na další stranu
 Lucie HoráčkováJana ČernáJana Černá neboli Honza Krejcarová, dcera Mileny Jesenské, milenka Egona Bondyho, Černá lyra nebo bílá labuť s poraněnou perutí Bohumila Hrabala ÚvodJana Černá byla jednou z nejuhrančivějších postav neoficiální umělecké scény sklonku 40. a počátku 50. let. Byla dcerou známé české novinářky, Kafkovy překladatelky a přítelkyně — Mileny Jesenské. Z těchto souvislostí ji většina, pokud vůbec, zná. Jana Černá byla bezpochyby výjimečnou osobností s nelehkým osudem. Dnes o ní může vyprávět její syn Martin, který předpokládá, že je synem Egona Bondyho. Dále pak PhDr. Ladislav Lipanský, který byl s Janou sedm let ženatý. Ludvík Hess, od roku 1964 vydavatel Divokého vína (nyní www.divokevino.cz), ji osobně znal a podporoval tím, že díla z jejího pera nejen publikoval, ale i honoroval, což nebylo v Divokém víně vůbec běžné. Přečetla jsem si od ní všechny dostupné vesměs nekonvenční texty, pro něž žádné téma není tabu. Nešťastná životní pouťJana se narodila 14. srpna 1928 v manželství s architektem Jaromírem Krejcarem. Milena Jesenská si tehdy velmi přála syna, a tak novorozeněti začala říkat „Honza“. To Janě zůstalo a oslovení si později osvojili i její přátelé Egon Bondy, Ivo Vodseďálek, Mikuláš Medek, Vladimír Boudník, Bohumil Hrabal a další. Se svou matku Milenou Jesenskou však žila pouze do 11 let. Milena Jesenská byla 11. listopadu 1939 zatčena pro svoji odbojovou činnost. Matka Janu tehdy vyslala do konspirativního bytu, kde už však čekali příslušníci gestapa. Ti se s malou Janou rovnou vrátili domů, do rohového domu ulic Kouřimské a v Horní Stromce na Vinohradech, a Jesenskou odvedli. Částečně kvůli jejím článkům, částečně proto, že pomáhala Židům v útěku před nacisty. Po roce věznění na Pankráci Jesenskou deportovali do německého koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde po pětiletém pobytu 17. května 1944 zemřela na následky operace po neodborně provedené transfúzi krve. Byla operována se zánětem močových cest. Po vyjmutí ledviny jí byla transfúze po osmi dnech opakována od stejné dárkyně, což se nesmí, protože si organismus vytvoří protilátky a tato krev pak působí v těle příjemce jako zhoubná škodlivina. Operaci prováděl gynekolog Dr. Treite, jehož vědomosti byly chabé a vězeňská lékařka, která měla Milenu jinak na starost, nesměla operovat. Jana tedy zůstala v opatrování dědečka Jana Jesenského, známého lékaře a univerzitního profesora, což ale vůbec nedělalo dobrotu. Dědeček byl autoritativní a cholerický, Jana nekontrolovatelná a předčasně vyzrálá, takže se v podstatě nikdy neshodli. Co se studií týče, navštěvovala Jana reálné gymnázium a grafickou školu. Dědeček Jesenský zemřel v roce 1947 a devatenáctiletá Jana se ocitla na vlastních nohou. Měla peníze i reprezentativní byt, avšak neměla ani trochu smysl pro hodnotu majetku nebo peněz. Nikdo s ní o takových věcech nehovořil, svou profesí zcela zaujatá Jesenská ji milovala, ale výchovu přenechala do značné míry chůvě. Vlivem intelektuálního prostředí, povahy a uměleckých sklonů matky začala vést nespoutaný bohémský život. Nikdy nebyla zaměstnána, živila se psaním a příležitostnou prací (např.jako uklízečka, průvodčí tramvaje a pomocnice v kuchyni). Milión korun po dědečkovi byl zkrátka do roka pryč. Jana jeho nemalé jmění rozpustila s přáteli, pro něž pořádala večírky, a ocitla se v bídě. Stejně jako její matka žila na plný plyn a ze samoty hledala cestu v četných známostech a rušném sexuálním životě. Osudný muž Egon BondyV roce 1948 ji guru českých surrealistů a dobrý přítel Mileny Jesenské