literární časopis založený v roce 1964

Olga Nytrová a Františka Vrbenská

Mýty odkrývají struktury skutečnosti a nespočetné způsoby bytí na tomto světě.
Mircea Eliade

MYTICKÉ POSTAVY KENTAURŮ A KENTAUREK

V řadě příběhů z mytologie se říká, že na počátku nebyl rozdíl mezi lidmi a zvířaty příliš velký. Zvířata mohla být lidmi a obráceně – lidé chodili po rukou, lezli po čtyřech a teprve později se naučili chodit vzpřímeně. Tento těžkopádný druh lidí tedy někdy vyvolává asociace blízkosti se zvířecím životem (u Inků, Eskymáků, podle některých midrašů i Adam byl neohrabaný). Rovněž v eskymáckém vyprávění je první člověk stvořen v nebi. Je to však prudká, špatně naladěná, netrpělivá bytost, která je odvržena a stane se démonem a počátkem všech ostatních pozdějších démonů. Archetypová idea, že se stvoření všech bytostí, a zvláště člověka nepovedlo, přežívalo dál i v řecké filosofii, v systému Empedoklově. Podle něho byl první bytostí sférický bůh Sfairos, který držel pohromadě svět principem erótu. Když erós převládá, tvoří svět jednotu, když však převládá princip neikos („svár“), svět se rozpadá. Tyto dva spolu soupeřící principy stále existují. Jeden bojuje o to, aby ustavil původní jednotu, a druhý o to, aby ji nechal rozpadnout. A pak, říká Empedokles, se údy boží vířivě roztočily a náhodně do sebe narážely, z čehož vznikala monstrózní stvoření.
V mýtech se objevují motivy, které se dotýkají základních otázek a problémů lidského života, jak uvažuje Marie-Louise von Franz. Dávají odpověď na nejdůležitější otázky lidské existence. Jsou to obrazy tvořivých procesů v člověku. Protože je pro nás počátek přírody a lidské existence naprostým tajemstvím, nevědomí vyprodukovalo množství symbolů této události. Totéž se děje všude tam, kde se lidský rozum dotýká hranic neznáma. Ačkoliv víme, že otázku života po smrti a otázku vzniku a smyslu existence racionálně nikdy s jistotou nebudeme umět zodpovědět, je podle Jungova pojetí nesmírně důležité, ba absolutně životně důležité, abychom se pokusili udělat si o tom představu. Člověk, který k takovým otázkám nemá žádný svůj mýtus, je duševně vyschlý, ochuzený. Když hledáme svůj vlastní mýtus, přijde nám z hlubin duše odpověď a my se pak cítíme dobře. Disponujeme vitálním, instinktivním vědomím, měli bychom se ptát svých instinktů, své intuice. Pojďme se tedy vypravit za kentaury a kentaurkami a jejich uměleckým zpodobněním ve výtvarném umění a filmu, v literatuře a v heraldice. Volně tak navažme na článek Emila Machálka „Kentauři – bohové nebo démoni?“ z minulého čísla časopisu Divoké víno.

KENTAURKY

Nejprve si připomeňme, že tyto bytosti byly i ženského rodu. Údajně je tato mytická představa spojena až s pozdní antikou, ale to je zřejmý omyl, který souvisí i s tajemným původem kentaurů jako takových. Dokládá to reliéf na terakotové váze z 8. století p. n. l., na níž Perseus zabíjí Medusu – bez hadích vlasů, zato s tělem kentaurky.

