literární časopis založený v roce 1964

Olga Nytrová a Františka Vrbenská

Kočka v mytologii starověkého Egypta

Se svou si kočkou pohrává;
a je to divukrásné, zříti,
jak potmě tlapka bělavá
se s bílou rukou v půtce chytí.
Své ostré nehty – ohava! –,
ty hladké acháty, jež svítí
břitkostí nožů, schovává
pod rukavičkou z černých nití.
I druhá úlisně se dívá
a broušené své drápy skrývá,
než ďábel nespí v žádné z nich…
A v budoáru stinné šero,
kde zvoní její vzdušný smích,
žhne fosforových bodů čtvero.

(Paul Verlaine: Kočka a žena. Překlad Karel Čapek)


Dřevěná schránka s mumií kočky.

ÚCHVATNÁ SPOLEČNICE KOČKA

V naší společnosti je v současné době kočka přijímána jako domácí mazlíček, obdobně jako pes. Žijí v domácnosti nejen seniorů, kterým dělají společnost v jejich samotě a bývají obohacením citového života, ale také úspěšných mladých lidí. Tyto malé šelmy však potkáme i v rodinách s dětmi. Lidská ratolest se tak učí pečovat o živého tvora, mít k němu vztah a přijmout s tím související odpovědnost. Obliba koček stoupá, jsou miláčkem globální civilizace.
Soužití kočky s lidmi se dlouho vyvíjelo a kultivovalo. Je odpradávna považována za tajemného tvora. Podle dávných lidových představ se jednalo o zvíře, které doprovází čarodějnici. V křesťanském pojetí se hovoří o vztahu k mimolidskému stvoření, k němuž se máme chovat jako k živé bytosti, která má duši. Není ovšem příliš vzdálená doba, kdy byli kočky a psi ve společnosti vnímáni spíše jako předmět (přírodovědec a filosof Descartes považoval živočichy za živé stroje). Když někdo zvířeti ublížil, šlo pouze o poškozování cizí věci.


Sarkofág prince Thutmose.

Přitom již filosof Martin Buber, který ovlivnil druhou polovinu 20. století svým pojetím vztahu Já a Ty, nás upozornil na to, že je třeba se bytostně vztahovat ke druhému člověku, ale nejen k němu. Platí to také o vztahu ke zvířeti. „Oči zvířete mají schopnost říkat velmi mnoho (...) Tato řeč je koktáním přírody při prvním dotyku ducha (...) Dívám se někdy do očí domácí kočky (...) Tato kočka na mne začala obracet svůj pohled s nepopiratelnou otázkou: „Je možné, že na mne myslíš? Nechceš mě skutečně jen pro zábavu? Nejsem ti opravdu lhostejná? Existuji pro tebe? Opravdu existuji? Co od tebe přichází? Co mě obklopuje? Co to na mně spočívá? Co to je?“ píše Buber.
Podle známého psychologa Davida Fontany naše čtyřnohá malá šelma jako noční a nezávislý tvor je méně mužným symbolem, tíhne spíše k Měsíci než ke Slunci a je více obdařena tajemnou záhadností ženy než otevřenou silou muže.
V našem novém seriálu – který tak trochu navazuje na předchozí vyprávění o mytických koních, protože koně se s kočkami výborně snášejí, budeme putovat staletími a odhalovat tajemství těchto půvabných a svébytných tvorů. Se kterými božstvy byla kočka v různých epochách spojována? Jaké aspekty božství měla zastupovat? Proč jí byly přisuzovány magické a zázračné schopnosti?


Časté zobrazení typické pro kočky – místečko pod židlí.

Fascinace člověka kočkami zrodila celou tradici. Rozšířená legenda říká, že když kočka vidí člověka úplně poprvé, spatří přesně čas, místo a způsob, jakým tato osoba zemře. Pokud někdo nezachází s kočkou dobře, měl by se bát kočičí kletby, která trvá sedm generací. Říká se také, že kočky absorbují negativní energie, že mohou zmírnit bolest způsobenou fyzickým onemocněním, urychlit hojení ran, že cítí a vidí věci, které si lidé ani neumí představit.
Osudy koček jsou provázány s člověkem přinejmenším 9 000 let. Vyšli jsme „z jeskyní“ a ony tam byly s námi. Od té doby byly kočky bezpočtukrát zvěčněny v umění: zpodobněny na freskách, plátnech a mozaikách, vytesány do kamene, vyřezány ze dřeva, zhotoveny z kovu, zachyceny ve skutečných i apokryfních vyprávěních, dokonce i v písních, na filmovém pásu i ve virálních videích. Kočky se proměnily v plyšové hračky, rozběhly se na světové scéně a ohromily svou velkolepostí.


Předky koček chovaných Egypťany byly zřejmě kočka plavá a kočka bažinná (zde na dobové fresce).