Karel Teige uvedl mezi novou českou avantgardu. V pražské kavárně Slavie Jana Černá poznala tehdy ještě Zbyňka Fišera — Egona Bondyho, kterého na první pohled oslnila. „Židovsky znějící jméno Egon Bondy přijal až po antisemitských výpadech ministra Kopeckého, inspirovaného protižidovskými čistkami v SSSR. Také Jana Krejcarová tehdy přispěla do protestního sborníku Židovská jména jako Sarah Silberstein, vysvětluje Dana Braunová, redaktorka Reflexu. Jeden čas bydleli Bondy s Janou v ubohém penzionu v Mníšku pod Brdy a byli bez jakýchkoliv finančních prostředků. Bylo to roku 1949 a platila už pracovní povinnost. Jenže kdo nepracoval, nedostával potravinové lístky. Asi tři měsíce se živili tím, že jezdili autostopem do Prahy žebrat a taky krást. Jana byla nakonec zavřená pro potulku a trest si odseděla v malé věznici v Dobříši. V té době ovšem měla už za sebou krátké manželství s mladým hercem Burianova divadla Pavlem Gabrielem (bratrem spisovatele Viktora Fischla), který za pár měsíců emigroval do Izraele, kde se stal váženým psychiatrem. Bondy měl za sebou pobyt v psychiatrické léčebně, kam ho víceméně dostala Jana. „Byl jsem poprvé v nemocnici a tenkrát jsem si myslel, že na Honzu zapomenu nebo na ni zanevřu. Prodala mé knihy a šaty, které jsem u ní měl, a namluvivši si Černého, byla s ním i zavřena pro krádež sto tisíc ve staré měně u jedné holky, která ji obdivovala,“ píše později Bondy v básni Kádrový dotazník. „Oba je však propustili s podmínečným trestem… A to bylo mé neštěstí. Honza mi hned zatelefonovala. Začali jsme tím, že jí zbylo čtyřicet tisíc, a tři dny jsme pili šampaňské v Mánesu.“ Prožili spolu nejbouřlivější, nejúrodnější a zároveň nejničivější období svého života. On sám se o Honze vyjadřuje jako o osudové ženě svého života a mnohokrát se k ní ve svém básnickém díle vrací. Vzpomíná na ni: „Honza Krejcarová byla duší mého mládí. Nikdy nepochopím, že je mrtvá. Nikdy tomu neuvěřím. Ale uletěla někam až na konec galaxie, neboť tolik v ní bylo síly a elánu — a je tam někde asi nějakou kometou, která se nikdy nevrací.“ Jejich výstřední vztah se odehrával na pozadí dění kolem samizdatové edice Půlnoc. V letech 1950-53 v ní vyšlo kolem čtyřiceti svazků undergroundových autorů. Tito autoři se scházeli prakticky denně. Nejčastěji v Mánesu nebo v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea. Jana pak Bondyho opustila pro tehdejšího gymnazistu a pozdějšího sociologa Miloše Černého, ale jejich vztah s Bondym přetrvával ještě léta.V manželství s Černým porodila Jana čtyři děti, z nichž pravděpodobně ne všechny byly jeho. Otcem čtvrtého byl Mikuláš Medek, syn legionářského generála a známý malíř. Manželství se po deseti letech rozpadlo a Jana zůstala s dětmi sama, nejen bez prostředků, ale hlavně bez schopnosti a vůle se o ně postarat. Začala nejtragičtější kapitola jejího života. Žila s dětmi v neuvěřitelné bídě a zanedbávala je na hranici jejich fyzického zničení. Postupně byly umístěny v dětských domovech, ze kterých si dvě z nich občas brala k sobě, dvě později vychovával v novém manželství Miloš Černý. V roce 1961 uzavřela Jana sňatek s příležitostným literátem Ladislavem Lipanským, doktorem filosofie. V tu dobu bydleli v Korunovační ulici 32. Z jejich skromného bytečku byl výhled na sovětské velvyslanectví a na Stromovku. Na místo zloby poděkováníS PhDr. Ladislavem Lipanským měla páté dítě a to se jí stalo osudným. Bylo by na místě raději napsat, že v době, kdy žila s Lipanským, měla svého posledního syna, avšak není jisté, zda-li je opravdu i jeho biologickým otcem. Každopádně