literární časopis založený v roce 1964

Štěpán Votoček

NĚKOMU

Někomu život
někomu smrt
někomu ruku
někomu prst
někomu slabost
někomu moc
někomu jitro
někomu noc

Někomu štěstí
někomu žal
někomu vodu
někomu kal
někomu lásku
někomu zášť
někomu zimu
někomu plášť

Někomu sílu
někomu strach
někomu vánek
někomu prach
někomu víru
někomu zmar
někomu oběť
někomu dar

Někomu cestu
někomu past
někomu bolest
někomu slast
někomu křídla
někomu mříž
někomu hvězdu
někomu kříž

Někomu oheň
někomu mráz
někomu schody
někomu sráz
někomu ticho
někomu řev
někomu nářek
někomu zpěv

Někomu milost
někomu trest
někomu pravdu
někomu lest
někomu život
někomu smrt
někomu ruku
někomu prst

NOČNÍ CHODEC

Nebyl bych věřil, že se tu ještě někdy ocitnu.

Znáte ty domy z dvacátých let, se žulovými schody a mosazným zábradlím zakončeným precizně vysoustruženým dubovým držadlem doleskla ohmataným a ladně vykrouženým v patrech a mezipatrech, přes které když se podíváte do přízemí, jako byste hleděli do šachty. Domy s nautickými prvky, kajutním okénkem na výtahových dveřích, sem tam dekorativní detail, trochu art deco, trochu co já vím. Domy, kde nebydlela žádná chudina, ale ani honorace, které nenajdete na nábřeží, ale na Vinohradech samozřejmě ano, kupodivu i na Žižkově či v Holešovicích. Domy, kterým čas navzdory vzdušným stropům a zamýšlené vzletnosti – skončila světová válka, budeme žít moderně – zlomyslně přisoudil noirovou atmosféru. Stoupáte-li schodištěm takového domu či vstupujete-li do kabiny zdviže, máte neodbytný pocit, že jste se propadli do roku jednačtyřicet, že se zpoza rohu vynoří muž v dlouhém kabátě a klobouku s krempou zastiňující oči, v kožených rukavicích, s pravicí zasunutou hluboko do kapsy pláště – dozajista v ní svírá revolver –, a když vás konspirativně požádá o připálení cigarety, budete jen vyplašeně přemýšlet, je-li to agent gestapa, či pobožný pistolník Morávek.

No a před takovým domem jsem stál. Předesílám, že končil listopad a byla už tma – přesněji řečeno tma by byla, zhasla-li by pouliční světla. Protože jsem o chvíli dřív slyšel přes okno hospody závěrečnou znělku zpráv, věděl jsem, že je něco po osmé. Do oné ulice jsem zabloudil náhodou, snaže se zkrátit si cestu k zastávce tramvaje. A tu, spěchaje směrem k parčíku s blikající lampou na rohu, jsem poznal místo, kam jsem se dostal. Zcela jist jsem si zprvu nebyl – čtvrt století je čtvrt století a paměť je tvárná jako jíl. Až jmenovka na jednom ze zvonků u vchodu mi dala jistotu. Stál jsem a přešlapoval, zazvonit bych si byl netroufl, to ne – ale dveře nebyly dovřeny a to byla výzva.

Mohl jsem se samozřejmě otočit a pokračovat v cestě jako každý rozumný člověk bez sklonu k sentimentalitě – mezi něž se počítám –, ale zvědavost byla v tu chvíli větší, lze-li ono nutkání nazvat zvědavostí. Zacvaknutí vchodových dveří za mými zády mě vylekalo. Dalo se pochopit jako varování, ale já si je vyložil jako přitakání, na stěně jsem nahmatal vypínač, rozsvítil a vykročil. Rozum se přesto bouřil: co tu děláš, je to dávno passé, nebuď blázen, ale s každým dalším schodem mi bylo jasnější, že moje chtění či nechtění už tu nerozhoduje. Že jsem jako vyléčený alkoholik, kterému dali čuchnout k láhvi, a on ví, že ji vypije do dna. A tak jsem stoupal nahoru, dlaní se přidržuje ošoupaného dubového madla; první patro, druhé patro, třetí, čtvrté, z podpalubí ke kapitánskému můstku.

Poslední podlaží, byt vlevo, kukátko zasazené ve výši očí do tmavě dýhovaných dveří, zámek a koule, napravo zvonek, na něm jmenovka stejná jako dole. Stejná jako tehdy. Proč jsem si vlastně myslel, že už nežije? Jeho nekrolog by Česká televize asi nevysílala, ta se stará o jinačí celebrity, ale glosa v Lidovkách by nepochybně vyšla – ovšem na nic takového se nepamatuji. A proč bych měl – vždyť kolik týdnů z roku jsem se v posledních letech vyskytoval doma? A kolik v místech, kde připojit se k vypadávajícímu internetu lze dvakrát měsíčně, natož sledovat český tisk?

