na další stranu
Nela Zapletalová
(z rentgenu rozmlácených páteří)
vyšli z hvězdárny
a noc tiskli v ruce jako talisman
báli se bouřky
a země
že pochová je kopřivám
ta šmouha černé tmy
se vrátila na tapety
a dveře zůstaly odemčené
tiše jak přes neštěstí
tiše přes nárty
vedly slepé ulice
i nekonečné křižovatky
ujídat zlato
nad stromy co nepadá
(snad jen
když ty kameny u srdce
se jako cosi křehkého
rozbijí o uražené hrdlo)
* * *
jako podpatek do jara
svázaný poctivě s touhou ukreslit se
ta myšlenka se tře o hrany
a neustále mění svůj tvar
se slovy
— tak ráda bych se ti víc podobala
a v zubech jak nad manéží
natáhnuté provázky srdce
ta krásná představa
která nikdy nezestárne
se jednou do týdne
objeví jak závaží
a všichni hrdinové
s očima jak cigarety
se urazí
protože na ně nikdo nemyslel
budou pomlouvat
hořkou chuť
všech nahých a mrtvých
slov
(na dobírku)
ta noc byla jak facka
zatčeného míru
prosila o pomoc
a s duší obarvenou fialkami plula
po vesmíru
a vožerte několik figurín
ať se taky hejbaj
a nejsou jak ty ukňouraný porodní
bolesti co
nám straší ve skříni
a na zem naházejte hrách ať je tu veselo
po stěnách se budou prohánět kejklíři
s hořícími vlasy
a po stropě
který jsme vymalovali do modročernýho nebe
ať cupitají poníci
a místo nohou ať mají hruškový kompoty
svedem se na sebe
dva prohraný souboje
konflikt o průvan
a studený nohy
čte se to pozpátku
a nikdo nechápe
že naverbovat se zadarmo k abstinentům
chce nejdřív strach
z nádechu
a pak
bolest
při výdechu
* * *
neumím číst
ze španělských karavan
a maringotek všeho druhu
je skoromáj
a pod okny se houfují prvorozené lásky
a má dcera mi dnes řekla
že umí napodobit vítr
roste do mých hloupostí
neptejsevímetosvýjistý
fialový liják namísto rtěnky
a pod oči bázlivost mnicha
na záda vytetovat pavouka
a nechodit kalužemi jara
jako soudci
z mých cárů
rvu ti kousek promáčeného nebe
* * *
jsme proti všem válkám
a přitom tak pomateni tímto slovem
vím že je to jen proto
abych nemohla spát
a neustále se chodila dívat
jestli je na nebi vytesáno
to co tam má být
je divný zvyk
brát lidem víru
a poslouchat za oknem nářky Marie
špiní si své půlměsícové ruce
když žaluje
kolik jí dnes vzali synů
budí se do prázdnoty
s myšlenkou cesty na jih
a pohublými víčky
jakási generace velkého třesku
stojí na peróně
s píšťalkou okolo krku
cynicky čekají na svého spasitele
až přijde ———— písknou
(vodopády)
to
asi
lidé
znovu
dovolí
porodit
paralelu
spasitelů
zoufalství
jak slzy u cesty
spustí se myšlenka
o instantním tichu
suchým stromem
je teď mé nekonečno
jak
žena
šeptá
větrem
pustiny
stvoříme
tanečníky
stromořadí
ohlédneš se za svým stínem
a začneš házet pohřebákům
klacky pod kola
ta něha bývá podobná
zátiší slunečnic a uříznutého ucha
kde
jsou
břehy
doteků
sabinky
okamžiku
hledající
smířlivost
halucinace
je moje hrana života
moje štěstí míjení
strach že nikdo neřekne
pojď
bůh už není slepý
jen ho tlačila bota
strach že své ruce nedoneseme
k paměti tohohle dne
protože kdo vlastně ví
jak lehké je tratit člověka
v hrbaté krajině
v té tmě kde nikdo nečeká
|
