Štěpán Honzík

Na sněhu se sakramentsky lesklo slunce. Byla to blbá nuda. Nikde nic, co by stálo za to. Plazil sem se ulicí a zakopl o shnilej klacek. Nemám co říct a stejně neni nikde nikdo, kdo by to poslouchal. A tak si udělám rozhovor sám se sebou, když o mý kecy nikdo jinej nestojí. Má to ale háček: stojim o ně vůbec já?

Já nejsem nic extra

Proč píšeš tuhle povídku?

Protože nemám co dělat a řikal sem si, že se mi třeba uleví a na něco příjdu. A protože se chci vyjádřit, i když můj hlas nemá žádnou cenu a určitě na nic pořádnýho nepříjdu.

A proč píšeš zrovna TY?

Když můžou psát jiný, ještě větší paka, tak já můžu taky.

Co si vlastně zač?

Vždycky sem si myslel, že intelektuál, býval sem ve škole hodně aktivní, takovej premiant třídy a tak. Učitelé mě chválili a já se nadýmal pýchou: viděl sem sebe jako chytráka z nejchytřejších, pořádnýho machra. Radil sem druhejm se školou, nejdřív zadarmo a pak za prachy. Vždycky sem věřil, že poznám něco, co ještě nikdo jinej nepoznal. Byl sem si tim skoro jistej, vždyť prakticky všichni lidi, který sem znal a znám, maj hrozně blbý názory v kterejch neni ani špetka originality. Vykládaj ti na potkání děsně banální sračky a přitom si myslej, kolik ti toho neřekli. Tvářej se u toho, jakoby prolomili nějakou bránu k Opravdovýmu Poznání. Přitom ti řeknou akorát tak kulový s hvězdičkama. A jak se při tom hrozně cení: jakoby snad právě ta jejich blbá osobnost za něco stála a byla něčim výjimečná. Pořád melou o sobě: „já sem dost nadanej na sport… já nejsem příliš hovornej, sem spíš plachej… já sem teďka četl knížku, tu ti doporučim… mně se ve třech letech stalo… já si včera uvědomil…“ je to děsný, přitom nikdo z nich nic nechápe, jen tupě mele to co slyšel od jinejch. No jasně: zabíjet děti je hnusný, Američani sou diktátoři, zabijte pedofily… je přece jasný, že je to pravda, každej to ví, každej to povídá, od každýho to slyšíš a všichni se na tom shodujou a co navíc: každej by to měl vědět a všichni by to měli zastávat a kdo ne, je pomýlenej asociální degenerovanej a ubožáckej hňup.

Nějak ses rozkecal a prakticky všechny lidi si hodil do stejnýho pytle… kam bys hodil sebe?

To je právě to, co sem dlouho nevěděl: sem stejnej hlupec jako všichni ostatní, stejnej tupec. Nevim taky vůbec nic, i když sem si to dlouho myslel jen proto, že se mi dařilo ve škole. Jenže: kdy sem já sám něco přišel? Nikdy, sem na tom jako moji spolužáci: šul nul. Machruju, vážím si sebe a nic ve mně neni. Sem nahraditelný hovno v rožku, který tu bude ještě chvilku lítat jak střelený a pak chcípne. Všichni na sebe pořád mluvíme a proč? Sou dva důvody: tak za prvý, každej z nás si myslí, že když už votevře tu svoji hnusnou držku, tak zákonitě něco říká. Že jeho řeči mají nějakou hodnotu. Každej se domnívá, že když něco řekne, je to lepší, než kdyby držel hubu. Je to ale naopak: kdyby ztichl, třeba by alespoň na minutu denně myslel, což se nikomu z těch, co sem kdy znal, nikdy nepodařilo a i se mnou je to bída. Jo a za druhý, každej se bojí Ticha, který by mu třeba mohlo zjevit jeho hlubokou a nezaplnitelnou blbost.

Nadáváš pořád druhejm, ale podívej se na sebe: seš šprťák a ještě k tomu ubožák!

