literární časopis založený v roce 1964

Slovo úvodem

Kapitolu vzpomínek jsem pojmenoval Opona padá. Jsou to vzpomínky na poslední Divoká vína, jež vyšla koncem roku 1971 a jediné leč už nerozeslané číslo roku 1972. Opona padá mně osobně i dnes, v roce 2007, neb pravděpodobně vstoupím do mužného věku. Dožiju-li se 4. února… Dopřeju si v ten den samožerný přepych mimořádného vydání 27. čísla Divokého vína a budu tzv. bilancovat. Kromě toho budu vzpomínat na Almanach mladých autorů, pohrobka Divokého vína. A pak? Co bude po 27. čísle? Konec, nebude na co vzpomínat.

Kromě mimořádného čísla se těším (a doufám, že se těšíte se mnou, milí čtenáři) na rozsáhlou publikaci Antologie Divokého vína, již vydává Národní knihovna a Nakladatelství Slovart. Záminkou k vydání knihy jsou oběma jmenovaným ctihodným společnostem moje narozeniny. To je příjemně prestižní, viďte? Kniha je v tiskárně Graspo Zlín a pracuje se na její výrobě. Čítá 496 stran formátu 200 x 275 vytištěných na matovém křídovém papíře dosti tlustém i těžkém - 135 g/m2. Vázaná v černém plátně s ražbou a v přebalu, se stužkou na založení - ani nechtějte vědět, na kolik taková kniha vyjde. Můžete si ji samozřejmě objednat přímo v redakci Divokého vína, ale doporučuju použít objednávkovou službu na www.slovart.cz. Kniha objednaná ve Slovartu bude stát 599 Kč a nebude účtováno žádné balné ani poštovné!!

Do Antologie Divokého vína jsem vložil básničky, povídky, grafiky, kresby a fotografie 212 autorů let šedesátých i současných. Předpokládám, že vás potěší jejich jmenný rejstřík. Na četné žádosti 26. číslo Divokého vína tedy rejstřík přináší. Přeju vám, moji milí, napínavé okamžiky při hledání…

Kniha spatří světlo světa snad už 4. února, ale ozáří ji oslnivé blesky fotoaparátů a natočí televizní kamery až 8. února v 17 hodin ve staroslavném pražském Klementinu, sídle Národní knihovny ČR. Jaký bude program téhle slavnosti? Zcela jistě první promluví generální ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek. Ovšem nejprve jej k tomu vyzve prapůvodní programový pracovník Klubu poezie Divokého vína Jan Rosák. Vzápětí Honza požádá světoznámou sochařku českého původu Leu Vivot, aby odhalila oponu. Co se bude skrývat za oponou, omráčí nejen Leu Vivot, ale všechny kromě Honzy Rosáka, mě a mého přítele J. S., který je autorem námětu. Jmenovat jej se neodvažuju, jméno zveřejním až s jeho laskavým souhlasem. Právem se ptáte, proč sochařka Lea Vivot bude odhalovat oponu. Lea je neodmyslitelně s Antologií Divokého vína spjata, kniha zvěčnila její mládí a její krásu. Leč Lea je krásná i dnes po čtyřiceti letech. Nahlédněte na www.leavivot.com, milí moji, leccos vám začne postupně docházet. Spojte si její podobu s fotografem Pavlem Hudcem Ahasverem, zkuste na tu senzaci přijít sami!

Lea Vivot své vize odlévá do bronzu...

Honza Rosák uvede zpěváky Mirka Palečka a Michala Janíka, kteří neodmyslitelně k historii Divokého vína patří. Šťastní účastnící křtu knihy ovšem neujdou ani recitaci - samozřejmě se Honzovi vnutím a pokusím se svým nicotným hlasem konkurovat jeho mužnému. Nebojte, dlouho recitovat nebudeme.