Perseus zabíjí Medusu v podobě kentaurky – 8. stol. p. n. l. – commons.wikimedia.org

Nicméně na sklonku antiky se v římském umění kentaurky vyskytují častěji. Takto je popisuje Philostratus starší: „Jak krásné jsou, i když jsou to koně; některé vyrůstají z bílých klisen, jiné jsou připojeny k ryzím klisnám a srst jiných je skvrnitá, ale lesknou se jako u koní, o které je dobře postaráno. Existuje také bílá žena kentaur, která vyrůstá z černé klisny, a samotná opozice barev pomáhá vytvářet jednotnou krásu celku.“
Ovidius uvádí v „Proměnách“ o sličné a věrné Hýlonomé: „Rozčesávala si lesklé vlasy a svázala kadeře střídavě rozmarýnem, fialkami nebo růžemi, někdy se zdobila bělostnou lilií. Dvakrát denně si omývala tvář v jasném potoce, který prýštil z vysokého lesa kolem Pagasae, dvakrát vnořila své tělo do jeho toku...“
Postavu kentaurky provází nejedna záhada, počínaje tajemnou levorukou lučištnicí v hradní kapli na Housce – žel, jedná se o klasického kentaura a dobový úzus zobrazení lukostřelce mířícího do levé strany. Pozoruhodný je ovšem renesanční majolikový talíř s bojem kentauří dvojice. Scéna je v dobovém kontextu neobvyklá a její význam je nejasný, stejně jako u písmen FR (R překříženo).ELAF.MI. které se na malbě objevují.

Majolikový talíř s duelem kentaurů – commons.wikimedia.org

Odkaz nalezneme i díle Williama Shakespeara, konkrétně v „Králi Learovi“ (akt IV, scéna VI): „Dole od pasu jsou kentaury, ačkoli ženy všude výše.“
Zvýšený zájem o ženské kentaury přinesl romantismus, symbolismus, secese a nástup moderní doby, inklinující k fantastice a historickým asociacím.

Kentaurka a faun – Augustin Courtet – 1849 – fr.wikipedia.org

Kentaurka – John La Farge – 1887 – comons.wikimedia.org

Po internetu pobíhá množství současných obrazů kentaurek snivých i bojovných od amatérů (fan fiction) i profesionálů.

Moderní pojetí kentaura – needpix.com

V posledních dvaceti letech se kentaurky objevily v několika japonských anime a v mangách, např. „Monster Musume“ a „A Centaur's Life“.

Centorea Shianus z mangy Monster Musume – archiv autorky

A Centaur’s Life – archiv autorky

Za zmínku také stojí filipínská nadpřirozená bytost zvaná anggitay, která podobně jako kentaurky spojuje ženskou horní část s dolními partiemi od pasu dolů patřícími klisně. To jí nebrání, aby nemilovala šperky a ozdoby…

KENTAUŘI VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ A FILMU

Obraz kentaura se neomezuje pouze na Středomoří a svět antiky. Kentauři jsou také zobrazeni na mnoha kamenech vytesaných Pikty ze severo-východního Skotska, které byly vztyčeny mezi 8. a 9. stoletím po Kristu (například u vesnice Meigle a hrabství Perthshire). Ačkoli vznikla mimo hranice římského impéria, zdá se, že jejich podoby vycházejí z antických prototypů. Časy řecko-římské kultury pominuly, její odkaz přetrval.
Vize kentaura / aspektu Střelce byla ve středověku velmi oblíbená, objevuje se i v blízkovýchodním folklóru. Někdy představuje přímou reminiscenci na antický narativ, jindy zohledňuje křesťanské pojetí a splývá s fenoménem „divého muže“. Baroko si motiv kentaura vysloveně užívalo, zdůrazňujíc jeho přírodní pudovost, divokost a smyslnost. Angažovalo tyto bytosti jako sklízeče, mladíky na kozlech (a další podobná dionýsovská témata), gryfy střežící kalich vína. Symboličtější rozměr nalezlo hloubavé a racionální 19. století.

