literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem DV - 54 patří Karlu Sýsovi - 65!

Gratuluju, milý Karle! Byl jsem na Tvých padesátinách, šedesátinách a teď jsi mě pozval i na oslavu své pětašedesátky. Vlastně Ti ani negratuluju k tomu věku, ale k básničkám, které jsi napsal, a ke knížkám, které Ti vyšly. Laskavý čtenář najde jejich výčet na Tvé stránce v tomto čísle. Měl jsem radost, když jsme se před několika dny sešli, že jsem jednu z Tvých básniček dokázal – samozřejmě s chybami – zarecitovat zpaměti, aniž bych se na to připravoval. Jsem Tvým čtenářem od roku 1965, ode dne, kdy jsi vyhledal „redakci“ Divokého vína sídlící z laskavosti tehdejšího ředitele Oty Mageta v Pionýrském domě v Karlíně. Ve svých vzpomínkách to popisuješ ostatně sám. Naložili jsme na dvoukolák náklad Divokého vína připravený k rozeslání a táhli jej společně na poštu. Odehrálo se v roce 1965, bylo mi osmnáct, Tobě o půl roku víc.

Řeky si najaly svůj tajnosnubný účes
od panen pobřežních od bárek přechodních
A mosty zaujaly vyklenutý úsměv
jak děti plavovlasé jež podpalují vích
Chlév vyhořel Překrásné krávy
tučné kožichy šly mastit kouzelníkům
Z podpaží stoupá zpocený sloup kávy
k té nejopravdovější potěše kávovníků
Tvé kadeře - Jakáž pomoc! Ani není
oblaku jenž by více bleskoval
A tvoje nohy - ani není
poslíčka jenž by hezčej svoloval
Pokreslím břicho pěšinkou
a není
už žádná žena k pokreslení
tužkou semínkou

Takové básničky jsi tenkrát psal a publikoval v Divokém víně. Potiskl jsem jimi spoustu stránek časopisu a pak i hodně stran ve své vzpomínkové knize Antologie Divoké víno 1964-2007. Za všechny ty otištěné i internetové básničky Ti děkuju.
Čtenářům připomenu, že jsem před několika lety psal do časopisu Xantypa seriál o básnících šedesátých let. Jeden z prvních článků byl o Jirkovi Žáčkovi. Povídám mu: „Jirko, je pro mě velká čest, že mohu psát o největším českém básníkovi.“ A Jirka mi odpověděl: „Nejznámějším možná, ale největší je Karel.“ Napsal jsem pak do Xantypy o Tobě, Karle. Poslal jsem článek do redakce a odpověděli mi: „Rudého Karla Sýse tisknout nebudeme!“ Byl to poslední článek, který jsem do toho časopisu poslal. Nikdy už jsem s nikým z Xantypy nemluvil. Ať žije rudý Karel Sýs!

Ladislav Kuklík

L. H.

Milena ve večerních úvahách a v ranním světle

(Kapitola desátá z knížky Romance o klisničkách a balady o ženách)