Mezi účinkujícími bude jistě jeden z nejmladších a zároveň asi taky nejstarších básníků Divokého vína Miloň Čepelka. Prozradíme spolu s Miloněm, kdo mě přivedl na myšlenku babyboxů. Předpokládám, že k exhibici si nenechají ujít příležitost mladí básníci - Pavel Verner, Jarda Holoubek a další. Jejich vstupy doprovodí na harfu první harfistka opery Národního divadla Ivana Pokorná.

Zlatým hřebem text-appealu a prezentace Antologie Divokého vína bude Andrea Kalivodová známá především jako … Carmen ze Státní opery (www.kalivodova.cz). Andrea se zařadila v 26. čísle mezi mladé básníky Divokého vína. Co Andrea zazpívá..? To neprozradím ani za nic!

Víno nejen Divoké poteče při křtu proudem, pivo samozřejmě taky, guláš bude obsluha nahoře bez nabírat zvláště velkými naběračkami. Nahoře bez…? Ale ne úplně, jenom chci připomenout, že se vrátíme do šedesátých let, kdy ještě nebyly podprsenky příliš rozšířeny, takže obsluha bude retro bez podprsenek.

Kniha Antologie Divokého vína se bude při křtu taky prodávat, ovšem za mimořádně výhodnou cenu, stačí, když budete v ruce žmoulat stováků, co byste do tří napočítali.

Vypravili jsme se s Pavlem Jasanským, tradičním fotografem a grafikem Divokého vína na výlet - navštívit světoznámou grafičku a výtvarnici Alenu Kučerovou, s níž mě osobně spojují taky koně. Známe se léta, Alena Kučerová si dokonce kdysi chtěla pořídit koně z mého chovu. Dnes ve svých 72 letech už na koni nejezdí, zato je kreslí, maluje a s motivy koní vytváří artefakty. Čtyři obrázky mi věnovala a v mém domě mají vlastní expoziční koutek.

Alena Kučerová žije v malém domečku poblíž Brandýsa nad Labem a její nejbližší kamarádkou a sousedkou je moje praučitelka jízdy na koni Květa Novotná. Obě dámy se spolu denně vydávají na výpravu do borového lesa, obklopujícího jejich domky. Ano, v zimě denně na dříví, jímž topí ve svých sídlech. V létě k blízkému jezeru, aby si zaplavaly. Zatímco Květa už několik let nenavštívila dvacet kilometrů vzdálenou Prahu, v níž prožila celý život, Alena se občas vydá na vernisáž některé ze svých četných výstav pořádaných Galerií Pecka. Ona je totiž opravdu světoznámá, ač její životní styl a filozofie směřují spíše k vlastnímu chovu slepic. Po nádvoří jejího sídla se pyšně prochází bílý kohout: "To je moje kuře," představila nám jej Alena s pýchou v hlase.

fotografie
Ludvíka Hesse

Pavel do dnešního čísla vybral ze svých snímků Aleny Kučerové čtyři černobílé, fotí totiž tradičně na film. Já se svým digitálním nikonem nemusím při mačkání spouště šetřit, představím vám, milí čtenáři, Alenu Kučerovou a její současnou tvorbu mnohem více obrázky. Leč nikoli uměleckými.

fotografie
Pavla Jasanského

Co byste říkali, mladí básníci, kdybych pro potěchu oka přidal ještě galerii aktů, jež jsem pořídil, vzpomínaje přitom na focení s mojí první ženou Naďou v roce 1966. Fotky jsem pojmenoval "N. ještě po čtyřiceti letech." Jméno modelky neprozradím, snad jen, že je to - jak jinak - mladá básnířka Divokého vína. Její akty jakož i akty Nadi jsou otištěny v Antologii Divokého vína.

fotografie
Ludvíka Hesse

Čím bych potěšil oči mladých básnířek? Zavolám Pavlovi Jasanskému, jestli nemá nějaké mužské akty…

L. H.

Opona padá…

Obecenstvo odchází bez potlesku. Tak by měla znít poslední slova této kapitoly vzpomínek...