Jo, je to tak. A navíc sem taky panic. Ještě nikdy sem nešukal a přinejmenšim stejně tak dlouho ani šukat nebudu, když mě to někdo v bordelu nezaplatí. Teď mi to jeden chce platit, ale já sem posranej tam jít, tak nevim, co z toho bude. Ubožák sem, a tu svou ubožáckost schovávám za to, že nadávám druhejm. Ale to je jen půl pravdy, oni sou taky ubožáci, jenže úspěšní ubožáci. Takže o tom nevědí. Sem trochu rád, že sem pravej LUSER, alespoň je mi to pak hned jasný a nemyslim si vo sobě že něco sem, když sem ubohej šulinek.

Šulinku, co bys teda chtěl?

Chtěl bych smysl života a hlavně osobní nesmrtelnost spojenou s věčnym mládím a jistotu, že mě tohle věčný mládí bude pořád absolutně bavit a nepocítím už nikdy ani trochu bolesti a ani lhostejnosti, ale jen samé blaho, slast a rozkoš. A kdyby to nešlo, tak aspoň ať nikdy necítím bolest. A kdyby i to bylo moc, tak ať nikdy nemám velkou bolest. Ale to sou všechno hrozný voloviny a romantický iluze, ve skutečnosti sem živočišný prase narvaný sračkama a hnusnym puchem a budu rád, když budu mít aspoň chvíli klidu v tý zatracený bolesti a utrpení, která je všude kolem i ve mně. Ale to se mi asi taky nepodaří: chcípnu jak králík a naposled zatřesu packama, než mě zkurvenej ďábel přihodí k dalšímu sráčovi na lopatu. Ale ani to se nestane: sem tak bezvýznamnej, že se o mě nejen nestará bůh, ale ani ďábel. Prostě chcípnu, spálej mě nebo nechaj pod zemí shnít a to bude všechno. Náhodně sem tu na světě chvíli cosi kecal a bránil se, ale neubránil…

A co slečny?

Ty čubky! Tak rád bych je mrdal, a často! Narvat svý hodně malý péro (12 centimetrů a to ještě když stojí a já se musím hodně snažit) do tý jejich kundy. No, popravdě, nikdy sem žádnou kundu dovopravdy neviděl a kdyby nebylo porno, ani nevim, co to pořádně je. Jen vim, že se mi líbí dívčí prdele. A nejen dívčí! (K týhle větě toho víc řikat nebudu). Ale už se mi nechce šukat tolik co dřív, když si čtyřikrát denně honim péro a když mě klesá pomalu potence.Vopravdu, nejvíc sem chtěl šukat v patnácti, teď už to neni takový. Taky nějakej vztah bych chtěl. No ale nic z toho neni. Ale už mě taky nuděj ty kecy o sexu, kolik se toho vo něm namele! Dělá se z toho nový náboženství, kde kunda je hlavní bohyně (místo modlitby se v něm líže kunda — to je pravej kontakt s bohem, pravý spojení s ním a největší přiblížení-jazykem-k němu). No a je strašně prestižní mít holku, kdo ji nemá, je nula. A já sem ta nula a všem, který ji maj strašně závidim a užírám se a cítím se jako asi děsná sračka, když o mě nestojej a pak se jim dívám do ksichtu a na duši, kterou nemaj a vidim že sou stejný sračky jako já, jen na ně letěj kluci, tak sou hrozně free a velmi v pohodě.

No ale co ty a slečny?

Krátce: žádná o mě nestojí. Ve sportu sem hovno, sem tlustej a malej a brejlatej a ksicht nemám moc hezkej. Mám malý péro a vedu šprťácký řeči a kdybych se měl zhodnotit jedinym slovem, sem jednoduše šprt. Šprťák, co pořád čte a chodí z knihovny do knihovny a na konzultačku s profesorem a co ví všechno o škole a absolutní hovno o životě. Vim taky hovno o opeře, o diskotékách, o kavárnách, o sexu, o práci, o úspěchu. Nikdo mě krom ve škole nechválí…

A co charisma, na který bys slečny přilákal?