Kentaurka z gotické iluminace - archiv autorky

Lásky kentaurů – Peter Paul Rubens (1577–1640) – archiv autorky

Kentaurka – Auguste Rodin – commons.wikimedia.org

Antické mytologické bytosti (najády, Triton, satyrové) byly oblíbenými náměty českého malíře přelomu 19. a 20. století Beneše Knüpfera, mezi jiným zobrazil také kentaura.
Novější doba akcentuje myticko-mysticko-fantaskní polohu kentauřího fenoménu. Kentauři podobně jako kentaurky defilují na internetových portálech věnovaných výtvarnému projevu. Vystupují např. v hraných převyprávěních řeckých bájí „Jáson a Argonauti“ (USA, 2000), „Médea“ (Itálie, 1970) nebo Disneyův animovaný „Herkules“ (1997) a ve variacích na ně, jako byly televizní seriály „Xena“ a „Herkules“ či filmová série o postmoderním polobohu Percy Jacksonovi, o řadě dalších nemluvě.
Setkáme se s nimi v adaptacích fantasy knih C. S. Lewise, J. K. Rowlingové, dobrodužném snímku „Zlatá Sindibádova cesta“ (1973), mihnou se v detektivně-akčním snímku „Bright“ společnosti Netflix (2017). V animované fantasy komedii „Frčíme“ (Onward, 2020) od studia Pixar je podsaditý rozšafný kentaur nevlastním otcem elfího protagonisty a pracuje jako policista. Pochopitelně účinkují v řadě videoher a tzv. „her na hrdiny“ (RPG – Role Playing Game).

Dvojice kentaurů v Disneyově Fantazii – 1940 – archiv autorky

Walt Disney ve svém nejumělečtějším animovaném filmu „Fantazie“ (1940) ilustrujícím světová hudební díla použil pro pasáž věnovanou Beethovenově 6. Pastorální symfonii výjevy z řecké mytologie. Účinkují v nich mladí kentauři obojího pohlaví, zobrazení v barvách lišících se od odstínů lidské kůže (včetně modré). Kentaurky se objevují v různých situacích, z nichž některé ironizují chování módních žen. Původně byly kentauří dámy nakresleny s nahými ňadry, animátoři jim však museli dodatečně zakrýt hruď girlandami. Měnící se postoje vůči rasovým stereotypům v 60. letech vedly k cenzuře scén zobrazujících černé kentaurky (Afroameričanky, jejich dolní „koňské“ partie patřily zebrám).
Knihovna Johna C. Hodgese na univerzitě v Tennessee nabízí stálou výstavu pod názvem „Kentaur z Volosu“. Výstava, vytvořena sochařem Billem Willersem, je tvořena kombinací studie lidské kostry a kostry shetlandského ponyho pod heslem: „Věříte v kentaury?“ Tato expozice slouží k demonstraci studentům, že mýty a báje by měly být vnímány kritičtěji. Další dlouhodobá Willersova výstava je v muzeu divoké přírody (the Museum of International Wildlife) v Tucsonu v Arizoně. Je zde k vidění kompletní kostra Kentaura, vytvořena společností Skulls Unlimited International, Inc., a dále několik dalších mytických tvorů, včetně Kyklopů, jednorožců a gryfů.

