literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.11.2024 - V EUC Klinice na Denisově nábřeží v Plzni mají babybox nové generace!

V úterý 5. listopadu ve 12 hodin jsme slavnostně prezentovali babybox nové generace. ... Více »

30.10.2024 - Babybox na záchrance v Českých Budějovicích přijal 269. děťátko

Zlatý novorozenecký dukát od České mincovny

Je to kluk, radoval se ředitel českobudějo... Více »

20.10.2024 - Veronika Hlaváčová, Příběh Johanky z babyboxu a 2. místo Prix Bohemia Radio

Český rozhlas a redaktorka Veronika Hlaváčová byli oceněni na Mezinárodním festivalu ... Více »

19.10.2024 - Výstava Pavla Jasanského

Lukáš Jasanský zve na výstavu z díla Pavla Jasanského, fotografa a grafika, který se ... Více »

Slovo úvodem

Dnešní slovo úvodem začnu vážným varováním, moji milí autoři. Čtenářů se varování netýká ani trochu, ani co by se za nehýtek vešlo. Čtenáři jsou chránění.
Autoři milí, často jsem vás prosil, abyste v básničkách buď používali interpunkci nebo ji nepoužívali vůbec. Nemohu se smířit s tím, že bych měl publikovat básničku, v níž osaměle poletují dvě čárky a jedna tečka. Pečlivě je tedy vyškrtám. Nechci se ale spokojit ani s tím, že v textu je část interpunkčních znamének, ale velký podíl jich schází. Pak je jako blbec doplňuju. Rovněž dbám na to, aby za čárkou byla mezera a před ní nikoli. Nikoli tedy tak,jak často píšete ,moji milí. V poslední větě jsem vám názorně předvedl, jak to být nemá.
A tak vám sděluju, že od tohoto čísla se příspěvky, které nebudou dodržovat výše uvedená pravidla, přestanu zabývat. Nebudu je vůbec číst, natož v nich doplňovat nebo škrtat interpunkci. Prostě - šup s nimi do koše! I kdyby to byly skvosty, já je prostě do literatury neuvedu. Doklepávání čárek mě totiž už omrzelo. Ztratil jsem s ním hodiny a hodiny života. Dost na tom, že z vlastních prostředků financuju vydávání Divokého vína. Z nostalgie, říkám vám, jiný důvod k tomu nemám.
Tím jsem se dostal k meritu věci. Letos 19. září uplyne 45 let od vydání vůbec prvního tištěného čísla Divokého vína. Vyšlo 19. září roku 1964. Ten den jsme taky s Mélou Machálkem, spolužákem a celoživotním přítelem, recitovali ve sklepě domu číslo 4 v Krejčího ulici v Libni básničky Michelangela Buonarroti. Naši spolužáci Jarda Fiala a Robert Šmied k tomu z diapozitivů promítali na tři plátna reprodukce či fotky Michelangelových výtvarných děl. Kateřina Bachtíková a tři její kolegyně mezi jednou a druhou básničkou pískaly. Na zobcové flétny. Pořad jsme pojmenovali Titan a člověk a celému tomu lepenci se říkalo divadlo poezie. Bylo nám sedmnáct let.
Ve stejný den - 19. září - ale o jedenáct let později - v roce 1975 - se mi narodilo první hříbě - klisnička Alma. Ten den tedy oslavím 34 let od počátku svého chovu koní. Napsal jsem proto knížku, již jsem původně pojmenoval Balady o koních, později jsem název rozšířil na Balady o koních a romance o holkách. Oba druhy totiž hrají v mém životě důležitou roli.
Právě vychází 101. číslo Divokého vína, sečtu-li historická tištěná, jichž vyšlo 59, se současnými internetovými, čítajícími 42 kousků. Představte si, že koní jsem odchoval o 25 kousků víc. Sčítal-li jsem v knížce dobře, narodilo se letos u mě 126. hříbě - klisnička, jíž jsem dal jméno Hajmana. Je představitelkou šesté generace rodiny klisny Almy narozené před 34 roky.
Hříbata i čísla Divokého vína mají jedno společné - rodí se. Suma sumárum jsem jich tedy porodil 227 kousků. Jistě uznáte, že po tolika porodech mám nárok být nerudný. Proto ten protivný začátek dnešního slova úvodem.
V 42. čísle uvádím z nostalgie k těm krásným šedesátým rokům jednu básničku Františka Hrubína, kterou jsme ve sklepním Klubu poezie v Krejčího ulici taky recitovali. Básnička se objeví i v úplně novém románu, který píšu vzápětí po Baladách o koních. Zvažuju, jestli vám ji mám zarecitovat.

