literární časopis založený v roce 1964

Ivana Svobodová

Povím ti pohádku o časované náloži.
Je ve mně a jsem to já.
Odtikává si svůj čas
a jednou za pár týdnů - prásk!
Roztrhne se ve mně.
Roztrhnu se v sobě
a teču.
Jsem potrubí napojené na prařeku.
Obří karmínový veletok,
jeden velký šťastný šarlatový řád
odměřený lunárním tachometrem.
Jehly. Drápy. Žhavé železo.
Rudé oči ve tmě. Nesmrtelnost.

Povím ti upírskou historku.

A už brzo ti povím,
co s těmi barevnými balíčky v koupelně.

Vzpomínka na Grimma

Vešla do staré známé místnosti a byla v pasti.
Usmál se na ni
a předvedl zuby.
Pak se vysmál jejím šatům, hučce a vůbec.
"To ti šila babička?
Proboha, dej to všechno pryč!"
Zase zuby a červené uvnitř.
Byla v pasti.
"A kam to mám asi tak dát?"
řekla vzpurně a čelo se jí nakrabatilo.
"Pro mě za mě, třeba do... kamen."
Sedl si na postel a pozorně si ji prohlédl.
"Pocem," poklepal na matraci.
Taková hodná holčička,
šla za ním a sedla vedle něj.
Pak se v ní vznítil ten bezmocný vztek a ponížení.
Obrátila se a políbila ho.
Zub za zub. Jazyk za jazyk.
Zatuchlý dech a její ústa provoněná malinami.
Plná šťávy.
Rukou zavadila o čepec.
Svezl se mu z hlavy.
"Můžeš ho hodit do kamen,"
pošeptala mu do špičatého ucha.

Pobřeží Čech (Toyen)

Chodila jsem po břehu
a sbírala škeble.
Ulity kolem praskaly na slunci
jako kostky ledu v horkém oleji.
Stačilo rozevřít skořepiny
- v každé byl růžový jazýček
stočený jako zárodek.
Sladkoslaný.
Něco mi připomněl,
až jsem nemohla dýchat.
Jen jsem otvírala pusu.
Byla jsem nadosah blízko,
na okraji toho slova, jména,
balancovala jsem
a po kolenou mi plavaly ryby,
mezi prsty vířili ježci
a mezi žebry zapletené řasy.

Břeh mě stáhl.
Zaplavil mi plíce
a přidržel mi hlavu dole.
Slyšela jsem škeble šeptat
na mravenčích rádiových vlnách.
Mezi rozbitými lehátky
a odvátými slunečníky.

Sonet - anglický

Takže ty chceš po mně sonet
namísto polibků a lístků do kina?
- na důkaz citu…Tohle bude bolet…
Jak ta krávovina vůbec začíná?

Chce to něco květin, vznosných přirovnání
- prostě rafinovaný tah na bránu…
Musím nějak zrýmovat, má paní,
že jste důvod, proč se po ránu

cítím oklamaný, zpitomělý, sám,
když se mi ve snu znovu vysmíváte,
proč večer s tužkou v ruce usínám
a škrtám tuhle sloku podesáté.

A předem vím, že ti to zase prominu.
Jenom po mně příště nechtěj sestinu.

Vivisekce

Přišla láska
a připravila si své nástroje.
Otevřela mi hrudník,
neuvěřitelně bílé ruce s dlouhými úzkými prsty,
až
- křup -
a hledala, hrabala, listovala...

Perspektiva

Myš
na dně sklenice
chodí dokola.
Malé tlapky se dotýkají desky stolu,
která tam tak docela není.
Poškrábou vzduch.
Proti směru hodinových ručiček
a zase zpátky.

A pak je tu sklenice
s jednou myší uvnitř.
Ta ťape a hledá,
lechtá,
aby našla díru,
štěrbinu,
nápovědu...

Myš
leží na dně sklenice
a její sny
jsou plné úlomků skla a rozházených střepů.

Milostná procházka deště

Prochází prsty po pavlači.
Plete pomatenou pavučinu.
Píše pohledy plachým pramenům.
Poskakuje po plechu.
Patrně polonéza.
Políbí packu panelovému památníku.
Probouzí podivnou prudkou pachuť.
Pozdravuj.
Piš prosím.
Prosím…

Dialog

Pojď sem, řekla a natáhla ruku.
Pojď sem, tiše, s jemnou kůží.
Náš dech ztěžknul a pálil v krku.
Vibroval, až jsme si zvykli na šero.

