literární časopis založený v roce 1964

Slovo úvodem

Zeptáte-li se mne, proč vychází Divoké víno vždy 19. dne v měsíci, mohu vám s jistotou o tomto datu dát vysvětlení v případě 19. března, kdy se narodily dvě mé dcery Dora a Markéta. Řeknete si — dvojčata! Nikoli, narodily se každá v jiném roce, ale obě mamince Zuzaně. I ona byla básnířkou Divokého vína.

Toto číslo vychází 19. září a i k tomu datu se váže jedno narození — 19. září 1975 se v mém chovu koní narodilo první hříbě. Byla to klisnička Alma. Dnes denně sedlám její pravnučky Mancu a Manilu či vnučku Manorku. Budiž blahoslaven den 19. září.

Týden před uzávěrkou Divokého vína 6/2003 se mi podařilo získat pro vás, milí čtenáři poezie, poslední slíbenou básničku. Napsal ji Petr Cincibuch a poslal mi ji faxem… Víte, co to fax je? Petra jsem nedávno přiměl, aby si domů internet zavedl. Argumentoval jsem potřebami jeho osmnáctileté dcery Kláry (mimochodem velmi líbezné mladé dámy s prvorepublikovým glancem). Chápete, že mne netěší přepisovat básničky? Stačí, že je čtu. A přepisuju po Jirkovi Žáčkovi, že? Ten přece počítač odmítl se strachem, aby mu neužral duši, že prý ji má malou. I jeho podzimní a dosud nepublikované básničky si přečtete v Divokém víně 6/2003. Karel Sýs, třetí z původních autorů historického Divokého vína, jehož erotické verše vám toto číslo DV nabízí, vládne počítačem suverénně a básničky mi posílá mailem. Karle, a nepomáhá ti někdo? Mně pomáhá Vítek Novák, počítačový správce Divokého vína. Tedy jen když nevím jak dál. Svojí současnou poezií se představí Karel Daňhel, ředitel táborského divadla, vzpomínající na Divoké víno šedesátých let, a Rudolf Mihola, oplakávající svoji šedesátku.

Podařilo se mi získat soubor 38 černobílých fotografií od mého letitého kamaráda Ondřeje Kavana, ryzího profesionála, pojmu v reklamní fotografii. Kromě fotek ilustrujících úvodní kapitolu má Ondra v Divokém víně samostatný soubor a opravdu stojí za otevření. Nechtěl ten mládenec uvádět kde vystavoval a co vydal, tak snad jen, že 17. července 2004 oslaví svoje půlstoletí. Leč vypadá skvěle!

Divoké víno přináší tvorbu osmi mladých autorů, z nichž Daniela Ťalská, Míša Valášková, Nicolas Détenu a Jan Smutný jsou pro vás, milí čtenáři, dosud neznámí.

Chcete vědět, odkud pochází autor skrývající se za jménem Nicolas Détenu? Řekl bych, že ze severních Čech a že je to mladá dáma. Osobní radost mám z veršů Nely Zapletalové. I její jméno je pseudonym, leč věřím, že velké autorky.

Do Divokého vína 6/2003 jsem vybral verše deseti autorů otištěných v historickém čísle 4/1965. Povšimněte si tvorby mladičkého Pavla Vernera, současného komentátora Práva. Nejsmutnější básničkou je bezesporu Blues na památku Vladimíra Majakovského Václava Hraběte.

L. H.

pozvánka

Evropský kruh „Franz Kafka“ Praha

Zemřel Václav Hrabě

Divoké víno 4/65 vyšlo v dubnu s hnědou obálkou jako poslední z osmi čísel „nudlového“ formátu. Na 32 stranách publikovalo třináct mladých básníků a ke své cti zdůrazňuji, že ani jeden z nich jsem nebyl já. Vybrané básničky deseti autorů jsem pro vás přepsal do současného Divokého vína. Kromě těch šťastných přepsaných vyšly ještě verše Petra Zázvorky, Vlastimily Vrabcové a Jiřího Trnky. DV 4/65 přineslo rozhovor Ivana Rösslera s Milanem Schulzem a humoristův text Cestou mistrů. Rössler se prosadil ještě článkem nazvaným Textappealová nákaza, začínajícím větou: „Stalo se běžným zvykem, ba téměř módou, pořádat textappealy.“ Říkalo se jim „texťáky“ a nebylo výjimkou, že se staly poněkud absurdním číslem třeba i na nedělní odpolední taneční zábavě, jíž se říkalo „čaj“.

text doprovázejí fotografie
Ondřeje Kavana

Textappealy pořádané Klubem poezie Divokého vína se v tu dobu odehrávaly v klubovně nebo zkušebně Divadla S. K. Neumanna, nyní Divadle Pod Palmovkou v Libni. Jeden z nich se odehrál 3. května 1965 a Eva Vágnerová při něm recitovala moji milostnou poezii pod sjednocujícím a všeříkajícím názvem Nevlastní lásky. Nebyla Eva jednou z těch nevlastních lásek mých? Zcela jistě vím, že mi věnovala svoji fotografii, na jejíž zadní stranu připsala několik veršů Francois Villona francouzsky. Dokonce mi je recitovala. Dodatečně jsem zjistil, že verše spolu nesouvisely a byly přepsány za sebou, jak je coby příklady básníkova nevysokého mínění o sobě samém uváděl Jozef Felix, autor předmluvy knihy o Villonovi.