KENTAUŘI V LITERATUŘE

O jejich existenci přemýšlel kupříkladu římský básník a filosof Lucretius. Popírá ji ve své filosofické básni „O povaze věcí“ z 1. století před Kristem, která se zakládá na faktu jejich lišícího se tělesného vzrůstu. Tvrdí, že koně jsou ve věku tří let v plném rozkvětu života, zatímco lidé stejného věku jsou stále jen malé děti, což vylučuje existenci hybridních zvířat.
Jeromeova verze díla „Život sv. Antonína Poustevníka“, jehož autorství se přisuzuje Atanáši z Alexandrie, byla hojně rozšířena ve středověku. Příběh líčí setkání Antonína s Kentaurem, který světce vyzve, ale nakonec musí uznat, že doby starých bohů dávno skončily. Tento příběh je opakovaně zpodobněn malířem Stefanem di Giovanni, řečeným Sassetta, např. v díle „Setkání sv. Antonína Abbotta a sv. Pavla“. Jedna z epizod popisuje cestu poustevníka Antonína, aby pozdravil Pavla, a jedno z jeho setkání s démonickou postavou Kentaura cestou lesem.
Mary Renault ve svých historických fantasy „Král musí zemřít“ (The King Must Die, 1958) a „Býk z moře (The Bull from the Sea 1962), které jsou retelingem bájí o Theseovi, má kentaury za pozůstatek neandrtálců, přežívajících až do doby bronzové. S kentaury se dnes téměř výhradně setkáváme v oblasti fantasy. Série autora C. S. Lewise „Kroniky Narnie“ líčí kentaury jako nejmoudřejší a nejušlechtilejší tvory. Kentauři v Narnii jsou nadáni hvězdopravectvím, věštěním, léčením a jsou skvělí válečníci. Divoká a statečná rasa vždy věrná svému lvímu králi Aslanovi.
V sérii o Harry Potterovi autorky J. K. Rowlingové žijí kentauři v Zakázaném lese poblíž Bradavic a vyhýbají se kontaktu s lidmi. Žijí ve společenstvích nazývajících se stáda a jsou zruční lukostřelci, léčitelé a astrologové, ale stejně jako v původních mýtech mají sklony k barbarství a nezkrotnosti. Větší pozornost je v ději věnována kentaurům Banemu a Firenzovi.
Rick Riordan přenesl v knihách „Percy Jackson a Olympané“ děj do USA, vycházel ze svých zážitků při výuce řecké mytologie. S výjimkou Cheiróna popisuje kentaury jako vášnivé návštěvníky večírků, kteří mluví americkým slangem. Cheirón se drží své mytologické role jako vychovatel hrdinů a je zručným lukostřelcem. V následující řadě tohoto autora, „Hrdinové Olympu“, je jiná skupina kentaurů vylíčena jako tvorové s většími zvířecími rysy (rohy) a sklony k ničemnosti, sloužící Gigantům (obrům).
Philip José Farmer ve své sérii „Svět vrstev“ (1965) má kentaury jako „Polokoně“ nebo „Hoi Kentaury“. Zde jeho výtvory dávají vznik několika sporným metabolickým otázkám – jak mohou lidská ústa a nos pojmout dostatečně vzduchu pro správné fungování sama sebe a koňského těla zároveň a jak může lidská bytost strávit dostatečné množství potravy, aby uživilo obě své části. (Tady je ovšem na místě připomenout, že jednou z původních, archaických forem kentaurů byl tvor s lidským trupem až po boky, které byly nasazeny na zadní část koňského trupu, tedy pouze se dvěma nohama.)
Autor Brandon Mull zase líčí ve své řadě „Fabelhaven“ kentaury žijící v oblasti zvané Grunhold; jsou hrdou, elitářskou skupinou, která se považuje za nadřazené bytosti nad ostatní. Jeho čtvrtá kniha obsahuje variaci této rasy, která se nazývá Alcetaur, zčásti člověk a zčásti los. Leckdy zastávají kentauři místa stěžejních aktérů příběhu – například v pokračováních knih Pierce Anthonyho „Xanth“. Jindy je pojetí kentaura vskutku originální – například ve sci-fi trilogii Johna Varleye „Gaea“ Hudebně nadaná rasa Titanidů se vyznačuje hermafroditismem a třemi sadami pohlavních orgánů; autor se inspiroval terakotovými sochami z archaického řeckého období.
Často je kladen důraz na jejich moudrost. V knižní sérii pro dospívající „Artemis Fowl“ od Eoina Coffera mezi výrazné postavy patří Foaly, nejinteligentnější kentaur na Zemi. Slavný „Nekonečný příběh“ Michaela Endeho přímo odkazuje na Cheiróna postavou Cairona, lékaře a přírodovědce. V kultovních „Star Wars“ (míněny četné literární klony) existují hned dvě kentauridní rasy: Chironians (opět odkaz na Cheiróna) a nemotorní, záludní Berrites. Příběh kentaura Cheiróna inspiroval k modernímu literárnímu převyprávění v české literatuře např. Eduarda Petišku ve „Starých řeckých bájích a pověstech“ – Iásón a Médea, Héraklés).
„Literární“ kentauři však mají své místo i mimo fantastický žánr. Příkladem za jiné zmínky prozaické i poetické budiž vynikající román Johna Updika „Kentaur“, doslova nabitý myšlenkami a obrazy. Spisovatel popisuje rolnické městečko v Pensylvánii z úhlu pohledu bájí o kentaurovi. Neznámý a opomíjený místní učitel, obětoval svůj život pro budoucnost svého syna, který se rozhodl pro kariéru nezávislého umělce v New Yorku, podobně jako to mytologický Cheirón učinil pro Prométhea.