Zjara roku 1971 jsem dostal povolávací rozkaz. Vojenské službě jsem se zatím úspěšně bránil, ale takhle natvrdo na mne vojenští páni ještě nikdy nenastoupili. Onemocněl jsem. Zčásti skutečně, zčásti z modrých důvodů. Modrá knížka, pamatujete? Sen většiny kluků té doby, všech mladíků intelektuálů, mohu-li se k nim počítat. Hospitalizovali mě ve Vojenské nemocnici a mnozí z lékařů pochopili, že skutečně nejsem vojenské služby schopný. Pořád ale nebylo zle. Z okna nemocničního pokoje jsem se díval na svůj automobil zaparkovaný ve dvoře špitálu.

Pak přišel telefonát - Svaz vysokoškolského studentstva i jeho Klub Mladá poezie jsou v likvidaci. To už jsem onemocněl opravdu.

Den povolávacího rozkazu jsem ještě trávil v nemocnici, ale pak hned pokus o další záchrannou akci. Z legální tiskárny na Francouzské 106 jsem za noci převezl jeden malý ofsetový stroj Rotaprint do pronajatého sklepa v domě číslo 7 v Kralické ulici v Praze 10. Nainstaloval jsem kopírovací rám a osvitovou lampu, stařičký dřevěný reprodukční fotoaparát a senzační ruční řezačku na papír, unikátní stroj vyžadující celého a opravdového chlapa, s absolutním nasazením točícího obouruč klikou na kole. Za roky práce kolem časopisu jsem se vyučil v polygrafii a všechny vyjmenované stroje jsem zvládal.

Nastoupil jsem jako propagační referent n. p. Ergon, fotil jsem protézy, skládal reklamní texty a to vše ve sklepě nakonec i tiskl. Ještě stále platilo, že se nesmělo nic, ale možné bylo leccos. Ve volných chvílích jsem se věnoval koním, redigování časopisu a samozřejmě mladým básnířkám.

S autorkou Dáďou Janušovou jsem se seznámil nejprve korespondenčně, pak i osobně. Studovala gymnázium v dalekém Bruntále, snad nejvzdálenějším městě českých zemí. Dáďa publikovala své básničky v Divokém víně 7 i ve dvojčísle 8 - 9/1971. Mladá básnířka a její spolužáci z bruntálského gymnázia obdivovali - chyba - milovali Palečka a Janíka, dvojici kytaristů a zpěváků, kteří velmi často vystupovali při pořadech Divokého vína v Divadle v Nerudovce. Slíbil jsem, že oba kluky dovezu do Bruntálu.

Těsně před odjezdem jsem s politováním zjistil, že nemám kalhoty. V tu dobu jsem žil systémem - donosit džíny, v Tuzexu koupit nové a staré tam hodit do koše. Jestli byla před Tuzexem dlouhá fronta či neměli moji obrovskou velikost, to už nedokážu říct, jisté je, že jsem si nakonec kalhoty koupil v prodejně nadměrných velikostí ve Spálené ulici. Zdaleka ne ovšem džíny, byly to poctivé tesilové kalhoty šedé barvy, jež byly velké i mně. Ve sportovním fiátku o sto koňských silách se pantalóny skryly, ale když jsem vystoupil v Bruntále na náměstí, zachránili mě asi jen Michal Janík a Mirek Paleček, na něž se oči Dádiny i jejích spolužáků zavěsily. A v pokoji hotelu na náměstí jsem už zase kalhoty na sobě neměl...

Michalovi a Mirkovi se po vystoupení zalíbily dvě líbezné studentky bruntálského gymnázia a já zpěváky rozvezl do rodičovských chatiček, jež nám stálí partneři studentek připravili k přenocování. Studenti své dívky doslova obětovali pražským folkovým hvězdám. Po noci strávené s Mirkem a Michalem možná byly dívenky o to cennější...

Bohatýrská doba, ze vzpomínek na ni žiju dodnes. Jak vy dva, Mirku a Michale?