Jaroslav odvezl Milenu do pražských Strašnic, kde žila v malém domku s maminkou a mladším bratrem. Oběma jim bylo jasné, že se chtějí setkat znovu.
Cestou domů byly jeho myšlenky u malé holky. Nevím ani, jak je stará, uvědomil si. Proboha, kdyby ji napadlo, mohla by mě dostat do průšvihu. Ani by nemusela chtít, jenom se pochlubí před kamarádkou, že kousla starého muže do krku. Bylo mu jasné, že zveřejnění jakékoli informace, že se kamarádí s holkou, které není ani patnáct let, by se hodilo řadě jeho odpůrců. Poslední roky života se věnoval zřizování babyboxů a samozřejmě odpůrce měl. Ne mnoho, ale nějaké si s chutí programově dokonce držel a příležitostně je při svých rozhovorech v rozhlase či v televizi popichoval.
Medializace projektu, který má odpůrce, je pro novináře daleko zajímavější, než když plyne hladce a bez překážek. Ale kamarádství s malou holkou, to by byla pro média bomba. A pro odpůrce babyboxů mocná zbraň. Uvědomoval si všechna rizika, která může kamarádství s ní přinést, ale přesto na ni nepřestával myslet. Vždyť ona malá není, říkal si. Chová se jako dospělá žena. Navíc jako chytrá dospělá žena. A přitom je hravá a milá, něžná a usměvavá. Milena disponovala štíhlounkou, ale ženskou postavičkou. Byla spíš vyšší než střední a její výšku zdůrazňovaly dlouhé nohy i dlouhé vlasy. Všechno bylo na té holce dlouhé. I ruce měla dlouhé. Jaroslav o sobě dobře věděl, jak snadno podléhá vnějšímu vzhledu, a tak se snažil mírnit sám sebe. Myšlenky na holku se jej držely doslova jako něco košile, odsuzoval se sám, pokoušeje se je zahnat.
V kapse mu zavrněla esemeska. Vrhl se po telefonu s nezvyklou rychlostí. Bylo mu jasné, na co čeká. Nemýlil se. „Okouzlili me tvi kone, tvuj dum a jeste neco ani se neodvazuju to napsat. Milena“
Jaroslav vzlétl do oblak, chvíli mával křídly, ale vzápětí jej jeho značná hmotnost unavila a rozum mu kázal přistát. Co jí na to mám odpovědět, děsil se předem psaní písmenek. Jasné je, že nic moc vlídného. Za půl hodiny napsal: „A zapomnela jsi mi dat svoje rukopisy a obrazky. Ja“ Přišlo mu, že je to vlídné a zároveň nezavádějící. Takovou odpověď nemůže nikdo použít jako argument proti němu a Milena pochopí, že se chce sejít znovu. „Zitra je sobota mam cely den volno. Jestli muzu, prijedu i s rukopisy. Mi“ přišla vzápětí odpověď. Napsal „Jiste.“ Dával si pozor na každé písmenko. Raději tedy méně. Usínaje po dvou diazepamech, marně se snažil vyvolat v hlavě jiný obrázek než právě Milenu. Buď vedle něj seděla v autě nebo mu četla svoje básničky. Pak jí zase četl on. V noci přišel sen, který zákonitě očekával. Milostná Milena.
Probudil se a holka s milostným jménem byla stále s ním. Ani se nesnažil sen zahnat. Ze zkušenosti věděl, že jeho sny jsou umanuté a vracejí se neodbytně, jakmile znovu usne. Další prášek si už nevzal, protože nechtěl být ráno přihlouplý. Převraceje se v posteli ze strany na stranu, dočkal se šesté ranní. Oblékl se a šel do stáje krmit koně. Proč tak dupou, říkal si. U prvního boxu vpravo za vstupními dveřmi stála dlouhá tmavovlasá holka v pracovních laclácích. Milena.