KENTAUŘI V HERALDICE

Jedna z nejdekorativnějších heraldických figur, Kentaur, se nevyskytuje příliš často – přesto spíše na erbech kontinentu než na britských ostrovech. Kentaur s lukem se nazývá Střelcem. Řecká mytologie spojuje Střelce s kentaurem Cheirónem, který vychovával Achillea a učil jej lukostřelbě. Střelec je napůl člověk a napůl kůň, mytický kentaur, učený léčitel, jehož vyšší inteligence tvoří most mezi nebem a zemí. Střelec je reprezentován symbolem luku. To platí i pro heraldický výklad. Kentaur někdy nazývaný též hippocentaur je lidská postava s koňským zadkem a bývá zobrazován v několika rozdílných variantách. Pokud drží v pažích luk se šípem připravený ke střelbě, je nazýván sagittarius – střelec; zřídka jím bývá i kentaurka.
V Čechách se objevil v erbech Nekšů z Landeka), kterým od konce 15. století patřila Kuřim na Brněnsku, a možná také Matěje z Vykrantic, o kterém Vojtěch Král ve své Heraldice píše na str. 318, že: „...Rostoucího muže s napnutým lukem i mezi rohy co klenot viděti na náhrobku vladyky z Vykrantic.“

Nekšové z Landeka a jejich erb – archiv autorky

V heraldice západní Evropy najdeme několik krásných příkladů užití kentaura či sagittaria jako štítonoše. Ve Velké Britanii dodnes žijí potomci rodiny Hoodů, kteří dali své vlasti mnoho významných členů královského námořnictva. Rod se rozdělil na větve držící titul vikomta Hooda, vikomta Bridporta a barona St. Audries. Poslední jmenovaná rodová větev Fuller-Ackland-Hood získala titul barona St. Audries v hrabství Somerset 22. ledna 1911 a titul zanikl smrtí Alexandra Peregrina, druhého barona St. Audries 16. října 1971. Blason erbu: Štít čtvrcený, 1.–4. pole modré se zlatou hlavou štítu se třemi černými půlměsíci s hroty vzhůru, na modrém poli zlatý fret (Hood), 2. pole černo-stříbrně šachované s červeným břevnem (Acland), 3. pole stříbrné se třemi červenými úzkými břevny a červeným kantonem (Fuller). Klenoty jsou tři, 1. černý havran mající přes rameno položenou zlatou kotvu (Hood), 2. levé předloktí oblečené v modrém rukávu s koženou sokolnickou rukavicí a na ní sedící stříbrný sokol se zlatou zbrojí (Acland), 3. z červené koruny rostoucí stříbrná hlava lva (Fuller). Štítonoši: 2x sagittarius přirozené barvy. Heslo: ZEALOUS (Nadšeně).
Rovněž i komunální heraldika nabízí kentaury ve svých znacích. Například anglické městečko Allerdale má ve svém erbu, který získalo roku 1974, hned několik heraldických monster, blason: Štít stříbrný, ve kterém je uprostřed černý okřídlený jednorožec v chůzi, se zlatou hřívou, ocasem, chlupy a zlatým rohem, v horních rozích a dole je provázen modrými rohy hojnosti se zlatými stuhami. Klenotem je kolčí přilba se zlato-modrou točenicí a červeno-stříbrnými přikrývadly, zelená hradební koruna a na ní zlatý slon nesoucí na zádech věž, v chobotu drží černý krumpáč. Štítonoši: vpravo mořský černý pes, rybí ocas zelený mající na krku stříbrný obojek se třemi modrými kotouči a z něho visí zlatý řetěz, v pravé pracce drží zlatou ovčáckou berlu, vlevo je sagittarius mající lidskou polovinu přirozené barvy, tělo koně je zelené, na hlavě má zlato-modrou točenici, na krku mu visí na červeném provaze masky tragédie a komedie, v ruce drží loveckou trubku, pravou přední nohou přidržuje zlatou biskupskou berlu. Zajímavostí je, že tato figura má místo koňského ocasu ocas dračí. Heslo: EX UNITATE CURAQUE FORTIOR.

