|
na další stranu
Markéta Hejná
NA BOŽÍM ŘETĚZU
Dírkovaný, tře-třeštící
spoj, tygr v snách
áá - v oblouku jedlí, kde lelek někdy zhas.
Bílá, rudá, bílý, rudý háv,
domy, co teprve se staví,
rodina zlá.
Dav!
Žula v hromadách.
Tak tomu je! V jedle pažích,
kde lelek pílil v dutinu, kde sníš
ty na Božím řetězu, sele mdlé,
šťastlivče vždy očekávaný!
Splaceny budou dluhy, splaceny
činy prostých!
Ulice nést jméno Prosba,
les
vonět jak šílený,
člověče, kde slavík někdy zhas.
A JE TO TU
Říkali mi,
že jednou umřu
a já jim nevěřila.
Taky jsem o tom četla!
A teď je to tady.
Tak vy tu budete žít beze mě. To je podivné
Velmi podivné
Směšně podivné
Velmi směšně podivné
POZDRAV
Nad Bohnicemi
a nad Vyšehradem
je obzor světle zelený
a já vám říkám,
abyste to věděli:
jsou mezi námi dva
složití andělé.
Alexandr Kliment
a Václav Hálek
lidská jména jejich.
MYKOLOGICKÁ ZPRÁVA
Zaslechla jsem tón
v nerozvitých lípách.
(Mladé pampeliškové víno
vyladilo sluch.)
Cé, řekl Václav Hálek,
včelí trylek cé há, řekl,
když jsme pod lipami
hledali májové houby.
Tu něco je, řekl pod buky.
A bylo! hovínko zvící
dlaně na bukvicích
v rázné palbě proudu slavného Slunce.
Takže: ty včely v nerozvitých lípách
i my dva
našli jsme pouhé há
(či temperované cé),
května třicátého
ve zmrtvýchvstalé Stromovce.
NEBESKÁ RADA
Kde nádhera, kde květ, kde ukojení,
kde soustavnost? Máte, vy zubožení,
půl sáčku soli, sémě snad, a zlost.
Sokoli ukřivdění, němí.
Tu škráb, tam bouch, nepěkné pokolení.
Marně dští sprcha ryzí milosti.
Jen trochu vzduchu víc, nepatrně víc snění!
Otočit navyklost.
Natáhnout nohu, kde je skrčena,
kde svěšená, rozšířit ramena.
Jen to a já se ve vás zaraduji.
Hle, pod oblaky koňstvo atlasové.
Hle, hladký kaštánek.
Hle, božské Dítě, které první zdraví.
MENŠÍ PROPAST
Na tvé dlani jsem ležela
jak muchomůrka tajná
a náhle
obecným soucitem jata
skulinou času prohlédala tam,
kde náušnice opřená o krátké hrdlo cizí ženy v tramvaji
se chvěla, tepem pulsovala,
marný klenot.
To starší ucho, peruť nečinná,
mi tenkrát špitlo: Nelétám,
cizí krvavá křídla pojídám
ve velkých kvantech, navštěvuji často
Kuřecí ráj.
Josefe,
konce tomu není.
STROM
Domů, ach domů! Domů? Žiji...
Nikdy jsem nebyl mimo domov, když jsem rost.
A rostl jsem i v zimě;
já klidně stál, když nad hlavou
mráz mi třeskl, že minul i havran.
Jen putující srdce neviděno
doutnalo v kořenech jak přitlumená výheň.
Mé děti snily v nejnižších dvoranách;
ten vysnil list, onen zas
okvětní plátek budoucího léta.
List listem nahradí se každý rok,
básník mé kolmo pěnící se krve,
křehký a dýchající nůž;
světlovstřícnou čepel
upustí časem unavená střenka.
Ale já miluji své květy,
matky horce hynoucí nad sebe.
S rachotem vůně probuzeny letí
až na sám vrchol, v náruči svou smrt;
zrající umocněnou hvězdu,
tušení stromu.
ČERNÝ DŘEVAŘ
Pěknou kadencí
zazpíval ten chlap:
"Udělej čáru!"
Vzápětí: "Udělej kříž!"
Oči měl svobodné,
drzosti prosté,
jeden z těch, které bílí
hubili.
Zisk a kořalka, víš?...
Už věky zpívá jednotvárný hlas:
"Udělej čáru!
Udělej kříž!"
HRA
Hraje si a nemyslí na zimu,
půjdu mu připomenout,
že cello rozbité má
a smyčec z kozla.
Na pouštích pláče sucho,
na pouštích, cestách k městům,
buďte tu se mnou, anebo zemřu,
čelo mám rozbité, chybí mi kopyta.
Jež zmizela jako jablka v moři,
která se teprv až v nedohlednu vynoří.
První připlave za půl století,
druhé mi místo pomníku postaví.
A řeknou: hle, jak odvážný má krok,
padala ze schodů trávám do náruče.
Že prý se zjevuje jednou za pět set let!
ŽIJE VÁLEČNÍK KRÁSY
Doslovná ve snu se formuje tvář
Václava Vosky a vzadu
v špinavé tmě rabouzí nepěkný sádrový golem,
lezou z něj zaschlé obvazy a jeho síla
spočívá v nechuti Čechů utkat se s ním.
Směje se Václav Voska a jeho úsměv je křivý,
protože nemá komu recitovat výsostné verše
jako když živý byl a nejlíp ze všech sytil
svým hlasem básníky, a golem, ohava,
jen kdyby býval uměl, moh si trhnout nohou.
Hlase, ty mluv, ty pracující krásně,
ty první z odlévačů zvonů, milovníku.
V záhrobí ještě otravuje tě sádrová stvůra doby,
ale je to jen fantom. Věrná struna tvé služby
vine se stále výš Dantovým systémem
a není přetržena.
MĚSTU
A zdá se, že holá
na spravedlivém srdci dosud ležím.
V městě, kde mi byl
vnucen cit, nic jiného nebylo tu,
zatímco v duši VLÁDLA jsem stále
vyprahlým vnitřním prostorám tříselných bezů.
Jak milovat mám? ty složité místo,
když v keřích objevených a tajných setrvávám
s prašnými pahorečky kolem kořání,
jednoznačně vtisklými do krve?
Bylo to kdysi jednoduché: tmavý list
kysele voněl a byl to list,
znak většího, hořce působného řádu.
S úterní chromatikou jestřábníku se vedl list,
jestřábník žlutý - chróm - to všechno znamenáno v genech,
žluté úterý - barvy dnů každý jako dítě zná,
což Rimbaud neomaleně flus v azur
a zeskromnil nás, nebes synovec.
Mladistvý lupič, zlostné matky maral
k žebráku kát se kulhá - a kaj se TY! mi říká - celý černý tenkrát,
dnes bílý už, my ale černí dosud.
Budu se kát, Rimbaude, však: máš-li ještě oči?
A nemáš-li, pro jakou hvězdnou žábu
mám z keřů vyjít? Králi,
mravenci byli božští v očích batolete
a lidé byli božští každým vykročením.
Rač mi dát účelnou ruku a travnatou mez,
na které se lze kát, bílá a černá s rouškou
na chvíli sklesnu tam a pak,
dej Bůh, přítomna budu svatbě
mravenců s listem, znovu pochopím,
že úsvit rozhovoru s tebou to je,
a bledá rozkošeplná láska
je stín bříz mnohem krásnějších, než vím.
|