Jsi moje. Jsi hladká tma a všechno…
Jsi…mi vdechla své zasténání.
Cévami. Dolů. Hebký, vlhký jazyk.
Křičící srdce do mých dlaní.

A krev, co se prohryzává ven
Pod stiskem tvého tepla
A teplem zpátky do tepen.
Smích, nebo zasyknutí…Mizero…

Topím se. Volá. Moje jméno.
Dokola. Rychleji. Lže. A prudce.
Prohnutí v sobě. Pláče mi v břiše.
Matná slina plave na mé ruce.

Květen v hlavě

Pod oknem se mi prohnala
alej jabloní.
Zamávala křídly
a přecedila v nich polední slunce.
Na mé nohy se sneslo pár bílých pírek.

Hon na můru

Jak polapím hrozný sen?
Nachystám pasti pod oknem,
nakladu oka, sítě, peří...
Potřu lepem kliky dveří,

připravím udici s navijákem.
Pro případ, že se stane ptákem,
čeká ho pevná klec a mříž.
Ráno to schytá, uvidíš!

Siréna II

Malá mořská víla se právě proměnila.
Má prsty plné řas
a oči plné tepla.
Chce pohnout ocasem
a dostat se z té špíny,
ale ocas je ten tam
a malá mořská víla cítí
v prázdnu po ocase chlad a vzduch
a jemnou srst.
V prsou jí vyhrne strach,
ale lapá naprázdno.
Malá mořská víla se právě probudila.

Obhajoba

Jsem vlkodlak,
a proto musím chodit tiše,
našlapovat jako na břicha ryb,
vyhýbat se sochám národních buditelů v parku,
vyhledávat stíny
a malovat si je podobojí víčka,
aby k mému prahu nepřišlo dítě
ani žena, která krvácí,
natož panna.

Mé prsty jsou zvyklé hrabat hlínu,
tedy je naprosto nevhodné
žádat po mně práci v administrativě
- za ty zmařené životy obyčejných lidí,
kterých se nikdy nikdo na nic neptá,
to nestojí.
Volím noc,
neboť se podobá lůnu,
což je archetypická záležitost.
Až mě zabijete a rozčtvrtíte,
chci spočinout v děloze
heinovské noci,
kdy mrtví básníci pijí víno z řeky
na počest bludných duší
mezi ruinami plnými balvanů,
které jsou nazvány Země.

Ale tou vraždou osvobodíte vlka.

***

Černé břehy leží na tvé klice,
kroky se tisknou do všech stran.
Pro jemné sousto ve slabinách
nepřeletí holubice.

Myju si oči v moři,

mé ruce jsou nasáklé solí.
Myju si oči v moři.
Ve vodě září strom.
Lidé přecházejí po břehu
a přikládají ke kořenům
náruče dřeva.
Pták, který si smočil křídla,
zmizel ve výbuchu jisker.
Cítím každou cévu na rtech.
Kořen, který ve mně doutná
a kroutí se jako kočka.
Pachuť mi drhne o parto
a laská mi jazyk.
Než se rozplyne v pramíncích na tváři.
Myju si oči v moři.
Po nahých nohou mi poskakují světla.
Myju si oči v moři.
Nebyls...

Sevři má teskná zápěstí,

zasnub se s mými prsty.
Jsem pustá
a v noci se musím pevně obejmout.
Napínám uši jak vyděšené zvíře
a zdává se mi,
jak ke mně přichází má dvojenka.
Lehá si vedle mě do suché trávy
a šeptá mi do ucha:
"Sevři má teskná zápěstí.
Zasnub se s mýma očima."
Má rána pak mají sytě měděnou barvu.
Mé vlasy mi splétají síť.

Malá píseň o návratu

Vítr pod mým prahem syčí
jako had a mrtvý zpěv.
Už tu nejsem a dům je ničí,
jdou mokré stopy po náspech.

Sůl, rozlitá zrcadla,...
Dotknu se škvíry ve stěnách
-za svých zaprášených nocí
na ně házím hrách.


