Jan Smutný

student gymnázia, 1985

I.

V kubistickém pokoji
klečí malý stolek
a někdo okolo mlčí.
Květina ve váze
se provokativně šklebí,
má toho dost.
Celý život žít v rámu
je smutné
a nic na tom nemění
geometrické orgie.

II.

V pátek odpoledne

Na asfaltovém podnosu
punčový řez ulicí,
domečky z marcipánu.
O půlnoci se někdo nakloní
se stříbrnou lžičkou
a bude po všem.
Pár hvězd, jednohubek,
uvízne mezi zuby,
ráno je vypláchne rosa.

III.

Odpolední blues

Na zápraží
slunce praží, ruce se vzpínají
k modři nebe, mé rty trpce
proklínají...
Vrásky mnohé,
potu plné, odpolední blues
pálí v ústech a mé srdce
zpívá smutný kus.

IV.

Jsi někdy
tak nádherně poddajná,
připadám si,
jako kdybych tvaroval
sluneční paprsky.
Voníš po jasmínu,
ukrytá v písku,
jen lehce skrytá,
tak, aby na tebe nedosáhl příboj.
Jsi jako hravé kotě,
natahuješ po mně drápky
a já se směju,
jak se ti všude ježí srst.
Je to tak krásné,
uléhat se slunečnicí,
jasnou a šťastnou,
je to nakažlivé...
Utíkám.
Cítím vůni moře a dálek,
zůstáváš jen ležet
a usmíváš se,
víš, že ani zapadající slunce
se neutopí.

V.

Prozřela se smíchem
a vánek foukal jen tiše,
aby nerozmazal kontury.
Z nebe se snesla
záclonka z mlhoviny
a diskrétně ji obtočila
jak popínavá květina.
Náhle utichla,
neuchopitelná
a přitom jasná,
jak barva nebe,
když krvácí.

VI.

Blues jen tak

Sedím sám,
sklenice pevně ve svých rukou —
zkušený kapelník.
Nad barem
to nezvykle září,
cítím úplněk
(možná si se mnou
ale jen pohrává žárovka).
Rozechvívá mě to,
je mi jasné,
že klavírista,
který se rozpouští
v černobílém jin a jang
svých klapek,
je den ode dne lepší,
a letmý pohled,
který na mě vrhl
přes noty
mě řeže
a svírá
víc a hlouběj,
než ta jeho hudba,
smutná, jak listopadové
pohřby listí.

VII.

troubím

Slunce mi roztápí
záda
a stín se roztéká
přede mnou
Slina
zasyčela
jako dusítko
a klobouk
mi skropil tvář
chladem
Zpoza horizontu pták
vypadl
taková náhoda
A stromy
už přerůstá večer

VIII.

blues ke kávě

Pokroutil jsem krok
a zahnul za roh,
vítr odfukoval
poloprázdné kabáty.
Ulici pokrylo listí,
zahnědlé noty
v smutné písni
na asfaltovém papíru.
Rytmus mých bot
podbarvují akordy
šumících stromů
a já už snad konečně,
čistě a melodicky,
zapadám do partitury
mollového podzimu.

IX.

na chodník
kapají kousky botů
a cvaklo další slovo
úhoz duší o klapku
doznívá ve svém přítmí
další nesmyslně
zamilovaný
do života
uvízl v zákrutách stínů

X.

Kresba uhlem

jiskřičky v oknech aut
v očích
co se ztrácí v davu
kapičky poledne
slova k polévce
v restauracích
a kavárnách se zahrádkou
šaty se vlní
na ženách
a ženy na balkonech
na terasách
bílé schody
koušou mraky
a slunce vyplazuje jazyk
z vody

XI.

Modrá pára
stoupá od kanálu,
noc dýchá bolestivě,
tlačí mne
a neonová červeň
se rozlévá mlhou,
rád bych ji nasál.
Kapičky se proplétají
záblesky matného světla
a připomínají mnoho věcí,
když se chladivě roztékají
po zamyšlené tváři.
*
Tam někde za nocí
je dlouhá, prostorná
a tichá pláň,
zamyšlená.
Pomalou a niternou pouť k ní
otevírá brána z mnoha kostí,
kostí na prach vysušených,
vítr je odnáší.
Vzduch je těžký
a hnědá barva
působí tíživě pod kroky,
trudně.
Pohled dolů
odhalí mnoho stop
navždy vtisknutých
do tváře krajiny.
*
Kdo hladí kapra po tváři,
dívá se do očí moudrosti,
neboť ta jediná mlčí.
Osamělost?
Ta řve a skučí,
jak hladová meluzína.
Když ji cítím na blízku,
rád se přikrývám květinou,
vůně objímá,
barva hřeje,
a někdy se mi zdá,
že cosi v ní i zpívá.

XII.

Spím tváří v tvář noci
Plním sny
do škvírek
ve špatně přivřených víčkách
Proplétám se hvězdami
šeptají
mají cizí přízvuk
vytratí se nad ránem
a příště už je nepoznám
a ony mne nepozdraví
Hořkost mi slabě
desinfikuje ústa

Na zastávce
u měsíce
jako vždy o půl třetí
Tramvaj vyráží z mlh
má lesklý čelní nárazník
zaslepí
a pak propluje skrz
jako malá smrt
Probudím se
jen s malou vzpomínkou
na to
co se už příště nestane
a duše je nakřaplá
jak talíř
po babičce

(současná tvorba)