Grafickou úpravu Divokého vína 4/65 a kresby má na svědomí Petr Cincibuch, jenž otiskl i několik svých kreslených vtipů. Většinu textů psal na psacím stroji přímo na kovolisty za asistence Hrabalova kamaráda Zdeňka Boušeho. Z těch důvodů Petr odmítá i odpovědnost za překlepy a gramatické chyby, jimiž se to v historickém Divokém víně jen hemží. Některé strany se ovšem už kopírovaly z reprodukčních filmů. Na prostřední dvoustraně jsou otištěny obrázky Petra Cincibucha a Jožky Chalupníka, ale především čtyři vtipy Bohouše Kandlera, z nichž jeden považuji za dosud nepřekonaný. Hádejte, milí čtenáři, který mám na mysli?

Kandler byl typickým pražským bohémem žijícím převážně v kavárně Slávii, ve Viole nebo na přilehlé Národní třídě. Proslul řadou kousků, jež by o několik let později byly označovány jako happeningy. Pro potěšení třeba vykopal převlečen za dělníka uprostřed pražské ulice příkop a zastavil dopravu. Nebo se ubytoval ve stanu na Jungmannově náměstí přímo pod pomníkem českého velikána. Když se dostavila hlídka Veřejné bezpečnosti, argumentoval, že nemá kde bydlet.

Divoké víno 4/65 otisklo fotografie Jana Schovance, D. Vápenkové, ale především vůbec první z fotek Pavla Hudce později známého jako Ahasver.

Dnešní kapitolu vzpomínek jsem pojmenoval „Zemřel Václav Hrabě“.

Navštívila mě onehdá na Hájku mladá televizní scenáristka a režisérka, hodlající natočit v cyklu Předčasná úmrtí cosi o Václavu Hraběti. Odmítl jsem podílet se na filmu. Přijdou mi ty honoráře za filmy o předčasných úmrtích nevkusně získané. Scenáristka mě přesvědčovala, že v jeho smrti má prsty Státní bezpečnost. Vím, že Václav Hrabě zemřel následkem otravy v bytě, kde si topil plynovou troubou. Bydlela tam i jeho bývalá manželka s dítětem a s novým přítelem. O příčině jeho smrti kolovala legenda, jež ovšem nevinila Státní bezpečnost. Vím, že Vašek hodně pil a vracíval se domů opilý. A nebyl jediným mladým básníkem, jehož život skončil tragicky.

Vašek Hrabě pracoval jako inspicient nebo holka pro všechno v poetické vinárně Viola na Národní třídě. Díky jemu tam bylo k dostání i Divoké víno. Viola byla od svého založení středem pozornosti nás „mladých básníků“. Obdivovali jsme divadlo poezie, které v ní založil herec a vynikající recitátor Jiří Ostermann. Sekundoval mu mladý bohnický psychiatr Jiří Martínek, jazzovými skladbami a improvizacemi doprovázel verše kontrabasista Luděk Hulan a jeho kvarteto. Ostermann recitoval především americké beatniky Ginsberga, Corsa a Ferlinghettiho. Do Violy samozřejmě přicházel během svého pobytu v Československu v roce 1965 i Allen Ginsberg. První český beatnik Vašek Hrabě zemřel v době, kdy Ginsberg byl v Praze. Náhoda — ale jistě významná.

Před měsícem mě požádal Karel Srp z Jazzové sekce o rozhovor pro své internetové rádio. Rozhovor pojmenoval „Divokému vínu bude čtyřicet let“ a nejen ten, ale mnoho dalších a zajímavějších si na jeho www.radiohortus.cz poslechnete. Karel Srp mi položil otázku i na Ginsbergovu návštěvu v Československu, ač vůbec netušil, že jsem se s Ginsbergem několikrát sešel. Po natáčení mi dal publikaci, kterou o památné návštěvě vydal. Obsahuje i kopie písemností Ministerstva vnitra. Otevřel jsem ji a do oka mě praštila slova „Divoké víno“…

V pondělí 15. září přitahován neznámou silou stočil jsem kola auta do Vlašské ulice, zastavil dvěma mladíčkům policistům, na jejich žádost otevřel kapotu vozu a umožnil jim ověřit, zda nevezu trhavinu k americké ambasádě. Protlačil jsem se úzkými uličkami pod pražským Hradem k domu s lampou kdysi plynovou… Zazvonil jsem na jediný zvonek a poslouchal štěkot jezevčíka, který se přibližoval, až pes štěkal těsně za domovními dveřmi. Neotevřel nikdo. V domě a ve slepé uličce nebyla ani noha. Hleděl jsem do známých oken, jen fasáda je nová. Naposledy jsem tu byl před třiceti osmi roky pro dvě stovky. Taky marně.

Dům č. 10
v Jánské ulici
(foto L. H.)

Natočil jsem do fotoaparátu film a ve snaze zachytit genia loci fotografoval jsem dům, okno, lampu, dveře i kliku, dlažbu chodníku… Odjížděje z Malé Strany s hlavou zaplněnou vzpomínkami zavolal jsem Mílovi Machálkovi. Povídá: „Byli jsme s Vaškem večer před tím na pivu u Bonaparta. Na druhý den mi slíbil vrátit stovku…“

Štůsek Vaškových rukopisů mi po básníkově smrti dal pianista Jiří Růžička. Asi jsem ani v tu chvíli netušil, jaké cti mi bylo dopřáno tím, že jsem se stal prvním vydavatelem Václava Hraběte. Postupně jsem většinu jeho básní i jedinou prózu Horečka otiskl v Divokém víně. V čísle 4/65 vyšla báseň Blues na památku Vladimíra Majakovského, fotografie Václava Hraběte a datum jeho narození — 13. června 1941 a smrti — 5. března 1965. Zemřel v domě číslo 10 v Jánské ulici na malostranském Jánském vršku.

Ludvík Hess