Jan Gabler

Abych napravil svoji stařeckou kentauří nerudnost, zvu vás na oslavy výše zmíněných výročí do Libeňského zámečku v Praze 8. V sobotu 19. září v 17 hodin tam pořádám mejdan a představím svoji novou knížku - Balady o koních a romance o holkách. Hosté ji dostanou jako pozornost, k tomu buřta s hořčicí a kelímek piva. Možná s Mélou zarecitujeme něco z Michelangela...

L. H.

ROMANCE O HOLKÁCH

Ukázka z knížky Balady o koních a romance o holkách, jež vyjde 19. září 2009 v nakladatelství Petrklíč.


Přestávku mezi jednou a druhou milenkou vyplnila chovateli Pavla, mladičká a chutná jako panenská jablíčka, jež dvě nosila vždy po ruce pod voňavou mikinou. Pavla pocházela z malého městečka na sever od Prahy a zatoužil-li Jaroslav po jejích šťavnatých jablíčcích a teplém ptačím hnízdečku, užíval si kýženého za půl hodinky. V opačném gardu - když Pavla zavolala - rád její touhy uspokojil i v autě poblíž panelového domu, kde holčina žila v rodičovském bytě.
"Přijeď si pro mě," zavolala Pavla ve chvíli, kdy chovatel rodil hříbě. "Za chvíli, miláčku, jen co vytáhnu hříbě z kobyly," slíbil Jaroslav své roztoužené milence. A skutečně si pro ni dojel, jen co se hříbě postavilo na vratké nohy a nasálo první lok mateřského mléka.
"Pojď se podívat na hříbě!" zval Pavlu, když přijeli a zastavil před stájí na Hájku. "Podíváme se ráno, drahoušku, už je pozdě," odpověděla Pavla sladce a roztouženě. Jaroslav naplnil její touhu a ráno ji odvezl k rodičovskému domu. Cestou si v duchu opakoval: "Už ne! Už nikdy!"

Kde se vzala tu se vzala, voněla v Hájku Pivoňka, jež užívala též jméno Helena. Nezaměňme ji ovšem za Helenu původní, jež až do současných dnů zůstává nezaměnitelná. Helena druhá ovšem vstoupila nakrátko do života chovatelova o více jak dvě desítky let později. Ač velmi mladá, zcela jistě překročila magickou hranici nedotknutelnosti.
Pohledy, jimiž Helena pozorovala Jaroslava, mohl by přehlédnout slepý, nikoli zkušený chovatel. Její oči byly plné obdivu a pohledy tak významné, že je musel pochopit zcela jednoznačně: "Tady mě máš! Vem si mě!" Chovatel měl malé zábrany, ale nespočívaly v ničem jiném, než ve velikosti Heleniných prsou. Holky přicházející ke koním obvykle tak velkými neklimbaly, a tak na něco podobného zvyklý nebyl. Helena se zdobila drobnými či většími šperky snažíc se taky, aby si její barevnosti sameček povšiml. Po tvářích si roztírala pestré barvy, oči černila, řasy jí povyrostly, pusa zčervenala. Nepředstavujme si, že byla zmalovaná jako indián, tak daleko to ještě nedošlo.
Nic z toho Jaroslava nepřitahovalo ani nevzrušovalo tolik, jako Helenino mládí. Odedávna dával mladičkým dívkám přednost před dospělejšími a čím byl starší, tím důrazněji se náklonnost k mládí hlásila. Snad aby zahnal blížící se svoje stáří..?
Helena vstoupila do Jaroslavova života jako kratinká epizoda, neb maminka jí přísně zakázala ke koním chodit poté, co nalezla v její kabele antikoncepční pilulky. Zdá se, že Jaroslav na ni úplně nezapomněl. Dívenka mu darovala k jakémusi svátku budík. Ten předmět půlměsíčitého tvaru pak chovatele provázel dlouhou dobu, a když se zdálo, že by mohl na Helenu zapomenout, spontánně začal zvonit. Jaroslav v něm nevyměňoval baterku, ani jej nenatahoval, budík prostě stál kdesi v pozadí pokoje a nejednou a z ničeho nic zazvonil.
Jakoby chtěl chovateli připomenout svoji paní či spíše slečnu, ne - dívenku. Ano, Helena byla dívenka, přesně psáno Dívenka. Dlouhé vlasy tmavě světlé a rovné splývaly na hezká ramena a pěkná záda. Když je Jaroslav přehodil sedící nebo klečící Heleně dopředu, zakryly zčásti i její veliká prsa. Boky a zadek ještě v dívčím věku Helenině byly přijatelně měkčí, jakož i bříško, ne však na závadu. Dlouhá stehna se scházela v kolenou poněkud v úhlu a naznačovala písmeno X. Takový tvar nohou může být u mladé dosud nevycválané klisničky žádoucí. A tak Jaroslav podlehl jejímu vábení a souhlasil posléze docela rád, aby Helena se souhlasem své maminky v domě na Hájku o víkendech přespávala.
Bylo to zrovna v období jednoho z občasných odchodů jeho dlouhodobé známosti Kláry.
Když se Klára, jak bylo jejím pravidelným zvykem, do chovatelova domu vrátila, snažil se Jaroslav, aby se dívky spřátelily. Jako tomu bylo třeba s Kamilou. Klára při návratu byla jako vždy nakloněna k ledasčemu. Helena zvaná Pivoňka v sobě těžko překonávala jakýsi ostych nebo jí dělení bylo cizí. Chovatel měl rád a byl zvyklý mít po každém boku jednu holčinu. Dvě udělaly více práce, vyčistily víc koní a rychleji uhrabaly trávu. Dvě jej také víc vzrušovaly, v souznějící trojici nalézal spojení příjemného s užitečným...