Střepy slunce jak se sráží
V příboji v listí.
Otvírají se po křídlech
Do smaragdových polštářů pro velryby
Zelených sklenic pro mou lásku
Sedí mi na rameni
A nahlíží do papíru
Teď se poznal
A zatřepal prudce křídly
Kiruut! Kruuut!
Je to teda baldachýn pro tebe
A sklenice pro velryby
Dávám ti ji
Dávám ti jej
Za mé zuby na horké patro
Je to list

Bajka

Zazpívám, řekl krkavec.
Ne pro liščí lichotky,
ale protože tě miluju.
A tak ti prozradím
jistou zásadní věc:
My krkavci jsme pěvci.
To není k smíchu!
Pokud se zamilujeme,
zpíváme jemné melodie
s oduševnělými texty.
Ale jen pokud se zamilujeme,
pokrčil křídly.

Elaborát

Měsíc je patron kočičího toulání
a prudkých návalů citu.
Měsíc je také synovec spektra,
oblíbená kulisa básní
a vysoce magická záležitost.
Má sklony k sebereflexi.
Měsíc je v Anglii ženského rodu.
Pije.
A to dost.
Má v sobě určitou zlomyslnost
a zapšklost hlavně vůči neonům a laserům.
U zvlášť citlivých jedinců narušuje stavbu DNA.
A...
přichází občas v noci do mého pokoje.
Posadí se u mých nohou
a od špiček mi pomalu proniká do těla.
To on je důvod,
proč moje vzlyky budí sourozence
a derou se ven pro tu tepající horkost.

Mefisto píše Shakespearově panně

Ofélie
plačko
kočko
popletená modroočko,
nechoď, nechoď na jezero.
Skoncuj už s tou vzornou dcerou.
Vybodni se na princátka,
svlékni šaty a buď sladká.
Pojď se modlit za mé hříchy,
ať hrobníci puknou smíchy,
až nás spolu uvidí
provádět cos ve kvítí.
Ofélie
almužničko
zrcátko
a mokrá svíčko,
zbudujeme Dánsko nové!
Teď se třeste, národové!

***

Jenom pro tvé uši
a plaché lásky myší
zahraju na stéblo sonátu,
co nikdo neuslyší.

Na smutky zapomeň,
aspoň pro tuhle chvíli.
Jsme oba prochladlí
a v noci jsme zabloudili.

Pro tvůj skrytý úsměv
a polykaný hlad
si potřu patro
sladkou drogou
-rozhrnu ti vlasy, šaty
a můžu ti ji pošeptat.

Jak zhltnout obraz ("Siesta" od Miróa)

Ten večer jsme snědli černý měsíc.
Ten večer jsem si dala absintovou hlavu.
V onu bezměsíčnou noc jsme ještě měli
červenou stuhu do vlasů, co zbyla po servírce
- kohout zhltl nefritového bažanta,
na posezení -
pak desku stolu z citrónového krému s rumem
a dvě kafe a pistáciovou zmrzlinu a něco červenýho,
o čem jsem si chvíli myslela,
že je to má noha,
a kohout si to myslel taky,
protože pak jsme tam zůstali sami
a dívali se na sebe
a polykali jsme sliny.

Znám se

do poslední praskliny a šmouhy.
Nic víc.
Nahmatám poslepu svůj nos, řasy, jizvu na břiše...
Občas nevím své jméno.
Je jich moc.
Tak mám na výběr.
Ale jen je v dur zajmu a polykám
a čekám, jestli mě aspoň jedno praští přes nos,
ztěžkne řasy
a vyhladí staré rány.

Až usneš,

tvá hlava ztěžkne jako bota.
bude se pářit den a zápach prvních chodníků.
uslyšíš vláčné stopy tramvají.
protnou se ti víčka.
vstanu já.
Skloním se k tobě.
Rána budou ve spodkách svlečená.
Až usneš,
přijdu k tobě.
A tvé bezmocné hlavě vezmu oči.
Duši potom.

Pohádka s.r.o.

Vaše sedativa, slečno.
Funguje to rychle a
- žádný strach
- zcela bez bolesti.
Jen pocítíte závrať
a budete se propadat mezi polštáři
postelí do vláčného snu.
Mívá barvu starých fotografií.
Je to trochu nahořklé,
ale můžete to vmíchat do šťávy,
čaje, džusu,...
jablka nebo růže.

Prostě jen znehybníte.
Puls se zpomalí na minimum
a bude tápat po stěnách vašeho srdce.
Až přijde ON a políbí vás,
máte vyhráno.
Svatba, slzičky, bim bam bim, vlastní dům, potomci.
Pokud ovšem přeženete dávku,
může vás líbat, jak chce a kde chce,
jako starou fotografii,
jako růži nebo jablko.
A když nepřijde?
Ne, peníze vám vrátit nemohu.

(současná tvorba)