na další stranu
Marie Šmucarová
***
milenec jejího jalovcového těla
prochází vůněmi vzepjatých šípů
rudými pery
toulce se do klínů přičesaly
v pokleku dívky křikem
se obkroužily
krajinou nedostupnou
nahajka přes tvůj pohled se rozezpívá
a vstaneš do černého ticha
zemí táhnou vojáci a markytánky
vstupují do morových míst
na zem se snáší
mlha chorošů jedovatých hub a můr
***
k těžkým vratům
večer co večer přiklepává
volavka postřelená
pelyňkové stisky
a po pelyňku dveře otevřené
nalíčeným mrazem kliky skučí
vábení
doteky žárlivými vysušuje pleť
vábení chladně
jen konejšená ňadra
dva pozůstalí
navlečena k vyhlášení vendety
***
do mrskajících důtek
jsem se uzavřela
a na rty mi padlo sucho
taková vyprahlost
jak zdivočelé ulpívání
duběnky duběnky
na mém těle
baletky po špičkách
nesou mi od Joba zvěst
***
„Severní vítr je mrtvý,“ řekl bláznivý a bezovou
flintu nabil, do srdce se střelil.
Má družka, podivnou touhou podpálená osika,
milostné nohy hledá, ostrým nožem obětní
skopce podřezává.
Zeptám se tě, v krámku pod plachtou,
v zahradě žluté, do tvého těla zavinutá, proč
rybář miluje své ryby.
|