Zdá se, že naše láska k nim rostla (s tragickými výkyvy) v průběhu staletí; natolik, že jsme kočkám dali nespočetná jména – Katt, Kit, Mau, Maow, Pusa, Pascht, Puss, abychom jmenovali alespoň některé. Proč mají kočky tak velké kulturní pokrytí? Koneckonců, mluvíme o malém nenápadném zvířeti se čtyřma nohama a štíhlým ocasem. Jak se stalo, že je středem tolika mýtů?
Pouť kočky lidskými dějinami patří spolu se psem a koněm k nejdramatičtějším zvířecím příběhům…


Kočka se osvědčila nejen jako strážkyně obilnic, ale také bojovnice s hady, kterých bylo kolem Nilu množství.

NA BŘEZÍCH NILU

Dříve než se kočka stala miláčkem internetu, zrodil se kolem její existence proslulý kult. Dle studií DNA všechny domácí kočky pocházejí ze severní Afriky. K domestikaci kočky (plavé a bažinné) pravděpodobně došlo na území tzv. úrodného půlměsíce v době neolitu před 11 tisíci lety, kdy se začaly pěstovat kulturní plodiny a s nimi narostlo množství malých hlodavců v blízkosti lidských sídel. Kočky uvítaly snazší dostupnost potravy, lidé záchranu úrody. Kočka se vlastně ochočila sama se stejnou samozřejmostí, s níž je schopna i dnes ze stavu bezdomovectví nakráčet na dvorek nebo přímo doprostřed člověčího obydlí… a zůstat.
Slovo cat = kočka, vychází z nubijského slova kadiz, což se promítá do řady jazyků, z jednoho jména kočičí bohyně Bastet – Pasht – pak pocházejí další označení. Nelze zcela jistě určit, dle nalezených kosterních a jiných pozůstatků, kdy se již jednalo o ochočenou kočku a kdy ještě ne (nalezené tělo v hrobce mohlo sloužit jako posmrtná potrava nebožtíka). Nejstarší nález je z roku 4000 př. n. l., další pak z r. 3000 př. n. l. z Abydu a z Asuánu z období mezi lety 2500 až 1900 př. n. l.


Od užitečného a milého společníka ke kočičí bohyni.

Zejména z prvotních artefaktů je obtížné určit, kdy se jednalo o symbol zvířete, kdy byl symbol pojat jako náboženský a kdy se jednalo o domácí zvíře. Za pravděpodobné zpodobnění domácí kočky jsou považovány hieroglyfy na malém fragmentu reliéfu objeveném v blízkosti pyramidy krále Amenemheta I. v Lištu na západním břehu Nilu 50 km jižně od Káhiry. Nezpochybnitelně domácí kočka se vyskytuje v hrobce Baketa III. v komplexu pohřebišť Bení Hasan v Egyptě, kde sedí naproti kryse. Znázorňuje se jako hubitelka hlodavců, chrabrá ochránkyně před hady, pomocnice a společnice při lovu ptáků a ryb. V hrobkách Střední říše byly ve větší četnosti nalezeny sošky koček. Začala být typicky zobrazována vedle ženy (najdou se výjimky).


Milované a pečované zvíře, jak prozrazuje ozdobný obojek.

Kočka obvykle na reliéfech a freskách neměla jméno; dochovalo se jediné, které v překladu zní „Půvabná“. Naopak Miit (kočka) bylo oblíbené jméno pro dívky (asociace, která platí dodnes); Egypťané totiž často pojmenovávali nebo přezdívali své děti podle zvířat. Nacházíme obrazy koček se zdobenými obojky, víme, že je majitelé krmili syrovou rybou nebo chlebem namočeným v mléku. Když oblíbená domácí kočka zemřela, obyvatelé domácnosti si na znamení smutku oholili obočí.
Kočka však brzy vstoupila do náboženství jako symbolické znázornění mocných egyptských králů a bohů. Jedním z důvodů popularity koček, stejně jako jiných zvířat ve starověkém Egyptě, byla jejich dvojí povaha. Na jedné straně jsou poslušní, ochranní a pečující – a na druhé straně mohou být divocí, krutí, agresivní. Tyto vlastnosti, spolu s loajalitou a nezávislostí koček, byly spojeny s egyptskými vládci a bohy.



Chlapec si hraje s kočkou.

DÁVNÉ BOHYNĚ KOČKOVITÝCH ŠELEM

Nejspíše to zavinila prastará bohyně Madfet v gepardí kůži, ochránkyně před kousnutím hadů a štírů, uctívaná během první egyptské dynastie před cca 6 tisíci let. Mafdet byla zbožštěním právní spravedlnosti, případně trestu smrti. Spojovali ji s ochranou královských komnat a jiných posvátných míst. V umění byla Mafdet střídavě zobrazována jako kočkovitá šelma, přímo kočka nebo mangusta, žena s hlavou těchto zvířat, nebo jako některé ze zmíněných zvířat s hlavou ženy. Říkalo se, že Mafdet vytrhla srdce provinilců a položila je k faraonovým nohám jako kočky, které přinášejí lidem své úlovky.