Dvojici, jež v dramatu trojčetného chovatelova života obsadila nejvýznamnější a doslova titulní roli, vytvořily Kamila a Klára. Milovaly se a nenáviděly.
Spolu s Michalkou a druhou Klárou staly se ty dvě klisničky poslední generací holek přicházejících na Hájek. Dobře se staraly o koně, snaživě uklízely stáje i chovatelovu zanedbávanou domácnost. Tři z těch čtyř byly skvělými milenkami. Aha, čtenář by se chtěl dočíst, která je ta, jež nebyla zařazena mezi skvělé milenky... A čím vlastně byly tak skvělé..?

Uřídit dvojspřeží mladých klisniček je náročnější než vedení klisničky jedné. Jednospřeží postrádá dynamiku a časem stane se ježdění s ním nudným. Dvojspřeží je veselejší, kobylky bujnější, jaksi spolu soupeří, která je v zápřeži lepší... Vozka na kozlíku musí svoji přízeň a vlídnost rozdělit rovným dílem mezi obě. V pravou chvíli pochválí jednu a dotěrnou hlavu druhé odstrčí stranou, vzápětí zase naopak. Kočí nesmí být hloupý, jinak jeho zápřež bude buď líná nebo nezvladatelně divoká či jedna z klisniček bude chodivá a druhá se nechá táhnout.
Souzní-li chody dvou klisen v kroku a natož pak v klusu, zazní rezonující rytmus lahodící očím i uším chovatelovým, všem jeho smyslům, opratě vedoucí k jeho dlaním se napnou jako struny a pohupující se kočár projíždí snovou krajinou, jejíž světla a stíny se střídají překvapivě a přesto očekávány, jak podjíždí pod korunami vysokých stromů, jimiž náhle a oslnivě probleskne slunce.
Když vozka opratě povolí a vnímavé klisničky zaskočí současně do cvalu, souznění všech tří aktérů vrcholí. Vozka na kozlíku cítí, jak se houpání zrychlilo, jeho ruce prodloužené opratěmi laskají hřbety obou klisniček a jejich břicha ojí, s níž jsou klisny pevně spojeny postroji, diriguje je a udává rychlost jejich cvalu do věčnosti... nebo k vzrušujícímu dramatickému pádu.
Udýchaná trojice přejde do klusu a pak se z kroku zastaví. Klisny vypřaženy zlehka oddechují a skloní bujné své hlavy k zemi, šíje a hřívy zvlhlé, zjihlý vozka leží v trávě mezi klisnami a hledí do nebeské modři prosvítající mezi jejich požehnanými břichy.

L.H.