za špatnou péči o mimino byla odsouzena a v roce 1963/64 strávila rok v ženské věznici v Pardubicích. Lipanského vyznání dávno zemřelé manželce Janě nese název Na místo zloby poděkování a bylo publikováno v Divokém vínu 15/2005. „Život je vlnovkou vzájemných výběrů a voleb, ať už nám zvenčí vnucených anebo námi samými zaujatých. Já jsem také prošel touto cestou mezilidského dotýkání a setkal jsem se takřka s bezpočtem jiných lidí. V mém osudu sehrály roli naprosto nezastupitelnou tři ženy. Dvě z nich už mají za sebou poslední rozloučení. S tou druhou — Janou — jsem se setkal v poetické vinárně Viola před půl stoletím. Došlo ke sblížení a v mnoha ohledech i k jakémusi podivnému Ztotožnění. Magických sedm let, které jsem strávil v její těsné blízkosti znamenalo ostrý břit mezi bouřkovou temnotou a následnou nádhernou barevnou duhou. Není divu, že jsem se mnohokrát poranil, ale dneska jsou už všechny jizvy zaceleny a nebolí. Jana Černá — Krejcarová patřila a patří k charismatickým osobnostem majícím právo na odlišnost od českých fotbalových fanoušků a konzumentů četných pivních půllitrů. Jejím prostřednictvím jsem poznal představitele předválečné avantgardy. Uvádím za všechny první překladatelku Johna Steinbecka Zdeňku Watersonovou, Adolfa Hoffmeistera, Olgu Scheinpflugovou a jiné. K lidem, se kterými mne seznámila, patřil například Zbyněk Fišer alias Egon Bondy a hlavně Bohumil Hrabal. Nemohu zapomenout ani na skupinu mladých nadšenců kolem Divokého vína. Tam jsem začal také otiskovat své dobré texty, hodnocení je z cizích úst. Přirozeně konec našeho sedmiletého vztahu byl poznamenán rozmíškami, bolestí, zklamáním a podobně. Nezbylo z toho nic. Einsteinova obecně známá rovnice E=mc2 platí. Proto má Jana Černá přístup k internetovým řádkům. Chtěl bych vrátit alespoň část svého dluhu. Posílám jí tedy toto vyznání: „Jsi stesk, jemuž se po tesknotě stýská. Jsi hebká ruka, která sama sebe stiská. Jsi voda hluboká, co sama v sobě tone. Jsi ano a jsi také to ne. Jsi zralá žena, která občas promění se v dítě. Kéž bych byl ten, kdo jednou pochopí tě.“ Jana Černá jako osobnostJana Černá žila v nelásce s osudem i režimem (dětství jí zničil nacismus, dospívání jí ničil komunismus) a starosti a bída ji brzy připravily o životní vitalitu, fyzickou krásu a chuť o sebe pečovat. Přesto se v polovině 60. let sblížila s Danielem Ladmanem, o 18 let mladším výtvarníkem a v roce 1969 se za něj provdala a přijala jeho příjmení. Zbývajících 12 let jejího života patřilo k těm nejklidnějším a snad i nejšťastnějším. Vydělávali si výrobou keramiky, kterou prodávali známým i podomním způsobem. Měli sice potíže se zákonem a paragrafem o nedovoleném podnikání, ale žili obklopeni přáteli. V jejím životě tehdy sehrála významnou roli katolická víra. Chtěla se nechat pokřtít, ale nestihla tak učinit, protože v lednu 1981 byla obětí tragické autonehody. Jela s manželem za jeho rodiči a kousek za Prahou se jejich auto srazilo s jiným. Jana byla na místě mrtva. Zatímco Daniel Ladman ležel po havárii v bezvědomí v nemocnici, musel pohřeb organizovat Miloš Černý. Jana Černá každého, kdo ji znal, zaujala svou inteligencí, fantazií, originalitou názorů, schopností přesně vyjádřit myšlenky a neposlední řadě literárním i výtvarným talentem. Cituji Danu Braunovou, která se osudem Jany Černé zabývala v týdeníku Reflex: „Je podivuhodné, že lidé, kteří k ní měli blízko, mají dnes snahu tu špatnou součást jejího života bagatelizovat a omlouvat. Janina schopnost získávat si srdce druhých byla patrně bez hranic. Vzpomínají nikoli na její problematické