na další stranu
Markéta Hejná
Zelené, zelené, divoké víno zelené. Mládí zelené, vzpomínky kusé.
Bylo — nebylo: Pracovala jsem tenkrát hned po gymnáziu v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea, psala a snila a chodila. Michalská ulice byla od muzea kousek, už nevím, kdo mě tam zavedl. Bylo tam cosi rozkopaného a pak už to bylo spravené a byly tam stoly, u nichž se sedělo, a nějaké verše, co se říkaly a poslouchaly, a legrační kluk s čepicí tam pískal na píšťalku. To byl Stivín a já to nevěděla. Doprovázel mě domů a na vltavské navigaci kráčel pozadu a hrál barokní píseň a já se ho ptala, čím se živí. Podruhé když jsem do Michalské došla, odepisovala jsem u stolku na dopis nebožtíka básníka Josefa Suchého a sedli si ke mně tři mladí chlapi a jeden z nich — mohutný vousáč — mě oslovil jménem. Hned jsem si pomyslela, že už jsem asi trochu slavná, ale kdepak, měla jsem u ruky dopisní obálku se svou adresou. Vousatý bez ustání chválil můj svetr a já nepochopila proč. Když jsem to začínala chápat, druzí ho z milosrdenství okřikli. Byl to Luděk Hess. Překvapilo mě, jak je možné, že člověk, který má rád poezii, může být tak živočišný. To bylo ještě předtím, než mě má matka poučila, že dílo je jako pěna na hřbetě vlny a ten, kdo je tvoří, nemusí být v běžném dni nijak vznešený a ušlechtilý tvor. Proto jsem se domnívala, že jde o jakousi chvilkovou výjimku. Když dorazila přítelkyně Blanka, povídali jsme si vespolek a pili bílé víno. Hess, Jan Rosák a… už nevím. Snila jsem a pila a nezvyklá alkoholu se přiopila. Pak jsem se znenadání nalézala v malinkém fiátku, kam se nacpalo myslím osm lidí, každý na někom seděl nebo na něm bylo seděno. Jeli jsme kolem Vltavy, na nábřeží zastavili, Blanka mě vytáhla z autíčka a dala mi dvě facky, abych se probrala. Nebolely, jen pálily, ale něco mi došlo. Jelo se dál a vzpomínám jen, že jsem celý zbytek cesty šeptala Rosákovi do ucha: „Ty jsi Jan a já jsem panna, ty to pochopíš.“ Přijeli jsme někam, byly tam pruhované peřiny na postelích, a když jsem je zahlédla, odešla jsem na toaletu a tam trpělivě vyčkávala konce příběhu. Dočkala jsem se, odvezli nás k Blance domů a já se probudila v její též panenské posteli, trochu z formy. A tak začalo mé přátelství s Divokým vínem.
Pokračování příště.
Chvíle
Jde stařík procházkou a doufá nejasně,
že něco vykoná, když nechá chvět a zelenat
stolistý sad nad sebou,
že trochu ozdraví, nežli se vrátí domů.
Svůj stín vrhá na křoví s veverkou,
krom něho nemá, co jí nabídnout.
Na její čilou tvář si večer vzpomene
a chvíli žije tím, aby dnes nezemřel.
Žlutavý kámen
Žlutavý kámen, který matku přerost, bije
do hráze pod vlnou a dí:
kde ryby kulhavé, tam byl jsem. Nyní
dospěl jsem věku štěpení.
V barevném třasu, proleželý sluncem
nebyl jsem daleko, jen chvíli od tebe.
Svou slupkou nebeskou tě oslovuji, máti,
a nemám strpení, už více ne.
Jde horem Hvajninim a v jeho dechu stůně
něco jako osení, neznámý předmět mi.
Kopu tě do paty, příbuzná otročivá,
vím, zrodilas mě, víc však neplač za dětmi.
A nebraň svým vylouplým v oživnutí,
ty chytrá, vytmelená tuhým područím.
Nedočkáš se, že tak jako ty kdysi
úpravným způsobům se krotce vyučím.