Položil jsem bříško palce na zvonek a po dlouhém váhání jej zmáčkl a přidržel, za dveřmi se rozezvučel stejný tón jako tenkrát…

Kamila mě držela za ruku a čekali jsme, dva vyplašení studentíci. Ozvaly se kroky, žádné papuče, ale rázný zvuk polobotek pleskajících o podlahu. A žádné „kdo je“, žádné pozorování kukátkem, prostě se otevřely dveře a stál tam. Byl jiný, než jsem si jej představoval, impozantnější: urostlý padesátník, prošedivělý, s vysokým čelem, zamračený, ve vlněném svetru na knoflíky. Přes velké brýle nás zkoumal přísným profesorským pohledem.

„Dobrý den,“ pozdravili jsme unisono a představili se.

„Krejčí,“ potřásl nám rukou. „Co byste rádi, děti?“ Jeho „děti“ neznělo rodičovsky, ale sarkasticky.

Je člověk v osmnácti dítě? Má-li holku, s níž spí, byl-li přijat na univerzitu, odhodlal-li se navštívit člověka, jako je Krejčí… Necítil jsem se jako dítě, ale jako muž, který se rozhodl vzít život do svých rukou.

„Četli jsme vaše knížky z šedesátých let i články v Literárních novinách z té doby. A dostala se nám do ruky strojopisná kopie vašich Deníků. Jindra Koutecký – máme se na něj odvolat – říkal, že sháníte někoho na přepisování článků pro Literární revue a vůbec na pomoc. Hrozně vás obdivujeme a rádi bychom se zapojili,“ přeříkal jsem připravenou promluvu.

Krejčí mě propichoval očima, pak jeho pohled změkl – asi usoudil, že na policejního donašeče nevypadám –, otočil se ke Kamile a usmál se. „A vy, slečno, máte stejnou motivaci, nebo jen doprovázíte svého chlapce?“

Kamila zčervenala, ale upřela na něj své tmavomodré oči a sebevědomě odpověděla: „Mám státnici ze psaní na stroji. Můžu vám být užitečná. Myslíme si, že je potřeba něco konkrétního dělat, ne jenom nadávat na komunisty.“

„No nebudeme tu stát ve dveřích, pojďte dál, děti. Doufám, že si uvědomujete, čemu se vystavujete.“ Vstoupili jsme do předsíně a odložili si na věšák. „Ne, nezouvejte se, tady se nezouvá nikdo.“

Poslechli jsme a následovali jej do obýváku. Na podlaze peršan, uprostřed kulatý konferenční stůl, popelník, pod sklem vybledlé pohlednice – Řím, Paříž, New York, Toronto; kolem čtyři křesla, biedermeier. Pokynul nám, abychom se posadili a nechal nás o samotě, uvelebili jsme se na prosezeném čalounění. O nohy se nám začal třít tlustý rezavý kocour. Kamila ho začala hladit, a tak si vyskočil na křeslo k ní; byla štíhlá, že by se vedle ní vešli tři takoví.

Začal jsem si prohlížet příbytek žijící legendy. Nejdelší stěna pokoje byla zastavěna až ke stropu kdysi na míru vyrobenou a nyní příjemně zašlou tmavohnědou knihovnou, zaplněnou do posledního místa všemožnými tituly v češtině, angličtině, francouzštině i němčině, ostatní stěny připomínaly malou galerii moderního umění. Poznal jsem Čapka a Zrzavého, dnes tuším, že tam visel i Filla, Medek, Gross, možná Procházka, určitě Anderle. A František Hudeček – menší obraz vedle balkonových dveří mě magnetizoval tak, že jsem na jiný už nepohlédl: modročerné noční město, ulice s vysokými domy, nad nimi hvězdy. A uprostřed nahrbená postava, napůl průsvitná, splývající s městem, jen v hrudníku jí planul zelený oheň. Noční chodec.

Jak jen se svět v tomhle bytě lišil od toho, v němž jsem vyrůstal. Strach a obavy, s nimiž jsem přišel a jen kvůli Kamile je nadal najevo, ze mne rychle opadly; zůstalo jen vzrušení a odhodlání. Byl jsem šťastný, že je tu se mnou dívka, kterou miluju, která se nebojí, a představil jsem si život, který odteď spolu povedeme – my dva po boku skvělých lidí jako je Krejčí, vzdělaných, rovných a pevných.

Krejčí se vrátil s čajovým servisem na podnose. „A co že to studujete – říkali jste, že jste studenti, ne?“ otázal se rozlévaje čaj do šálků.