Kromě Dádi otisklo Divoké víno 7/1971 díla více než dvaceti mladých autorů - říkanky Karla Daňhela, monogramy Michaela Lorence, lyriku Vlasty Sodomkové a Zuzany Žákové, kreslené vtipy obdivovaného Miroslava Bartáka, fotografie Jiřího Andrleho s cikánskými motivy, překlady amerických básníků z pera Petra Sulovského, velmi odborný článek mého vysokoškolského učitele Milana Nakonečného Leonardo da Vinci ve dvojím světle psychologické analýzy a dobré prózy Richarda Sobotky, Jiřího Medka a Marcelly Marboeové, autorky jindy se pro změnu podpisující Marcela Hrabincová. Tahle mladá prozaička byla předmětem obdivu Petra Cincibucha. Obávám se, že pro jistotu mi ji nikdy ani nepředstavil.

Marcella Marboeová se pohybovala mimo jiné i v koňařském světě a Petra Cincibucha pozvala na Hubertovu jízdu, nikoli ovšem jako diváka, ale jako aktivního jezdce. Nikdy jsem Petra na koni neviděl, ale tuhle výzvu neodmítl. Sjednal si školní lekce jízdy na koni a s Marcellou se náležitě vyškolen zúčastnil Hubertovy jízdy v Kladrubech nad Labem... Probůh!

Koncem roku 1971 vyšlo ještě dvojčíslo 8 - 9/1971 a nástěnný kalendář pro rok 1972. Čítal pouze pět listů, tedy titul a čtyři čtvrtletní listy. Chtěli jsme být zřejmě světoví a měsíce jsme označili anglickými názvy. Nevídané! Grafikou kalendář opatřil a fotografiemi vyzdobil Pavel Jasanský, básničky na každý list napsali Karel Sýs, Zdeněk Lebl, Petr Cincibuch a Michael Lorenc. Fotografie zobrazovaly barokního andílka s uraženou ručičkou, bezruké byly i nahé figuríny vyřazené z módního salónu, bez kol zase troska kočáru rozpadajícího se v lesním kapradí - prostě samá skrytá symbolika. Jediná fotka nic neskrývala - akt Jany Jasanské pod vysokou skálou. Věřte nevěřte, nedávno jsem viděl kalendář Divokého vína na rok 1972 ještě viset na zdi!

Dvojčíslu 8 - 9/1971 dominovaly fotografie Pavla Jasanského ze zámečku v Petrkově zobrazující grafika a básníka Bohuslava Reynka, jenž 28. září 1971 zemřel. Z pěti Reynkových básniček otištěných ve dvojčísle mám nejraději Kozy. Znám ta zvířata, trnitá, sivá a krabatá. S Bohuslavem Reynkem při čtení téhle básničky resonuji jak málo s kým.

fotografie
Pavla Jasanského

Na titulní straně posledního distribuovaného Divokého vína je záběr, jak krmím slona - slonici Bínu. Všichni uvěřili, že slon je můj. Pravda je poněkud jinde. Pavel Jasanský se dozvěděl, že firma BMW vypsala fotografickou soutěž na nejlepší reklamní fotku svých legendárních vozů. Vymysleli jsme, že nafotíme, jak BMW táhne na laně slona. Půjčil jsem si k fotografování slonici Bínu i automobil BMW. První cenou v soutěži byl automobil téže značky. S Pavlem jsme si domluvili, že on bude jezdit v sudé týdny, já v liché. Slonici Bínu jsme vyfotografovali na laně za autem, nakrmili ji jablky a cukrem, leč auto nevyhráli.

Divoké víno 7 - 8/1971 je důstojným pomníkem sedmileté nikdy nepovolené vydavatelské činnosti. Dvacítka autorů básní, povídka Svatavy Tupé, Zdeňka Šimanovského, Richarda Sobotky, Baxův Kerry blue teriér, dokončení Nakonečného práce o Leonardu da Vinci, překlady latinsko-amerických básníků pořízené Václavem Suchým, jakož i Suchého verše a čtyřstránka kreslených vtipů Standy Holého. Abych nezapomněl - na neuvěřitelných sedmi tiskových stranách Panychida Petra Cincibucha, inspirovaná zčásti jeho novým zaměstnáním - jezdil jako řidič sanitky. Petr se ovšem velkobásní snažil získat taky odpustky.

