ruce v horečnaté obžalobě.
"Ne! Poněvač všichni furt jen žerete! Ptáky, zvířata, a šecky tvory. Nic jinýho neumíte! Nic jinýho nechcete! Jen žerete!" štkala. "Tak já teda vařim... vařim a vařim a furt to nestačí... voni taky... ať poznaj, jaký to je..."
Od požáru dolehla série zvláštních ran. Malá spolkla vzlyk a řekla náhle dětsky: "Slyšíš, bouchaj... moje jabka... "
Malíř drmolil bezmocně: "Tak pojď, Žofinko, lidi oheň uhasí, pojď, já tam mám pro tebe ten obraz, je na něm voda, silurské moře a ryby..."
"Naco voda?" zasípal horečný hlásek. " Ste řikal, že voda už byla, ta potopa, že teďko má přijít spravedlivej voheň, voheň kvůli vočištění."
"Ale ne tenhle," malíř se zarazil. Teprve nyní mu začalo docházet... "Jak to myslí?" sklonil se ke zdrcenému muži.
Muž vstal a řekl těžce, jako kdyby valil balvany: "Nojo. Bude to tak. Měla dva mladší sourozence eště. A ty se ztratili. Zkrátka, nikdo je nikdy nenašel a... vona si vzala do hlavy, že v tom maj prsty dědek s bábou. Chodila je prubovat... A poslouchala ty jejich hovory bláznivý. A já to nechal bejt."
O kus dál se s houkáním přehnal hasičský vůz. Až teď.

Muž odnáší dítě domů. Proti nim jde tulák, ten srandovní, a zpívá si: "Zavčas kravám stáje vápnem vyjasněte a lidským duším pokoj přejte..."
Osamělý, udivený hlásek: "Tak vono je to přeci ňák dál?"
Malíř či biolog pro sebe: "Zavčas. To je ten malér. Že zavčas..."