na další stranu
Vladimír Stibor
O ZÁKAZECH
Zakazuji si všechno,
co jsi ty.
Nášlapné miny kdesi v kornoutu Čech
a pak ve vězení
déšť i sny visí ve vzduchu.
Abych nemusel mluvit o sobě,
vyprávím ti o své černé Indii,
o ebenovém schodišti,
o hořících údolích,
o všech možných hloupostech,
co jsme směli i nesměli,
o rýžových polích,
kde vodní buvoli
táhnou za sebou sluneční vůz.
a zdánlivě se nemohou hnout z místa.
Ptáš se mne,
kolikrát jsem tam už byl.
Bez tebe ani jednou.
LÁSCE, CO MI NEODPOVÍDÁ
Chtěl bych před tebou pokleknout,
a byla by jedna z těch větších rozkoší,
obejmout tě kolem stehen.
Pohlédnout výš,
aniž by sis toho všimla.
Chtěl bych ti vytáhnout klíště
odkudkoliv,
svými rty vysát ránu
a říci
Teď už to bude dobré;
chtěl bych ti napsat báseň,
vylézt nad Téryho chatu pro pár protěží,
a ty by ses možná bála, že spadnu…
Chtěl bych pro tebe poslat vzducholoď,
tu měsíční a řiditelnou jen pohyby očí.
A pak bys mě uzemnila,
řekla bys:
Pane, vy mě chcete sbalit.
A já bych zrudnul jak malý kluk,
díval bych se do země,
asi bych koktal
a říkal, že ne,
že by mě ani ve snu nic takového nenapadlo.
Záhy bych se zastyděl ještě jednou a mnohem víc.
Když na mne nepohlédneš
a nepohladíš mě,
co po nás zůstane?
|