V původních podobách Bastet mísí kočičí vzhled s tvářností lvice.

Madfet posléze splynula s původně lokální bohyní Bastet, kočičí bohyní lásky a vášně, radosti, žen, rozkoše i krásy. Divoké a smyslné kočičí božstvo, ztvárňované jako štíhlá mladá žena s kočičí, případně lví hlavou nebo přímo ve svém zvířecím aspektu, bylo milováno po většinu dlouhé egyptské historie. Bastet byla jedním z několika božstev, která obdržela titul Oko Ra – znamení ochránkyně i mstitele. Bastet byla původně známá jako Bast, Baast, Ubaste, Baset, což znamená „ta z nádoby s vonnými mastmi“; zůstává jedním z nejdříve doložených egyptských božstev.
Její kult se v průběhu dějin neustále rozrůstal, Bastet se nakonec stala jednou z hlavních bohyň panteonu. Měla své centrum uctívání ve městě pojmenovaném po ní – Bubastis, jednom z nejvýznamnějších staroegyptských měst v dolním Egyptě v úrodné nilské deltě. Nejstarší dochované zobrazení Bastet pochází z 2. dynastie. Tehdy se objevuje jako nebezpečná lví bohyně, zobrazená jako žena s hlavou lvice. Od Střední říše bývá spojována spíše s kočkami než se lvy, což souvisí s kladením důrazu na její mírnější ochranitelský aspekt, a od Nové říše je už téměř vždy zobrazena s hlavou kočičí.


Bastet v aspektu kočky v průvodu bohů.

Často drží v ruce sistrum, hudební nástroj spojovaný především s kultem bohyně Hathor, a na krku mívá náhrdelník menit. V Pozdní době se objevují nepopsané sošky lvích bohyní, často se sistrem, náhrdelníkem menit nebo Horovým okem wedžat – některé z nich mohou zobrazovat právě Bastet. Ve svém mateřském aspektu bývá někdy zobrazována s koťaty. Zvláště od Nové říše se objevuje jako Reova kočka, která zabíjí nepřítele slunečního boha, obrovitého hada Apopa.
Nejdříve se zřejmě jednalo o lví bohyni, postupem času byla ale ve své mírnější podobě spojována spíše s kočkami. Původně se objevuje v obou těchto podobách, jako nebezpečná a zuřivá bohyně i jako ochránkyně zemřelého panovníka. Představuje v této fázi dualistické božstvo, sluneční lví hlava a měsíční oči: zvíře, jehož aspekt odpovídal lunárním cyklům řádu a chaosu, harmonie a entropie. Okem půvabného zvířete byl miniaturní měsíc, jehož smysl pro rovnováhu byl božský a nejvyšší. Postupně byl dáván důraz spíše na její ochranitelskou funkci a v pozdních obdobích egyptských dějin bývá nejčastěji spojována právě s ochranou a také s mateřstvím.


Bastet v aspektu Vedžat – Horova oka.

BASTET V DOBÁCH SLÁVY

Bastet byla spojována a ztotožňována s dalšími bohyněmi se lvími a kočičími aspekty. V Thébách byla spojována také s partnerkou Amona, bohyní Mut. Podobně jako ostatní lví bohyně byla Bastet označována za dceru nebo partnerku slunečního boha Re. Pokud je označována za jeho partnerku, někdy se u nich objevuje i jejich syn, lví božstvo Mahes či Mihos. Mohla být ztotožněna i s Reovým okem. Kvůli své kočičí podobě bývala spojována i s kočičí podobou boha Rea, a objevuje se tedy jak kočka /kocour, která/ý zabíjí Apopa. Řekové ji o staletí později ztotožnili s Artemis, bohyní lovu, měsíce i kouzel, a sestrou slunečního boha Apollóna.


Uctívání Bastet se rozšířilo během Druhé dynastie.

Ve své démonické podobě se Bastet objevuje v souvislosti s magickými prostředky v lékařství. Její poslové měli, podobně jako je tomu u válečné bohyně Sachmet (od níž se v pozdějších dobách zcela oddělila), roznášet mor a další choroby, a tak byla tato bohyně vzývána jako ochranitelka proti nim. V jednom magickém zaříkání se objevuje otrávená kočka, která je vyléčena Reem, přičemž toto zvíře zřejmě představuje právě Bastet. Vzhledem k náruživé kočičí sexualitě a plodnosti je logické, že se atributy Bastet staly také tyto důvěrné sféry.