Je pravda, že vůbec žádný nemám. Občas vykládám po hospodách prasárny, kterejm se lidi smějou a přitom si myslej, že sem fakt jen prase, v podstatě nezajímavý, ale hnusný a na pět minut zábavný prase, ubožáček. A to taky sem, teď to vím. Žádná věta, kterou sem kdy řek, nebyla moc dobrá. A pokud dobrá byla, tak nebyla ode mě, ale někde sem si jí přečetl.

Ale seš chytrej, viď?

No chytrej, rozhodně nejsem génius a to mě hodně sere. A nikdy génius nebudu. Na svý chytrosti sem si vždycky hodně zakládal i když teď vim, že neni zas tak velká. Na vejšku sem v pohodě, tak je většina lidí absolutních debilů, aspoň na fildě, kde ty lidi znám. Ale je tam plno takovejch co sou jako já. Nejsou horší a myslim, že ani lepší. Sou jako já, takový malý intelektuálové co svou malost a bezvýznamnost zakrývají pílí. Vsadim se, že z těch lidí, co znám, nikdy nic extra nebude a ze mě taky ne. V nejlepšim tam budem učit, možná se z někoho může stát i prezident republiky, ale myšlení bude mít stejně fádní a malicherný a šedý a zředěný jako všichni. Ještě sem nepotkal nikoho, kdo by za něco stál. Pořád jen samý bezkrevný hovna, o který zakopáváš na každym hajzlu, na každý škole. Jejich názory nestojej za nic, a moje taky ne.

To už sme slyšeli, ale co bys teď řekl o svý povaze, o svym temperamentu?

Sem zbabělej sráč se spoustou zvířecích choutek. Nic z toho však neudělám, protože se bojim. Strach, to je moje hlavní vlastnost. Bojim se školy, bojim se lidí, bojim se úřadů. Vždycky před nima nemůžu mluvit, červenám a potim se a je mi blbě. A mám taky deprese, nic mě už nebaví a je to rok za rokem horší. Vždycky se mi zdá, že už větší nuda nemůže bejt, ale když to srovnám s předešlým rokem, vidim, že to tehdy bylo přece jen lepší, zajímavější. Pořád samý odporný a nudný lidi, všichni stejní, se stejnejma zájmama, stejnym chovánim. Nejsme lidi, ale automati, jeden opisuje od druhýho, napodobujem se, kopírujem a mechanicky bez jediný myšlenky papouškujem. Vidíš tři kluky na český v Brně a všichni sou stejný, stejný hadry, stejný výrazy v řeči i v ksichtě a ještě si myslej, jakej je každej z nich originál a nenahraditelná individualita. Tak leda hovno: sou to nudný kurvy!

Sakra suď sebe, tenhle rozhovor je o tobě! Co tě baví?

Tak hovno, nic mě nebaví! Na pět minut mě zabaví drby, baví mě někomu vykládat, co o něm druhej špatnýho řek, jak se mu při tom protáhne ksicht a jak je nasranej a jak tu nasranost skrývá, to je fakt dobrý. Pak mě trochu baví filozofie, sou to ale stejně jenom sračky, který se daj říct jednou větou: my, filozofové víme hovno a čim víc o tom píšeme, tím míň víme, jen to tou rétorikou a sofizmatama chceme zakrejt. Pořád se tam něco řeší a nic se nevyřeší, protože o tom nikdo nic neví. Je to nuda a píčovina. Nebo zas sociologie studuje nudný vztahy mezi lidma, pořád dělá nějaký výzkumy o tom, jak se má matka starat o dítě a jak se stará a podobný sračky. Děte s tim do píče, mě tyhle kurvárny nuděj a slyšel sem jich už tolik! Jak je každej namistrovanej, že je na vejšce, že něco znamená, jak je dobrej, že se tam dostal a jak má zajištěnou budoucnost. Tak leda hovno, je to nějaká nudná svině, která nic neví a pořád tupě šrotí a chlastá a debilně se směje a debilně mluví a celá její existence stojí za jeden prošlej paralen.

A co tě baví dál?