Naše dnešní téma můžeme uzavřít pohledem dvou významných teoretiků. Filosof a vědec Zdeněk Neubauer se před časem přiznal, že Hobita původně špatně četl a že tolkienovský svět mu nakonec ukázal, že „mytické vyprávění, které bylo základem všech starých společností, může být vyšším, pravdivějším a srozumitelnějším přístupem ke světu než vědecká faktografie a že mytopoetické myšlení, mytická mentalita není věcí minulosti, nýbrž stále přítomnou vrstvou současného chápání, myšlení. Mýtus je substrát – podklad a živná půda, v němž každé jiné smýšlení koření a z něhož každé vědění vyrůstá. Chybí-li živná půda mýtu, je i naše zkušenost bez kořene. (...) A není-li v nás mytická zkušenost včas zdravě zabudována, stává se nenaplněnou, frustrovanou potřebou, z níž těží nejen konzumní reklamy, ale jejíž místo snadno zaujmou nezažité duchovní proudy a nebezpečné ideologie. Spisy Tolkienovy, C. S. Lewise a dalších vycházejí vstříc přirozené mytopoetické potřebě lidské duše. V tom vidím důvod jejich úspěšnosti.“
Podle rumunského historika, filosofa náboženství a religionisty M. Eliadeho mýtus vždycky vypráví, že se něco skutečně stalo, že nějaká událost měla hluboký smysl, ať jde o stvoření světa, nejbezvýznamnější živočišný či rostlinný druh nebo nějakou instituci. Podle jmenovaného významného teoretika tento akt bytí je současně objevením reality a jejích základních struktur.
Mytologie nás provází, je součástí naší kultury. My přece víme, že máme kořeny antické, řecké a římské a také kořeny židovské. Rozlučme se s tématem verši, které jsou věnovány kentaurským manželům a silnému příběhu jejich tragické lásky:

HÝLONOMÉ A CHEIRÓN

Olga Nytrová

Kentaurka Hýlonomé
zbožňuje manžela
Zasažen šípem do blízkosti srdce
neznámo z kterého toulce
pozvolna ztrácí dech života
bezmocně leží na trávě
Ona se tiskne k jeho hrudi
objímá ho duší i tělem
Cheirónův dech pomalu
odlétá do vesmíru
Věrná družka vytrhne smrtící šíp
zabodne zbraň do vlastního srdce
a umírá v objetí s nejdražším
Pro svou božskou lásku
budou spolu probuzeni na věčnosti

Kentaurky doprovázející Venuši – římská mozaika z Tunisu – en.wikipedia.org

Antický stříbrný pohár s kentaurkou – en.wikipedia.org

Dvojice kentaurů bojujících se šelmami – římská mozaika – commons.wikimedia.org

Satyr a kentaurka – commons.wikimedia.org

Kentauři a kentaurky – Eugene Fromentin (1820–1876) – archiv autorky

Krajina s rodinou kentaurů – neznámý francouzský malíř – archiv autorky