Vlastnoručně jsem počátkem roku 1972 vytiskl ještě číslo 1/1972. Jsem vlastníkem jediného výtisku, předpokládám, že v archivu Ministerstva vnitra už jej skartovali. K distribuci Divokého vína 1/1972 nedošlo, zůstalo v zapečetěné sklepní tiskárně v domě číslo 7 v Kralické ulici.

Ludvík Hess

Vyvolávám staré filmy

Historka na přání Vítka Nováka...
... aneb jak mě v létě roku 1972 zatýkala bezpečnost.

Koně jsem měl ustájené v cihelně u Vávrů, na samotě poblíž Hrusic.

O víkendu jsme si s Alenou postavili za cihelnou stan a ubytovali v něm tři děti, o něž jsme se společně starali. Hlídali nás moji psi - boxerka Crea a bernardýn Mojše. Osudný den psíci při plnění svých povinností málem přišli o život.

Časné pondělní ráno, někdy kolem páté, se štěkání psů mísilo s opakovaným sloganem, vykřikovaným mužným hlasem: "Jménem zákona!" Do toho výkřiky: "Zastřel ty psy!" Byli jsem obklíčeni komandem Bezpečnosti. Zda veřejné či státní nám neprozradili. Jediné, čím se mi junáky s namířenými pistolemi podařilo přelstít, bylo, že jsem Aleně dal klíče od auta a balíček stokorun, jež jsem ledabyle nosil po kapsách. Pak už jsem v želízkách kráčel poslušně k volhám zaparkovaným na silnici nad naším údolím.

Alena poslušna nepochopitelného pokynu shůry nechala děti dětmi, využila zmatku a doběhla k naší simce. Podařilo se jí prorazit autem komando a zaparkované volhy. V oblaku prachu ujížděla.

Molodci mě hodili do jedné volhy na zadní sedadla a nastalo Chicago... Prchající Alena prometala zatáčky smykem, trápená volha sténala a sovětské pneumatiky zoufale pištěly na asfaltu. Pak Alena ve zmatku udělala fatální chybu nebo naopak měla štěstí - zajela na hrusické fotbalové hřiště. Možná osud narafičil, aby vše skončilo komedií. Simca řízená Alenou začala kroužit po obvodu hřiště, neboť vjezd mezitím zatarasila druhá policejní volha. První volha i se spoutaným šéfredaktorem opisovala oběžnou dráhu za Alenou. Umíněná prchající žena za volantem, nekonečné kroužení, zničený trávník, zoufalí fotbalisti...

Zatímco jsem odpočíval v cele předběžného zadržení ve sklepě v Konviktské, u nás doma probíhala domovní prohlídka. Chlapci Aleně nic nedarovali. Hladkou mouku, cukr a sůl mísili na podlaze s moukou polohrubou a hrubou, hledajíce v pytlících s potravinami usvědčující předměty. Uprostřed pokoje přitěžující okolnost - v křesle sedící můj přítel a právní zástupce JUDr. Karol Stome. Kontroloval, zda je každý zabavený papír uveden na písemném seznamu. A tak se básničky, prózy, překlady a fotografie mladých autorů Divokého vína postupně stávaly součástí vyšetřovacího spisu. Posléze svázáno motouzem do velkých balíků putovalo mladé umění do Konviktské. Nutno přiznat, že desítky kilogramů papíru mi byly po dvou letech vráceny a jsem si takřka jist, že mnohé básně molodci nečetli. Jsem si ovšem zcela jist, že jeden z mých vyšetřovatelů, podpisující se pod protokoly "kpt. Dlouhý" se jimi inspiroval a dal se na psaní veršů. Pondělní výslech v ruzyňské věznici zahájil přednesem svého dvouverší. Pane vyšetřovateli, dovolte, abych vaši krátkou báseň zachoval literární historii a publikoval ji v Antologii: Kudy chodím po lese, tudy myslím na Hesse.

L. H.