Už nic dalšího, všechno mě sere a ta nuda mě užírá. Devadesát devět věcí, co dělám, dělám jen proto, abych zabránil ještě horší strasti, proto se učim, abych nemusel makat. Práce se bojim, je to pro mě děsnej stres a otročina, která mě ubíjí. Nechci makat! Ježiš, dělat v supermarketu, dělal sem tam asi čtrnáct dní, to je hrozná sračka! Plnej ideálů sem tam šel v osmnácti makat a hrozný! Furt sem se bál, že něco poseru, bál sem se nadřízenejch, byl sem unavenej, zpocenej, ani sem neměl čas na přemýšlení a sralo mě to. A vejplata směšná! Ty kurvy, vzali mi tolik mýho života za tak málo peněz! Už nikdy víc! Taky se bojim rakoviny a bolesti a smrti, toho, že nebudu. Dost se toho bojim. Bojim se, že neudělám ve škole zkoušky a že se mi budou smát a tak. Nebaví mě život a bojim se ho. Pořád někam chodit, pořád něco vyřizovat, něco shánět, něco kontrolovat, být aktivní, v pohybu, být optimistickej a veselej, hejbat se, být při vědomí — hrozná břímě, tíže, nuda, šeď, zabiják, co ze mě bere zbytky síly. Cítím se slabej, zničenej, chci jen spát a i to je nudná nuda.

Tak se zabij, nulo!

To se zas bojim, bojim se bolesti, bojim se toho, že už nikdy nebudu a nikdy nebudu nic vědět a nikdy už nikam nepůjdu. Bojim se taky pekla, boha, kterej třeba je a toho jaký je umírání a že třeba už opravdu nikdy nic pro mě nebude a svět poletí pořád debilně dál, zatímco já třeba budu věčně v pekle jako prase hnít.

Ale vždyť nejsi úplná troska!

Úplná ne, ale cítím se mizerně, nudí mě můj život, debilní přednášky, debilní seminárky. Vždycky všechno udělám napřed, abych měl klid, abych byl zabezpečenej a vono se vždycky objeví něco dalšího. Nebaví mě jezdit tramvají pořad tam a zpátky, chodit na přednášky každej týden a nic zajímavýho se tam nedozvim, nebaví mě sedět na židli, vstávat z postele, pořád něco psát. Bába a matka po mně pořád něco chtějí, musim pořád něco vyřizovat, na sociálce, v bance, v knihovně. Vždycky se něco objeví, co musim udělat, kam musim jít, pořád vyřizování, kolotoč, kterej skončí teprve, až chcípnu. Vstanu a nemám klid někam musim pobíhat a rychle to udělat a rychle to dohonit. Pak se s někym potkám a devadesát procent toho, co si spolu povídáme, mě nudí a vyčerpává. Pořád poslouchat ty jeho kraviny, který sou tolik bezvýznamný a sám něco plácat a hubou mlít a pořád pořád a zase dál jak sopel z tvýho nosu. Ježiš to je dřina a děsná lopota pro krista boha…

Nejseš zas takovej chudák, nepracuješ a rodiče tě živěj!

Jo je to tak, mohlo by to být mnohem horší ale stejně je to nudný a to dost. Za chvíli jdu na karty a stejně to tam bude nudný, zas nějaký lidi, co znám a nemám je moc rád a oni mě taky ne a budou kecat o Marxovi a o jinejch sráčích a já zas budu sedět a pít jedno pivo a zívat a kecat jak automat bez zájmu jako vždycky a třeba mě na čtyři minuty něco trochu pobaví.

Díky za rozhovor, většinou si mi stejně neodpověděl pořádně a rozkecával ses pořád dokola o tvý nudě, která mě vůbec nezajímá. Co je mi do toho, vole, že se nudíš? No tak se nudíš, a co má bejt? Já zas mám svý problémy a ty si mi u prdele, nějaký tvý kecy! Podívej se na sebe, obyčejnej malinkatej tučnej človíček, kterej blebtá jak se strašně nudí! Na světě je tolik lidí, proč zrovna tebe bych měl poslouchat, blbče? Tebe a tvý starosti. Ježiš, di do prdele!