Kočka ve své původní existenci domácího zvířete (nebo vtělení bohyně?).

Kočky samy bývaly považovány za posly bohyně Bastet. Věřilo se, že někdy i bohyně mohla mít podobu tohoto zvířete, takže nikdo nemohl kočku zranit nebo zabít pod hrozbou trestu smrti. Pokud by někdo ublížil kočce, rozzlobený dav egyptských občanů by jej okamžitě zlynčoval. Kromě toho byly kočky strážci podsvětí a mohly chránit živé před zlými entitami, démony nebo zlými mrtvými. Vyráběly se ochranné amulety v podobě koček: často se objevují ve spojitosti s oslavami nového roku, jelikož měly přinášet prosperitu a bohatství, ale také ochraňovat před zlými vlivy v pěti epagomenálních dnech na konci egyptského roku.


Mumifikované kočky.

Ctitelé Bastet se každoročně scházeli během rozsáhlého festivalu na její počest. To podrobně popisuje Hérodotos, který byl svědkem takové oslavy. Píše, že slavnosti v Bastetu byly nejpopulárnějším počinem roku a že se asi 700 000 lidí shromáždilo a plavilo po Nilu směrem k městu Bubastis. Lidé, kterým zemřela kočka, mohli přinést její ostatky a věnovat je bohyni.


Kult kočičí bohyně Bastet na malbě malíře-orientalistyJohna Reinharda Weguelina z roku 1886.

SMUTNÉ KOČIČÍ MUMIE

Druhou stranou mince této úcty k Bastet a péči o domácí kočky byly hekatomby mumifikovaných zvířat: každý rok nejméně 10 000 koček. Celkové odhady popravených obratlovců zřejmě přesahují ten nejskromnější odhad 70 milionů tvorů. V průběhu celé historie starověkého Egypta si kočky udržovaly velmi zvláštní místo a byla jim věnována mimořádná pozornost. Mnoho dalších zvířat bylo uctíváno a obětováno bohům jako mumifikované oběti – paviáni, aligátoři, psi, ibisové, mangusty, býci apisové a další – ale žádné tak jako kočky.
V určitém okamžiku můžeme rozeznat, že úcta a božství kočky byly tak rozšířené, že skutečná úcta jednoduše zmizela. Egypťané se zaměřili na božský aspekt zvířete, tj. Bastet, ale ne na samotné zvíře. Proto mumifikovali velké množství koček jako prostředek k uklidnění bohyně. Mumie věnovali věřící jako žertvu, zajišťující splnění jejich prosby a vyjádření pokorné úcty.


Krásně upravená mumie kočky s černě orámovanýma, zvýrazněnýma očima.

Rentgenový snímek kočičí mumie.

Počet vykopaných kočičích mumií dosahuje milionů: tělíčka v obalech, schránách, komplikovaných kočičích rakvích byla uškrcena, nebo jim byl zlomen vaz, často se jednalo o velmi mladé jedince. Dalším faktem, který znamená postupnou ztrátu úcty ke kočkám, je skutečnost, že získání takového počtu zvířat potřebných pro mumifikaci přerostlo v egyptské společnosti v lukrativní ekonomický byznys. Vznikla tak obrovská obchodní síť, která zahrnovala chov (mumie nesou známky špatného zacházení a strádání) a prodej koček, prodej soch a pohřebních rakví, úředníky mumifikace, jídlo, oleje a pryskyřice na balzamování a vše související. Boom byl tak značný, že četné mumie jsou dobovými falzy, která obsahují seno, tkaninu, hlínu, kosti jiných tvorů nebo skořápky.


Při zkoumání zvířecích mumií pomocí rentgenu nebo CT byla odhalena fakta, která vrhají na egyptské náboženství stín.

Bylo objeveno mnoho nekropolí věnovaných výhradně kočkám, zejména na hřbitovech v Sakkaře (Memphis), v Bubastis a Speos Artemidos poblíž Beni Hasan. V roce 1890 bylo při archeologickém výzkumu vykopáno kočičí pohřebiště. Pouze v jednom z několika polí bylo pohřbeno více než 200 000 koček (o dalších nemluvě).
Místní obyvatelé brzy vyplenili provedený výkop. Zpustošili celé místo a vybrali ty nejlepší mumie, které prodali kolemjdoucím turistům. V té době jste si mohli koupit skutečnou staroegyptskou mumifikovanou kočku jen za pár mincí. Kromě toho byly velké zásilky těchto mumií odesílány do Anglie, zejména do Liverpoolu, kde byly některé prodávány jako suvenýry, zatímco jiné byly rozemlety na hnojivo.
Ale kočky jsou Stvořitelem obdařeny devíti životy… to přinejmenším. Vzdor božským obětem se chystaly ovládnout Středomoří!