„Neseš mi svoje básničky?“ nedal najevo svoje překvapení.
„Chci ti pomáhat ve stáji u koní. Je sobota a mám celý den volno,“ pronesla Milena nepříliš hlasitě.
„Dám každému koni oves, jdi za mnou a pod žlábek dej vždycky tři kila sena,“ rozdělil úkoly chovatel a byl nakonec rád, že nemusí dělat všechno sám. Dělník, který mu pomáhal u koní, měl dnes volno. Ocenil, že se holka neptá, jak pozná tři kila. Se zájmem ji pozoroval a byl spokojen. Porce, které rozdělovala, odpovídaly předepsaným třem kilogramům. „Hříbatům jenom dvě kila, tři by nesežrala,“ doplnil svůj pokyn. Milena za ním běhala jako fretka a rozdělovala náruče sena. „Když jdeš ke koni, tak na něj promluv, aby o tobě věděl a nelekl se,“ přidal další pokyn. „Řekni cokoli, já říkám – pusť. Ale ve stájích se většinou říká – ustup.“
„Dávám jim správné dávky?“ šeptla Milena, když nakrmili v sedmi boxech
v první stáji.
„Dobře to rozděluješ. Teď vezmi jenom kilo a pojď se mnou k Lupince. Ona moc sena nesežere, přes den chodí volně a pase se,“ vysvětlil šikovné holčině a nasypal oves staré bílé poničce.
„Pojeď za mnou s vozíkem sena k zadní stáji. Jeden vozík by měl vystačit na pět boxů po levé straně,“ uchopil dvě vědra s ovsem a šel krmit další koně, Milena tlačila vozík za ním. „Manorkovi v druhém boxu dej trochu víc, žere jako mlátička.“ Vozík sena jí vystačil podle jeho představ přesně na pět boxů. „Teď přivez druhý vozík pro koně z pravé strany a dozadu do vagónu,“ upřesnil stručně další úkol a v duchu se radoval, jak to holčině jde. Jako by nedělala v životě nic jiného, než krmila koně.
„Nakonec nakrmíme malá zvířata – králíky, kočky a psy,“ vydal příkaz, když podělili všechny koně ovsem a senem. „Každý králík dostane půl mrkve, kousek tvrdého chleba a hrstičku sena. A je potřeba zkontrolovat, jestli mají v napáječkách vodu,“ poučil Milenu. „Nakrmím zatím kočky a psy,“ ponechal taky nějakou práci pro sebe. Milena běžela ke králíkům.
Koně spokojeně žrali, kocouři a psi taky. „Vezmi si tašku a pojď na snídani, holčičko,“ vyzval chovatel Milenu. „Dáš si kafe nebo čaj?“
„Dám si to, co si dáváš ty, Jaroslave,“ špitla oddaně Milena.
„Dávám si čaj i kafe, k snídani oboje, přes den pak už jenom jedno nebo druhé,“ poučil ji starý muž.
„Uvařím tedy dvě kávy a dva čaje,“ ohlásila Milena, zatímco chovatel krmil želvy.
„Želvy krmím jako poslední, ony tolik nespěchají,“ seznámil ji s posledním svým ranním úkolem. „Ukážu ti, kolik si dávám kafe a kolik mlíka,“ pro jistotu šel k hrnkům. Jenže jeho hrnek na kávu už byl přichystaný a kávy v něm přesně, jako by si nasypal sám. Ta holka je zázrak, pomyslel si. A byl na ni svým způsobem pyšný, jako kdyby ji všechno naučil sám. „Kde máš básničky, holčičko?“ zeptal se, když usedli ke stolu. Milena sáhla do svého batůžku a vylovila desky s rukopisy.
„Přečtu si je, děkuju. Nebo mi je chceš přečíst sama?“ zeptal se Mileny.
„Jestli chceš, ráda ti některé přečtu. Jenom nevím, jestli ti to nebude vadit. Já sama si někdy raději básničky čtu, než abych je poslouchala. Ale tobě je, Jaroslave, ráda přečtu, opravdu,“ podívala se na chovatele koní oddaně.
„Čti, holčičko,“ vybídl ji starý muž.