mateřství, ale na její velkorysost, na to, jak uměla krásně vyprávět, jak se uměla smát, jak vždy překypovala nápady a plány do budoucnosti. Nepište o ní ty špatné věci, napište o ní, že to byla báječná, nadaná, ale nešťastná ženská,“ říkali mi. Egon Bondy se smíchem vypráví, jak se Jana nechala vícekrát zaměstnat jako průvodčí v tramvaji, vždy vyfasovala veškerou výbavu včetně kožichu, všechno hned prodala a tržbu za lístky nikdy neodevzdala… Při jednom z mnoha stěhování se jí nechtělo balit věci a oblečení, a tak všechno zapálila. Když jí předtím vypnuli pro neplacení elektřinu, svítila si žárovkou napojenou na drát ze zvonku. Vzpomínkový film o Janě ČernéLudvík Hess, vydavatel Divokého vína, vypráví: „Janu Černou do Divokého vína přivedla její holešovická přítelkyně Johana Vondřejcová-Kohnová, za což Johaně vzdávám čest a chválu. Poznal jsem ji v roce 1968 jako životem hodně ztrápenou, nicméně nezlomenou ženu. Jana se stala jedním z nemnoha honorovaných autorů. Ani si nemyslím, že by její texty byly světobornou literaturou a určitě mě neokouzlila tolik, jako Egona Bondyho, Iva Vodseďálka či Bohumila Hrabala. Určitě ale okouzlila moji tehdejší ženu Naďu Stibitzovou (nyní Nadja Seelich), protože ta se k ní po letech ve svých vzpomínkách vrátila. V roce 1992 přijela z Vídně, kde žije, a natočila o Janě dokument s názvem Sie sass im Glashaus und warf mit Steinen, volně přeloženo jako Seděla ve skleníku a házela kameny.“ V tomto dokumentárním filmu vyprávějí přátelé a kolegové Jany o tom, jak ji koncem 40. let poznali, jak Černá vedla extravagantní život, ráda chodila do kaváren, psala eseje, básně a malovala. „Žili jsme jako Kerouakovi hrdinové, ale nebezpečněji a dříve,“ vzpomíná jeden ze svědků. Film, který trvá hodinu a půl je prací čtyřčlenného filmového štábu a hraje v něm Egon Bondy, Ivo Vodseďálek, Johana Kohnová a Ludvík Hess.
Režie a scénář: Nadja Seelich Ivo Vodseďálek dodává: „Není třeba zatajovat skutečné hrůzy Janina života. Vzniká spíše nebezpečí, že bizarní příběhy zakryjí to, co bylo v Janině životě a díle tak objevné. Tento pohled bohužel v tomto filmu převážil…“ Literární tvorbaV šedesátých letech Jana Černá uveřejňovala z existenčních důvodů povídky a zcela v nich respektovala dobový vkus. Naopak tomu byla v Divokém vínu, v němž přispívala pravidelně do rubriky Malá růžová zahrada. Najdeme zde povídku Chybami se chytrá hlava učí, která pojednává o herci a vynikajícím recitátorovi, zakladateli divadla poezie — Violy, Jiřím Ostermannovi. Avšak neznalému čtenáři zůstane osoba, o které příběh pojednává, utajena. Mně prozradil jeho jméno Ludvík Hess. Líbila se mi věta z textu: „Bez peněz se nedá ani krást.“ Příběh se svým obsahem dotýká homosexuality či drogové problematiky. Sama Jana krátce po roce 1960 propadla drogám, závislost provázela životem i její matku, ale Jana se závislosti na rozdíl od Mileny Jesenské zbavila. Jiná povídka publikovaná v Divokém vínu nese název Das ewig menschliche… a vystupuje v ní například postava omyvače mrtvol. Ve výše zmíněné povídce figuruje člověk, který přednáší v krematoriu smuteční proslovy. Motiv smrti nechybí ani v jedenáctistránkové próze Laskavý vrah. Další povídkový titul nese název Poslední množina. Na stránkách Divokého vína publikoval také jeden z manželů Jany Černé — Ladislav Lipanský. Několik básní Jany Černé vyšlo posmrtně v Revolver revue. Z let 1963-64 pochází její literární reportáž o pobytu ve věznici v Pardubicích — Otisky duší. Jedná se o reportáž rozdělenou na kapitoly Úžas, Strach, Smutek, Radost a Naděje a text byl tehdy šokující.