Mejdlo

„Hele, ve středu bude to mejdlo,“ řekla ječivě Lucka a pak se opravila, že jde o čtvrtek. Brali jsme zrovna jeden ze slavných problémů, ale tohle byl teď pro mě problém No.1. Aristoteles se odporoučel do hajzlu a já nechal kolovat tu zprávu o Velkém Mejdlu.

Pepa se jen zašklebil a mezi drmolením na mě málem poslal kus zubu, kterej mu zubař -kmet vyamputoval fušersky jenom způlky. Lucka ještě nenápadně řekla pár podrobností a já se na tu akci začal těšit.

Ten čtvrtek začal blbě, ale mohl nakonec dobře dopadnout. Po tradičních užvaněných hodinách jsem uviděl Zuzku na srazu před vrátnicí. Falešně se usmála, hlavou jí prolítlo mí včerejší intelektuální machrování o „subjektivismu“, ledabyle cosi odfrkla a čekali jsme na zbytek.

Přišli Slováci a kluk, co se usmíval a nervózně ze sebe sypal stručný odpovědi. No a ještě Honza. Šlo se na šalinu a tou až na akci k Terce. Měla narozky a já byl pořádně nervózní, protože sem vychcaně absolutně nic nekoupil a jel se tam jenom nachlastat a nažrat.

„Máš něco pro Terku?“ To sem se po pořádku zeptal všech kluků, co se mačkali mezi lidma pověšeni na držadlech jako šalinoví havránci. Nikdo nic neměl a já byl zase v pohodě. Holkám sem nic neřek, bylo jasný, že ty mají cit a vezou každá flašku vína, což se potom potvrdilo. My nelenili a víno sobecky vychlastali skoro celý s Honzou.

Byl sem nesvůj, jako bych si právě posral hřbet, nějak sem si chtěl udržet postavení chytrolína, ale neměl sem na to nervy ani sílu. Nikdo si ale ničeho nevšim a tak sem s nima v poklidnym tlacháni dorazil až do bytu.

Bylo tam plno Terčinejch známejch a taky kluk, s kterym tam vedla první super-prima samostatnej život. Všim sem si asi dvou set cigárovejch krabiček zavěšenejch na nitích jako kus výzdoby (sakra zdaněná okrasa) a pak sem si sed. Teda, nejdřív sme do temný komory naházeli kabáty, pozdravili se s falešným úsměvem (co člověk pro trochu žrádla neudělá) se všema kolem a sedli si na prdele do kruhu, abychom až do konce večera s nikym dalším nepromluvili.

Terka nám nabízela asi dva tisíce věcí, pak přinesla brambůrky a chlast a do konce večera se někam zahrabala s vykopávkama, co nebyly ze školy. Byl sem s průběhem akce spokojen, nemusel sem kecat na cizí lidi a ani se ptát po vínu, leželo u mý levý ponožky. Čekal sem, že dostanu tlačenku, ale nevyvinul sem dostatečnej nátlak, takže na mě zbylo hovno.

V místnosti byla jedna tlustší bruneta, možná fajn holka, viděl jsem ji ale asi jen dvě vteřiny a pak už jen ona viděla mou řiť. Teda pardon, ještě mě asi v půlce večera řekla, jestli bych se popošoup, že si sedne. Udělal sem to a vůbec nic neřek, tak ona už taky ne. Seděli jsme tam jako banda idiotů a kecali fakt jenom spolu, takže z nás museli mít domácí radost.

Zuzka měla dlouhý vlasy a pěknej zadek, moc se mi to dohromady líbilo, taky byla taková ta dračice v diskusi, co ji naserete, ona se rozohní, vy se přiblble culíte a tak vám její falešné lesklé rtíky posílají do uší větičky prokvetlý silnym jedem a vy byste si nejradši honili péro, což ale samozřejmě nemůžete.

Ten „subjektivismus“ byl bezva a já na ni chtěl teď nějak subjektivně zapůsobit. Chvíli jsem prdolil něco milýho a pak mi došlo, že to všechno je na kulový. Vůbec sem jí nezajímal, srala na mě zvysoka tou svou pružnou prdelkou jedno velký mazlavý lejno. A já to lejno žral a žral, prostě sem se nemoh nasytit.