Řeka
Řeka ohledává ve svých zákoutích -
písek, pár oblázků – se lesknou
jak cetky o poutích
Zelené řasy – vlajou
jak vlasy vodníka – Bratříček
táhne rybu,
štěstím se zajíká.

Milena poklesla hlasem a tázavě se dívala na svého jediného posluchače. „Píšeš jako dospělá ženská,“ pronesl po chvíli muž. „Jako skutečná básnířka, řekl bych dokonce s velkým B, kdybych takové písmenko uměl vyslovit.“
„Kde se to v tobě bere?“ položil spíš sám sobě než Mileně otázku. A co když mu čte cizí básničky, které opsala někde na internetu, napadlo jej.
„Máš tam ještě nějakou?“

Pohádka
Dnes zdálo se mi,
že bělounká holubička letěla —
a měla tuze dlouhá křídla…
A změnila se v anděla. — — —
Sedl si v parku na lavičku.
A po chvilce
se rozplakal… (Co je ti —
andělíčku?) — — —
A on se změnil v keř
s bílými květy —
Ale to mi věř:
Přilétla spousta holubic
a jediný holub — jako ty —
vyzobával svátost z křtitelnic. —

„Tuhle jsem napsala včera večer a věnovala jsem ji tobě, Jaroslave. Jestli ji tedy přijmeš?“ zeptala se mladá dívka takřka nevinně.
„To je pro mne velká čest, že mi hezká dívka a dobrá básnířka věnuje svoje verše. Děkuju, Mileno. Ani si to nezasloužím,“ řekl nahlas a pro sebe si pomyslel – musela by být profesionální lhářka, aby opsala básničku a pak mi ji věnovala. V tu chvíli si uvědomil, že se mu to už jednou stalo.
Kdysi v mládí mu napsala mladá básnířka a recitátorka Eva Wágnerová na zadní stranu své fotografie francouzské verše:
Je ne suis homme sans desfault
Je ne suis, bien le considere,
Fitz d’ange portant dyadem
Je suis pecheur, je le sçay bien
De tous suis le plus imparfait
Dlouho věřil, že vzdělaná Eva píše francouzsky. Pak verše našel v úvodní kapitole ke knize Já, Francois Villon, kterou vydal v roce 1964 Klub přátel poezie. Navíc se nejednalo o básničku, ale o ukázky veršů, dokazujících, že básník si sám sebe příliš neváží. Jestli Mileně sedl na lep a nechává si číst verše nějaké uznávané básnířky, kterou nejen že nepoznal, ale navíc za ně děkuje…
„Prosím, přečti mi teď nějakou svoji básničku, Jaroslave,“ pronesla dívčina svým nejsladším hlasem.
„Už dávno jsem žádnou básničku nenapsal, holčičko, píšu jenom v próze. Jak říkal můj přítel Pavel Verner – verše jsou pro mladíky, muži píšou prózu. Na druhou stranu Robinson Jeffers napsal – lhát mohu v próze!“ Zatímco mluvil, hledal Jeffersovu knížku.
„Próza může pojednávat o věcech okamžiku, poezie se musí zabývat věcmi, kterým by mohl porozumět s dojetím i čtenář po dvou tisících let.“
Jaroslav ta slova četl z přebalu knížky Básně z Jestřábí věže, která kdysi vyšla v populární edici Klubu přátel poezie. „Byla to moje oblíbená knížka v dobách, kdy jsme s Mélou začínali vydávat Divoké víno. Pak jsem ji asi někomu půjčil nebo se prostě ztratila při mých mnoha stěhováních. Tenhle exemplář jsem nedávno získal z antikvariátu. Pořídil jsem si podobně i druhou zamilovanou knížku té doby – Svlékání hadů moravského básníka Oldřicha Mikuláška. Když jsem Mikuláškovu knížku po několika desítkách let otevřel, poněkud mě autor zklamal svým dobovým nadšením. Stejně jako v mládí se mi ale líbí akty Arnošta Paderlíka, kterými publikaci ilustroval.“
„Naopak Robinson Jeffers je mi jistě bližší teď…“ Chtěl říct – když jsem starý, ale uvědomil si, že Milena o jeho stáří nechce nic slyšet. Bože, jak jsem jí už teď poplatný, vykřikl v duchu.
„Přečti mi tedy něco z téhle knížky, když je tvoje oblíbená,“ poprosila Milena. Za podobných okolností by vybral básničku Narozeniny, jenže ta byla zase o stáří. A žádnou dlouhou číst nechtěl, obávaje se, aby Milena nemusela předstírat pozornost. Ze zkušenosti věděl, jak je někdy obtížné sledovat přednášení veršů. Chvilku listoval knížkou, zvažuje, kterou básničku má přečíst.
„Je to trochu drzost, co ti teď přečtu, holčičko. Báseň se jmenuje…