Texty Jany Černé vycházely i v následujících číslech Divokého vína a nakonec Ludvík Hess vydal i její knihu vzpomínek na maminku pod názvem Adresát Milena Jesenská. Kniha vzbudila velký zájem i ve světě, ostatně jako všechno, co se nějak dotklo Franze Kafky. Vyšla později v překladech i v dalších českých vydáních. Kouzelně napsaná kniha o Mileně Jesenské mohla však vycházet z vlastních vzpomínek jen částečně, vždyť Janě bylo dvanáct let, když matku viděla po roce věznění v Pečkárně naposledy. Většinu poznatků získala od svých přátel, z nichž nejvíce nashromáždila Jaroslava Vondráčková, Milenina spolupracovnice v Národních listech, a Margareta Buber-Neumannová, spoluvězeňkyně Mileny v Ravensbrücku. Původní představa Jany Černé byla, že bude psát knihu s Jaroslavou Vondráčkovou, ale pak už se jí nechtělo čekat a napsala ji sama. To byl krok správným směrem, neboť po roce 1969 by kniha již nemohla vyjít. Kniha vypovídá i o tom, co se kolem Jesenské dělo po její smrti, včetně podivné historie kolem vydání Kafkových Dopisů Mileně, které ve světě z Jesenské učinily jednu z nejznámějších Češek. Naopak unikátní vzpomínky Jaroslavy Vondráčkové vyšly s názvem Kolem Mileny Jesenské v roce 1991. Milena Jesenská vstoupila do evropského kulturního povědomí především jako adresátka Kafkových Dopisů Mileně vydaných roku 1952. Bylo zapotřebí několika desetiletí, než vystoupila z Kafkova stínu a začala být vnímána jako samostatná osobnost. V knize Kolem Mileny Jesenské ožívá česko-německo-židovské prostředí Prahy začátku 20. století, život meziválečné avantgardy, atmosféra pražských kaváren a redakcí a tíživá doba konce třicátých a začátku čtyřicátých let. Velmi silný je soubor 16 povídek o dětských válečných osudech Nebyly to moje děti z roku 1966. Tyto črty Jany Černé vyprávějí o utrpení dětí v transportech smrti, v koncentračních táborech a za války vůbec. Inspirací k napsání knížky Hrdinství je povinné jí byla možná práce na stavbě mládeže, na kterou odjela s manželem Milošem Černým. Hlavní hrdinou knížky je vysokoškolský student Petr, který vypráví svůj příběh. Píše reportáže ze Stavby mládeže a prožívá hned trojité zklamání. První na stavbě mládeže, druhé doma a třetí po napsání své reportáže, když mu ji nakladatelství odmítá vydat. „Není snadné říkat lidem věci, které nechtějí slyšet,“ píše v knize na jednom místě autorka. Ale je to nanejvýš potřebné, pokud jde o skutečnosti, které překážely a demobilizovaly elán mladých lidí. Proto vznikla tato kniha, která je svědectvím citové výchovy příslušníka generace rozbíhající se do života po únoru 1948. Na konec jsem si nechala Clarissu a jiné texty. Toto nevelké avšak výrazné literární dílo je dávané pro svou drsnou bezprostřednost do spojitosti s pražským undergroundem. Pro dnešního čtenáře je takřka neuvěřitelné, že v době komunismu mohl vzniknout text tak dekadentní a provokativně erotický, poznamenaný nejen zoufalou touhou po individuální svobodě, ale i četbou Markýze de Sada. Svazek je uveden předmluvou Egona Bondyho. Následný text — Clarissa — je biografickou črtou s filosofickými a estetickými úvahami na pozadí erotického příběhu. V ediční poznámce přibližuje Ivo Vodseďálek problémy s rukopisem Clarissy a s jeho publikací v samizdatové edici Půlnoc. Po Clarisse jsou zařazeny ukázky z autorčina poezie, zlomek sbírky V zahrádce otce mého z roku 1948. Název sbírky — jak upozorňuje v předmluvě ke knize Bondy — je citát z francouzské lidové písně a má připomínat básnířčiny incestní fantazie. Otce měla Jana velmi ráda, ale vídali