„Zuzko, vypadáš jako indiánka.“ „Zuzko, Pepa o tobě říkal to a to…“ Ona jen ledabyle srala a já to po ní všecko hrozně blaženě pucoval. Namíchlo mě, když se začala tulit ke Slovákovi, začal jsem toho hajzla fakt nesnášet, poznala, že je kurevník nadupanej semenem a že v posteli pořádně jede a pak se na ni vysere, prostě že s ním bude zábava a žhavý emoce a už teď se na toho čuráka třásla.

Všechno svým jemnym nosánkem provrtala a tak jí bylo hned jasný, že sem jenom trouba a zřejmě taky panic, prostě nezajímavej kecálek, tohle prostě věděla.

Zůstal sem jako impotent sedět na posteli, která zažila tisíce variant Terčiných šoustaček a zhrzeně cucal červený. Všechno sme začali s Honzou rozebírat, leželi sme na válendě a mluvili a mluvili, Honza mi ukázal chytrý Terčiný střely, který užila zase proti němu a já si jich egoisticky ani nevšim a bylo nám jako dvoum kamošum, co věděj svý. Nakonec i Zuzka mě už zas tak nesrala, ale Slovajzna si nás všim a začal o nás mlet narážky jak o dvou teplejch, to už však nebylo důležitý.

Byla tam ještě Verča, taková šprtka s komplexama, kterou sem od pohledu neměl rád. Dozvěděl sem se však, že má doma ukrutný peklo od táty i od mámy, nesnáší ji ani ségra a spolubydlící na ni serou. Prostě hnus, takže sem u ní částečně našel svou minulost a zdála se mi docela fajn. Byla hodně v hajzlu, skoro na pokraji sil, smála se a házela všude pseudo-drsný fóry, Zuzka jí ještě povzbuzovala, ve skutečnosti však byla nesvá jako moucha v pavučině a nevěděla jak z toho ven. Prndali sme zase cosi o cigánech a ona se najednou rozbrečela (později vykládala, jak na ní pokřikujou „ty kurvo bílá“), odešla vedle a já se proti všem myslitelnejm tabu zeptal: „Co je jí?“ za což mi Zuzka předvídatelně řekla: „To to teď mám s tebou rozebírat nebo co?“ a odešla za Verčou.

Za pět minut přišly a Verča se zase smála a Zuzka si myslela, jak ji skvěle uklidnila a já viděl, že je Verča doopravdy úplně na dně.

Nikdo s tím nic nedělal a dál sme dodržovali nevyslovenou smlouvu, že se tady budeme pořád jen smát a jásat. Verča dohodu dodržovala a přirovnala mou díru na ponožce k mému otvoru v řiti, v úsměvu jí byla cítit faktická radost nad tím, jak už je otrkaná a drzá (i když teda jen na šprta) a já měl radost s ní a z ní, že je jí aspoň chvíli fajn na moje útraty. Dala mi dokonce taky pohlavek za mé nemístné žerty a druhýmu Slovákovi hravě ťukala do ruky.

Terčin kluk lehce nadhodil, že je čas vypadnout, a tak se banda vědátorů zvedla. Jeli sme ještě na pivo, pak k Slovákum na koleje. Páčil sem ze Zuzky, proč mě s Honzou nesnáší, ona se frajersky culila a naznačovala, jak strašně moc jí nezajímáme.

Na mejdlu sem jen tak kecal o Honzovi, že jeho pravý jméno je nula nula, lidi to však jako vtip moc nebrali a protože sem ve škole mluvil vždycky „korektně“, chápali to tak nějak i tady. Honza aspoň řek, že sem čurák a i tohle přijali. Tak sme tu teď v hospodě seděli, nula a čurák uprostřed lidí, který na nás srali.

Zuzka se lepila na Slováka, druhej Slovák chrápal a Verča se užírala a ptala se střídavě sama sebe a Zuzky, jestli ji máme rádi . Říkal sem si, jak to po takovejch šmejdech vůbec může chtít a taky mi bylo jasný, že tady o lásku žebrám i já a vlastně úplně všichni, každej z nás trochu jinak od světa poplivanej a znetvořenej.

