na další stranu
Martin Plotz
Tam jako tady
Samota
je syrové bytí
kdy po čase dochází k hnití
tvého žití
V rakvi pak
tě čeká to stejné —
jenom to hnití
je ti lhostejné
Mezi tebou a mnou
Je mi temně
a matka Země
křičí —
jsi ve mně!
Až se dostaneš na dno
svléknu se
a obnažím své jádro
Tehdy přestaneš kopat svůj hrob
a začneš stavět cestu
k zrození
k ještě větší bolesti
k ještě větší kráse
ne laciného lesku
Tehdy se skutečně stanu tvou
už nebude rozdíl
mezi tebou a mnou!
Zpráva „odjinud“
Tenkrát
jsem ležel nahej na kolejích
abych zchladil
hořící alkohol v tepnách
a taky opilou krev
která se přestala ovládat
a řádila
nejvíc v hlavě
kde začala znásilňovat moje myšlenky
bez jejich většího odporu —
vlastně to chtěly
a říkaly si o to!
A pak jsem usnul
a neslyšel ani vlak
co se řítil ke mně
ani to jak mě rozkrojil
čistě
a nechal ležet
roztrhanýho na kusy
i s mými sny myšlenkami touhami
osudem vírou
A tehdy jsem uviděl tunel
a na konci světlo
(stejně jako se píše v těch knížkách)
a to mě uklidnilo
a začal jsem se těšit
Už už jsem chtěl být v tom světle
moje duše stoupala
a byla blíž a blíž...asi ráji…trvalý kráse...
a pak se konečně dostala na konec...a rozhlédla se...
a zděsila se...
To čím přišla nebyl tunel
ale velkej dlouhej komín
kterej trčel nad velkým mrtvým koncentrákem
s ostnatým zrezivělým drátem dokola
ve kterým byly zamotaný duše jinejch
seškvařený na troud
tím co vypadalo jako světlo
ale co bylo velký žhnoucí slunce smrti
který spalovalo všechno kolem
A já jsem cítil
jak začíná spalovat i mě
protože já už neměl tělo
který by mě mohlo chránit
já už neměl nic
za co bych se mohl schovat
Byl jsem v tom docela sám
nahej do morku svý duše...
Absurdní ráno
Ráno stromy zjistily
že jim přes noc utekla země i s kořeny
Trochu se podivily
ale pak si z větví udělaly křídla
a zmizely v galaxii volnosti
A radovaly se
a smály
každým listem na své páteři
dokud všechny neopadaly
a nesnesly se na tvoje tělo
aby ho hřály
a chránily
dokud se nevrátím
|