Myšlenka panny
Zbytečno naslouchat, i voda vzlyká touhou.
Západní vítr je mrtvý, vlny
zapomínají na svou zášť k útesu a vysoko v kaňonech
všechny svahy žhavě vybuchují
zlatým janovcem. Ach, jaké to byly deště v posledním měsíci,
kdy každá kaluž byla ovroubena
sírovým pelem, vyprášeným probuzenými sosnami!
Zčistajasna vysoké a útlé
květy purpurových kosatců plápolají u potoků
a květy těch žíhaných se tyčí na kopci;
štírovník se chvěje zlatem, bílé mariposy
nadouvají své hedvábné balónky,
ale již v další roklině se kývají bronzové zvonky, a laně
jako popálené vroucí touhou
sotva došlapují špičatými kopýtky v očekávání
lásky, zatímco drtí květiny;
mlži se párují na skále, ptáci se sdružují do dvojic,
motýli létají ve dvou.
Ó, to je čas pro nás,
kdy ústa zapálí ústa a z našich
tajemně probuzených panenských těl
vyšlehne plamenný květ!

Milena visela přednášejícímu na rtech. Jaroslav se snažil číst bez jakéhokoli patosu a co možná nejcivilněji. Vzpomněl si na rok 1964, kdy tuhle a další Jeffersovy básně recitovali s Mélou sami sobě a holkám poslouchajícím je pod skalou u Kladského rybníka, pak ve sklepě v Krejčího ulici v Libni.
„Hezky jsi to četl, Jaroslave, děkuju. A proč si myslíš, že je drzost mi ty verše číst?“ zeptala se upřímně a bez jakékoli hrané naivity. „Chceš vědět, jak to se mnou je?“
„Ani nápad, holčičko, nic takového. Jednak je to tvoje tajemství, a ani mi do toho nic není,“ vysvětloval rychle. V tuhle chvíli měl zkušený muž obavy, aby se nedostal do průšvihu, jinak se to říct nedá. Milena jeho touhu rozněcovala každým dalším slovem, každým gestem. Jsem blázen, křičel na sebe v duchu.
„Nevnucuju ti žádné důvěrné informace, jenom cítím, že jsme takoví přátelé, že bychom o sobě mohli vědět všechno,“ pronesla malá holka a starému muži se zatajil dech.
„A ty pak budeš chtít vědět, kolik jsem měl holek, viď?“ opáčil otázkou.
„Četla jsem tvoje knížky. Všechny, abys věděl. Takže si to dovedu představit. Muži už jsou takoví, že se nespokojí s jednou ženou. V přírodě se taky vedoucí samec páří s mnoha samicemi,“ Milena pronášela jedno moudro za druhým.
„V tom máš pravdu, skutečně jeden hřebec – plemeník, připouští několik klisen i u mě doma na Hájku. Což ovšem ještě neznamená, že žena je smířena s tím, když muž má víc žen,“ pokoušel ji Jaroslav.
„Některé ženy jsou výjimkou. Například já ti odpouštím všechny ženy, které jsi měl přede…“ zarazila se uprostřed věty.
„Nemáš mi co odpouštět, všechny jsem si vymyslel,“ pronesl co nejvážněji.
„A tvoje děti a vnuci povstali ze svatého početí, viď?“ položila řečnickou otázku Milena, rychle vstala od stolu a procházejíc za chovatelem, kousla ho do krku. Stejně drze a něžně, jako to už jednou udělala.
„Proboha! Netrap mě, holčičko!“ bylo jediné, na co se zmohl, zatímco mu na zádech bzíkalo blahem.

Text Ludvík Hess, básně Eva Machalická a Robinson Jeffers