Pozdrav
Zněl soul: „Dan dzen tan,
bezový květ a palmy vír,
tady i tam
jsem sám.
Chvíli se ve tmách bleskotám...“
Pak jsem šel domů spát
a slušně zdravil první sen:
Dobrou noc, pane oceán.
A sen mi řek:
To jsou k nám hosti, pane pramínek!
Švadlena
Nůžtičky
cvak a cvak.
Je hrot
a je nit.
Budu šít
do noci.
Jsem tlustá nebo tenká?
Zrcadlo pálí.
Za oknem létají žraloci.
Išla som do Frydku
Išla som do Frydku
k panenke Márii,
zĺakla som sa vojaka.
Doktor mi predpísal
také byliny,
čo rostú v pánských zahradách.
A nič!
A to sa čudujem,
že som samodruhá,
predsa som si u Panenky Márie
svätenej vody chĺpla
a to sa hovorí, že neupadne hrubá.
No veď!
Teda nech sa pozrú,
vojak byl jeden
a detiská sú dve.
No dívajú sa: isto bez svätenej vody
mala by som najmenej troje.
V neexistujících chrpách
V neexistujících žlutých chrpách nepokojný duch
je vznícený mladým sněhem
a k tomu vznešené varhany —
jak hezký smích! jaká milá legrace!
Ale lípy už nežijí. Víc než tvrdě spí
a zvony pro ně teď nejsou, zvoní
ve velmi vzdálené vesnici u Atlantiku, kde se stojí a čeká,
takže láska neví, nač se ptát.
Přece však myšlenkou šeptá:
Přijď ke mně, duše, na chvilku,
jestli mě miluješ.
Jak milý smích! Přijdu, ohó,
jenže nadosmrti, neexistující
odvážlivče.
Strach
Už tam nikdy nechci být.
Radši na prst u země někde
pod studenou mezí nebo
mezi děravými popelnicemi na skládce nebo
v kapse nádražáka,
kdekoliv.
Jen když nebudu tam,
kde chodbou se proti mně řítí Mínotaurus,
zlý zlatý nezemsky zlatý
strašný býk!
Za ty, kteří jsou na cestách
V hrubých šatech jde,
zmatený listím, kočkami, korály,
nastokrát zmaten svýma rukama,
když o jemnou věc se hlásí.
O věc? Klenot neznámý
se třpytí v dálce. Tak jde, sebe ptá se na to, co neví sám,
brouká si, nestarej se pranic,
dozvíš se časem. Ale kam?
Ó mírné trávy ... za vámi? Kdo ví?
Bezpočtem kroků pro šperk nepoznaný
se unavil. K ránu pak,
k ránu, k ránu přišel sen
o předvečerním nebi. A tam
svítil On, hřál. Docela nahoře, v tom snu, tam odpověděl
na jedno lidské zdrobnělé zavolání.
Točí se, točí
Točí se, točí bílá rakev na stožáru,
až se blýská,
teď mluv, Jerinom,
a jestli nevíš, mlč.
Jen obzory vidím, protože až tam
patří můj vnitřní led,
nikdy ne blíž,
než ptačí daleký kmit.
Obviňuji celá dvě staletí,
že tak malá se zdá
dokonce i skvoucí mezera mezi oblaky
čirá, vyzlacená.
A tak se musí bílá rakev na stožáru
točit a vyznačovat čas,
a mí přátelé stanou
a nic neřeknou,
nic, Jerinom,
jen odvrátí svou vlahou a sirou tvář.
Stůj
Ve zpozornění stojí nad střechami
duše zamilovaná,
až k obzoru se před ní otevírá
cesta vroubená
Tenká píseň pozdních dění
jde po ní
jak pečlivě vybělená kostřička
a takto brouká:
„Syn Soli syn
Syn Větru Pavího peří
Blázen kdo věří
sobě sám.“
„Už nehyň,“ praví duše pozorná,
„vždyť přejde dnešní den,
přejde i noc a dál
na obzor
je místa dost,
hrušňový peň
proti nebi
se černá
a s tebou jsem,
syn Soli syn,
syn Větru, Pavího peří, blázen, co věří sobě sám.“
|
