literární časopis založený v roce 1964

Vladimír Stibor

CO JSEM JEŠTĚ NEPŘIZNAL

Vykupuji své viny
písečnými převisy;
sopečnými polibky,
byť nad karavanou
kroužili ptáci.
Nemohli se mýlit.
Cítili pach lidské krve,
pižmo lvic,
studni v nejhlubší dálce.

Vítr se zvedne.
Z očí vypadnou
slova modlitby.

TÝDEN BLÁZNŮ

V pátek
mají blázni svátek,
častěji však dovolenou.
V sobotu
si nevědomky dají do nosu.
V neděli
lenošivě skončí v posteli.
V pondělí
snídají kapra namodro a se solí.
V úterý
tělo je rozbolí.
Ve středu
plánují vendetu.
Ve čtvrtek
cestu minovými poli.
V pátek,
aby čas je neslyšel,
otáčejí větrnými koly.

V TOBĚ

Nechal jsem postavit dům
z tekutého křemene.
Slyšel jsem za sebou:
Sejdeme se tam,
kde reziví veřeje
a klika z leštěné mosazi
stejně jak muškáty v nejvyšších oknech
brání našim úmluvám.

Řekni,
jsem tebe nehodný,
nosím-li plášť pošitý
tvými slzami?

Je mi v něm,
jak bych se k tobě přitulil.

DRUHÉ MILOVÁNÍ

Drsnosti,
řekneš,
ty má jasnosti,
jsou...
A lehce zaváháš.

Drsnosti mezi mým
a tvým básnickým lidem
propalují nebe jako žhnoucí uhlíky.

Vítr se nadechne,
znachovění položí
jako rybu pečenou v hlíně
na tvá nahá kolena.
Mnohem, mnohem výš.