se sporadicky. V době zatčení a věznění Jesenské žil otec v exilu v Anglii, kam se po krátkém návratu po roce 1945 zase uchýlil. Zemřel roku 1949. Nežensky obhroublé verše, vesměs s erotickou tematikou, jsou spontánní výpovědí, provokující sarkastickými obraty a četnými vulgarismy. Třetí částí knihy je rozsáhlý, původně soukromý milostný dopis z roku 1962, psaný Bondymu, který se uchoval v osobním archivu. Dopis představuje ódu na pohlavnost, ženskou živočišnost, jenže od sexuálního třeštění autorka úplně přirozeně přechází k filosofickým úvahám o Bohu a pravostech citů. „Sbírečka V zahrádce otce mého nás všechny, kteří jsme se s Honzou seznámili v posledních dnech r.1948, přímo fascinovala. Bylo to poprvé v české literatuře, co byla napsána ženskou rukou poezie tohoto typu… Jakkoli od té doby pohyb české poezie, zejména poezie undergroundu, dospěl k nebývalým polohám, přesto dodnes působí tato sbírka Honzy Krejcarové dost šoking,“ napsal po mnoha letech Egon Bondy. Po něm následují Hrabalovy vzpomínky na Krejcarovou, nazvané Černá lyra. Knížku uzavírá poznámka vydavatele, biografie a bibliografie. Clarissa a jiné texty patří k těm, které by mohly vyvolat odpor a nepochopení osob úzkostně střežících společenské mravy. Velmi trefně okomentoval toto dílo Jiří Zizler ve svém článku: „…Příležitost k pohoršení to jistě není, lze nad tím buď kroutit hlavou nebo o tom napsat diplomovou práci. …Úhrnem vzbuzuje Clarissa spíše rozpaky než neúměrné nadšení, s kterým se o Krejcarové vyjadřují přátelé. …Přesto se v důsledku tohoto uctívání (podobně jako v případě Jesenské, jejíž jméno zná každý a tvorbu nikdo; ta si ovšem nevyhnutelnou pozornost zaslouží víceméně právem) určitý mýtus jménem Krejcarová. …“ „Nevím, zda bych neurazil váš jemnocit, milí čtenáři, kdybych přepsal i pár řádků z milostného dopisu Jany Černé Egonu Bondymu. Předpokládám, že o milostných praktikách, jež Jana popisuje, jste slyšeli a většině slov byste rozuměli, leč možná ne všichni, ne o všech a ne zcela všemu…“ dodává Ludvík Hess na svých internetových stránkách.
Od rána dneska Pánbůh drmolí modlitby prosby a žalmy Jana Černá 3.11.1964 ZávěrJana Černá nepoznala pro nic žádný vzor nebo normu. Psychologický rozbor její osobnosti prozrazuje, že nevědomě nenáviděla tradice, tedy i rodinu, a sexuální nevázanost byla formou provokace a protestu. Nemůžu se ubránit dojmu, jakoby Jana Černá „vyzrála nad celým světem“. To, že během jediného roku promrhala milion korun po dědečkovi se může zdát jako nebetyčná lehkomyslnost, ale historicky posuzováno to bylo možná to nejmoudřejší, co mohla s penězi udělat. V únoru 1948 se chopili moci komunisté a brzy potom znárodnili i soukromé obytné domy. Po měnové reformě v roce 1953 byli ti, kteří spořili, ošizeni ještě jednou. Tudíž je dost možné, že by stejně o všechno přišla. Její literární plamen vyhořel stejně rychle jako vzplanul. Ve svých třiapadesáti letech se stala obětí autonehody a byla na místě mrtva. Možná to pro ni bylo vysvobození, neboť při pitvě u ní údajně zjistili pokročilé stadium rakoviny. Jana Černá v dopise Egonu Bondymu (1962): „Chraňte mě moru, tyfu a zdravého rozumu, zdravý rozum jsou protialkoholické plakáty a řízené státy, zdravý rozum jsou prezervativy a televizory, zdravý rozum je sterilní poezie, která slouží dobré věci. Zdravý rozum ve mně likviduje všechno, co má ve mně nějaký smysl, zdravý rozum mě zbavuje potence, od erotické až po intelektuální.“ Použitá literatura
(současná tvorba) |
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
