Štěpán Hamajda

Štěpán Hamajda
(16. 12. 1998), básník, hudebník a překladatel. Studuje třetím rokem Český jazyk a literaturu a Francouzskou filologii na FF UK. Vlastním nákladem vydal dvě básnické sbírky: Bratře, sestro (2017, Epika) a Apoštol smíchu a jiné básně (2020, Epika). Žije přechodně v Praze, v níž se zúčastňuje literárních čtení, a v rodných Nespekách, kde pravidelně přispívá do místního časopisu D’Nespek.

MANIFEST ALEXANDRINU

Dlouho uvažuji nad tím, čím to je, že mi činí menší potěšení střádat básně psané volným veršem, než tím vázaným. Orientace v prostoru volného verše skýtá větší nároky, zejména v básních dosud nepoznaných autorů, jako třeba současných, které musí obstát samy o sobě. Uspořádání veršů, ať už pravidelné či okem viditelné, působí na mě jako na nevzdělaného čtenáře jako pojítko, tmelič a artefakt, jako zeď, o kterou se můžeme opřít, jako strom, jehož listí nepadá svévolně na zem, jak vítr foukne, hnědé, uvadlé, nepochopené. Snad je to krásné vidět blýskavé lístky svobodně poletovat v paprscích slunce, snad vydrželi bychom poslouchat celé dny, jak si s ním hraje jemný vánek, jenže my celé dny nemáme. Podle mého však není třeba tvorbu zkracovat, praktičtější je vyjádření zhustit. Jedna, dvě ani tři, ani čtyři vlaštovky jaro nedělají, ale takový tucet, to je jiná !
I.
Pojď si sednout sem, má lásko z důvodu mocných čar a nocí, sem na lávku, pojď, milá! Je plná kouzelných, jak látky z Východu, zaklínadel mých, jež kdys Tys mě naučila. Hleď, v obzoru tůňka, ta němých říkadel znalá, slastně šumí, pojď přisednout si, něžná! Jak kamen o kamen, tak údy našich těl, teď k smrti promrzlé, pak rychle zahřejí nás. Viz dravce letět, ach – to racek přiletěl, chce přilnout též, slyš křehký jeho hlas! Jak kamen o kamen, tak ledy našich těl, teď k smrti promrzlé, pak rychle zahřejí nás.
Ne zimou, milý můj, ti údy zplihle k zemi tíhnou. Copak jezero, – tys obvykle němý zcela! A lávka ta, v svých zádech prohnutá, že kouzlí? kam bych šla, bych celá zamrzla!
II.
Pojď si
sednout sem,
má lásko
z důvodu mocných
čar a nocí,
sem na lávku,
pojď,
milá!

Je plná
kouzelných, jak látky
z Východu,
zaklínadel mých,
jež
kdys
Tys
mě naučila.

Hleď,
v obzoru tůňka,
ta němých
říkadel
znalá,
slastně
šumí,
pojď přisednout si,
něžná!

Jak
kamen
o
kamen,
tak
údy
našich
těl,
teď
k smrti
promrzlé,
pak

rychle zahřejí nás.

Viz dravce letět,
ach –
To racek
přiletěl,

chce přilnout též, slyš
křehký jeho hlas!

Jak kamen
o kamen,
tak ledy našich těl,
teď k smrti
promrzlé,
pak rychle
zahřejí nás.

Ne zimou,
milý můj,
ti údy
zplihle
k zemi
tíhnou.
Copak jezero, –
tys obvykle němý zcela!
A lávka ta, v svých zádech prohnutá, že kouzlí?
kam bych šla,
bych celá zamrzla!
III.
Pojď si
sednout sem,
má lásko
z důvodu
mocných čar
a nocí,
sem na láv-

ku, pojď, mi-
lá!

Je plná
kouzelných,
jak látky
z Východu,
zaklína-
del mých, jež
kdys Tys mě
nauči-
la.

Hleď, v obzo-
ru tůňka,
ta němých
říkadel
znalá, slast-
ně šumí,
pojď přised-
nout si, něž-
ná!

Jak kamen
o kamen,
tak údy
našich těl,
teď k smrti
promrzlé,
pak rychle
zahřejí
nás.

Viz dravce
letět, ach
–
to racek
přiletěl,
chce přilnout
též, slyš křeh-
ký jeho
hlas!
Jak kamen
o kamen,
tak ledy
našich těl,
teď k smrti
promrzlé,
pak rychle
zahřejí
nás.

Ne zimou,
milý můj,
ti údy
zplihle k ze-
mi tíhnou.
Copak je-
zero,
– tys
obvykle
němý zce-
la! A láv-
ka ta, v svých
zádech pro-
hnutá, že
kouzlí? kam
bych šla, bych
celá za-
mrz-
la!

IV.
Pojď si sednout sem,
má lásko z důvodu
mocných čar a nocí,
sem na lávku, pojď, milá!
Je plná kouzelných,
jak látky z Východu,
zaklínadel mých, jež
kdys Tys mě naučila.

Hleď, v obzoru tůňka,
Ta němých říkadel
znalá, slastně šumí,
pojď přisednout si, něžná.
Jak kamen o kamen,
tak údy našich těl,
teď s smrti promrzlé,
pak rychle zahřejí nás.

Viz dravce letět, ach –
to racek přiletěl,
chce přilnout též,
slyš křehký jeho hlas!
jak kamen o kamen,
tak ledy našich těl,
teď k smrti promrzlé,
pak rychle zahřejí nás.

Ne zimou, milý můj,
ti údy zplihle k zemi
tíhnou. Copak jezero –
tys obvykle němý
zcela! A lávka ta,
v svých zádech prohnutá,
že kouzlí? Kam bych šla,
bych ihned zamrzla.

V.
Pojď si sednout sem, má lásko
z důvodu mocných čar a nocí,
sem na lávku, pojď, milá! Je
plná kouzelných, jak látky
z Východu, zaklínadel mých,
jež kdys Tys mě naučila.

Hleď, v obzoru tůňka,
ta němých říkadel znalá,
slastně šumí, pojď přisednout si,
něžná! Jak kamen o kamen, tak
údy našich těl, teď k smrti
promrzlé, pak rychle zahřejí nás.

Viz dravce letět, ach – to racek
přiletěl, chce přilnout též, slyš
křehký jeho hlas! Jak kamen
o kamen, tak ledy našich těl, teď
k smrti promrzlé, pak rychle
zahřejí nás.

Ne zimou, milý můj, ti údy
zplihle k zemi tíhnou. Copak
jezero, – tys obvykle
němý zcela! A lávka ta, v svých
zádech prohnutá, že kouzlí?
kam bych šla, bych
celá zamrzla!

MÁ LÁSKO!

Pojď si sednout sem, má lásko z důvodu
mocných čar a nocí, sem na lávku, pojď, milá!
Je plná kouzelných, jak látky z Východu,
zaklínadel mých, jež kdys Tys mě naučila.

Hleď, v obzoru tůňka, ta němých říkadel
znalá, slastně šumí, pojď přisednout si, něžná!
Jak kamen o kamen, tak údy našich těl,
teď k smrti promrzlé, pak rychle zahřejí nás.

Viz dravce letět, ach – to racek přiletěl,
chce přilnout též, slyš křehký jeho hlas!
Jak kamen o kamen, tak ledy našich těl,
teď k smrti promrzlé, pak rychle zahřejí nás.

Ne zimou, milý můj, ti údy zplihle k zemi
tíhnou. Copak jezero, – tys obvykle němý
zcela! A lávka ta, v svých zádech prohnutá,
že kouzlí? kam bych šla, bych celá zamrzla!