Pak šla banda trhlejch vyděděnců ke Slovákům na koleje, nikdo nemoh otevřít víno, začal sem machrovat nožem a už sme mohli pít, bouchl sem se do hlavy a Honza se Slovákem kecali o PC hrách. Zuzka pyšně zakroutila zadnicí a byla v háji. Z holek zůstala Verča, která však hned odešla na sraz k jinejm, kteří na ní však totálně zapomněli, tak se vrátila a začala mudrovat. S Honzou sme do ní vrtali, ať si rozpustí upjatej blonďatej cop, poslechla a začala vypadat fajn, jenže si ho hned zase naštelovala nazpátek. Bylo jí blbě z jejích vlasů, který podle ní byly mastný, vlastně jí bylo blbě z vlastního smutku a samoty a špíny, kterou do ní nasralo okolí a hlavně rodiče. Chytil sem pár jejích vlasů a zjistil, jak sou jemný, usmál se a nemohl víc udělat.

Sex, only sex

Přišel sem tady na svět a zabejval se různýma blbostna, jako je sání mlíka, prohlížení kytiček a přemejšlení o Bohu. Vůbec sem tehdy netušil, jak to bylo pěkný, protože pak se sakra změnilo úplně všechno a můj mozek začal bejt monotematickej…

Nějak v pátý třídě sme si vykládali v přírodovědě o sexu a já si řek, co že je to za děsně hnusný pohyby, připadalo mi to jako jakýsi strašně trapný divadílko, kde se před tim druhym vyslíkáš z kůže a on tebou úplně proniká. Nechápal sem, jak dospěláci můžou tak odporný věci vůbec provozovat a řek sem si, že já tohle mít rád rozhodně nebudu.

Přemejšlel sem tehdy o tom a připadalo mi to úplně neuvěřitelný: ty lidi tady kolem mě chodí jakoby nic, a přitom doma mrdaj! Tady ten chlápek si tu sedí, krásný hadry na sobě, mluví velmi klidně se svou manželkou a sedí u nich dcerka, a přitom aby ta dcerka přišla na svět, museli spolu dělat ty hnusný věci! Takový upocený, zvířecí pohyby! Přišlo mi to, jakože je to hrozně pod důstojnost člověka a jak se může někdo před někym tak děsně znemožňovat, prostě se spolu v pohodě lidi bavěj a pak se začnou svlíkat…to je fakt děs!

Sledoval sem vám tehdy v televizi náhodou nějakou erotika a moc sem se divil, PROČ že to ti lidi dělají — vždyť se chovají, jakoby vůbec neměli rozum, jakoby zešíleli! Znamená to teda, že celej svět je šílenej a všichni se jen tak na veřejnosti přetvařujou, i když dovopravdy každej dělá to samí? To sem si o vás, paní učitelko nemyslel, vypadala ste tak čistě, ale viděl sem, jak na vás čeká takový erotický prase, že vy s ním taky šoustáte! Jasně, byla pořád k nám dětem taková milá a vstřícná, pak vyšla ze školy a uviděla to prase, již celý nažhavený s napresovanym rozkrokem. Celá roztála, dneska bych řek, že zvlhla nebo že se jí přinejmenšim začaly prokrvovat stydký pysky. Fakt sem nechápal: je snad sex nějaký kouzlo?

Na mě ale brzo došlo taky: začali mi růst chlupy, porostlo mi péro a zvětšily se koule, toho sem si ale ani moc nevšímal, jen sem byl rád, že to už mám taky, že na mě kluci ve sprchách nebudou čučet jako na nějaký vopožděný děcko. Jenže pak sem začal koukat na holky. Předtim mě nějaký krávy vůbec nezajímaly, pořád se jenom chichotaly a špitaly si v kroužku. Vůbec se mi nepozdávaly: byly slabé, s pisklavejma hláskama, malejma tělíčkama a cůpkama, paní učitelka je však vždycky měla ráda, byly totiž ukázněný a uměly se před ní daleko líp přetvařovat než my, kluci. Už tehdy ze sebe uměly udělat sladký princezničky, a úča jim to žrala, vždycky byla v sedmym nebi a chválila je.

Jenže pak sem se nějak začal na ty tělíčka dívat (teď už byly některý taky macatý — někdy až moc) a musel sem jim pořád čučet po prdelích. Nevěděl sem, co se děje, která bije, ale jen sem se jim nenápadně koukal na zadek, když psali něco na tabuli (sedával sem v první lavici). Vydržel bych se koukat pořád, nikdy mi to nepřišlo nudný, ba naopak, čim dýl sem se koukal, tim víc mě začalo to všechno nějak vzrušovat. Byl to takovej nejasnej pocit, ale hodně silnej, v těch chvílích se mi v kalhotech začal zvětšovat pinďour až se úplně postavil, narazil však na bariéru slip a kalhot. Chtěl sem vidět ty prdílky nahatý, svlíklý z kalhot a z kalhotek (ta představa mě vždycky hrozně rozpálila: vidět je, jak se přede mnou svlíkají a kroutí mi před držkou svou pružnou prdelí). Taky sem si na to maso chtěl sáhnout, vosahávat je. Dál tehdy mý fantazie nedošly, ale stačilo to na to, aby můj pták byl už úplně červenej a úplně tvrdej.

Musel sem při tom koukání samozřejmě dávat pozor, aby mě nikdo neviděl, jak tak vočumuju prdele, chtěl sem pořád působit jako slušnej hoch, kterýmu něco takovýho nic moc neříká: vždyť sex je neslušnej, to sem věděl z kostela moc dobře. Vždycky sem jenom tak mrk a v tu chvíli se se mnou stala změna: chtěl sem se nějak „udělat“ sám.

Přišlo to samo: nějak sem se dotkl při umývání šulina víc toho, vo čem nám říkali, že je to žalud, a najednou sem cítil ten dotyk hrozitánsky silně: projelo to mnou jako nůž. Lehce sem se dotkl žaluda podruhý: a zase, vnímal sem každičkej kousek pohybu, bylo to silný a zajímavý. Ale jen tak se dotýkat žaludu bylo přece jen MOC SILNÝ, tak sem si řek, že to musim dělat přes nějakou batiéru: co tak třeba přes předkožku? Hm… to bylo fajn!

Předtim mi tam jen tak bimbal, ten scvrklej ptáček, a teď najednou byl velkej (proč to, říkal sem si — dřív to dělal, jen když sem se ráno vzbudil a měl sem plnej močák, takže sem se musel jít honem vychcat). Začal sem tou předkožkou po tom žaludu jakoby jezdit, nejdřív sem se jí jenom lehce dotýkal, pak sem přitlačil. MUSEL sem zrychlit… tak sem to udělal. Později sem při pravidelnejch opakováních zjistil, že nejlepší je tu předkožku z žaludu vyvlíkat a pak ji na něj zase navlíct — a tak pořád dokola. Bylo to dobrý, to vám teda, lidi, musim říct!

Najednou sem pocítil tak trochu jako pocit, že se mi chce chcát. Tady sem se ale nemusel snažit jako při chcaní, nemusel sem nic dělat! Teklo to (někdy, když sem byl šikovnější, taky stříkalo) úplně samo, prostě samospádem. Najednou ze mě prostě něco vyšlo a já se zpotil a dejchal sem rychlejc. Taky sem byl celej rudej v ksichtě a cítil sem… hm… takovej intenzivní, sladkej pocit, byla to PA-RÁ-DA!!! Bylo to jako moc příjemný uvolnění napětí z celýho mýho ptáka, taková jakási úleva, najednou sem vám vytekl a bylo to v pohodě, pták se mi vrátil do obvyklejch pozic a rozměrů.

Jenže: nejlepší to bylo v těch chvílích těsně před výstřikem, hrozně to mym ptákem cukalo, krev se jim drala jako živá, byl to tepající kus masa, menší sval, kterej už už chtěl vyletět ze svý kůže. Prostě síla, celý tělo se mi tak nějak cukalo slastí.

A vod tý doby se už dospělejm VŮBEC NEDIVIM!

(současná tvorba)