„Neříkali, ale jsme,“ ujal jsem se odpovědi. „Já studuju prvním rokem geologii a Kamila germanistiku.“

„Tak germanistiku,“ pousmál se a usrknul čaje. „Německá kultura je fascinující, v našich končinách bohužel stále nahlížená národně-obrozeneckým pohledem, a co si budeme nalhávat, okupace její renomé příliš nezlepšila. Němčina je krásným jazykem, což je málokdo ochoten si připustit, ale vy to asi, slečno, víte, že. Třeba: Blut ist ein ganz besonderer Saft – to se vám chce říkat stále dokola. Blut ist – ein ganz – besonderer – Saft. Ten rytmus, jako když tepe srdce. Krev, to je zcela zvláštní šťáva – tak tu větu přeložil Fišer. Žádné kudrlinky, lépe to v češtině říci nelze. Když mě vyhodili z redakce a přestali mě vydávat, pustil jsem se do překladu Fausta i já. Měl jsem najednou spoustu času a byl to můj sen od mládí. Jenomže překládat Fausta po Fišerovi, to je jako tesat Davida po Michelangelovi. Nechal jsem toho v půlce prvního dílu.“

„Třeba jste na sebe příliš přísný. Nemohl byste mi dát kousek přečíst?“ zažadonila Kamila.

„Kamilo…,“ uklouzlo mi, přišlo mi opovážlivé, takhle se s ním bavit. Navíc jsem němčinu nesnášel.

„Ale klidně, slečno, nestydím se za to. Nemůže být každý Michelangelem – být Zoubkem také není špatné. Znáte Zoubka? Fantastický člověk. Tamhle tu plastiku mi věnoval předloni k narozeninám,“ ukázal na vyzáblou ženskou figuru se zlatými vlasy, již jsem za fíkusem předtím přehlédl, „ale to jsem odbočil. Zkrátka jsem zjistil, že překládání jsou pro mě muka. Člověka to svazuje i zavazuje. Stále pochybuje, balancuje mezi doslovností a smyslem, tradicí a novátorstvím, chce se odlišit od předchůdců, ale ne samoúčelně. Vlastní psaní je daleko svobodnější činností – tedy pro mě, jiný to může mít naopak – ovšem kdybych nezkusil obojí, nedozvěděl bych se to. To je v životě velice důležité: máte-li nutkání do něčeho se pustit, neváhejte a udělejte to. Hodnotit můžete potom. A vydat se jinudy také. Ale počkejte, jdu to najít, než na to zapomeneme.“

Přistoupil ke knihovně před foch plný seřazených kartonových desek převázaných černým tkalounem – takových co do nich děti na výtvarné výchově dávají vodovkami pomalované čtvrtky či projektanti své výkresy. Postupně je vytahoval, rozvazoval a listoval do nich vloženými ručně i strojem popsanými papíry.

„To jsou všechno vaše nevydané věci?“ zeptala se Kamila.

„Ano, slečno,“ potvrdil.

Kamila si stoupla vedle něj a brala mu je opatrně z rukou. Bylo v tom zvláštní napětí: drobná štíhlá dívka s černými vlasy padajícími do půli zad, obepnutá těsným rolákem a džínami – a jen já věděl, jaká je pod nimi, jak se umí chvět a vzdychat – a k ní se sklánějící o dvě hlavy vyšší Krejčí s postavou britského koloniálního důstojníka a gesty evangelického kazatele, intelektuál s dráždivou nálepkou zakázaného ovoce na čele, který si tuhle situaci dobře uvědomuje – který ji režíruje. Mistr a žákyně.

Konečně našli Krejčího nedokončený překlad Fausta a Kamila odešla do předsíně dát si jej do tašky, tváříc se přitom, jako by šlo o zatracené evangelium.

„A co že jste říkal, mladíku, že studujete vy?“ zeptal se mě zatím.

„Geologii.“

„Aha.“

Mohl jsem mu připomenout, že i Goethe se zajímal o šutráky. Ale nepřipomněl. „A budeme teda pro vás moct něco dělat?“ vrátil jsem s k účelu návštěvy.

„Něco vymyslím. Napište mi svá telefonní čísla,“ položil na stůl blok a propisku.

Napsali jsme je. Já bydlel u rodičů, Kamila na koleji.

„No, měli byste už jít, čekám ještě návštěvu. Ozvu se,“ pravil dívaje se na hodinky. Dopili jsme čaj a vstali. Pohledem jsem se loučil s Nočním chodcem a pocítil zvláštní spřízněnost: jako bych byl tušil, že zelený oheň brzy začne užírat i mé nitro.

Krejčí nás doprovodil ke dveřím, Kamile podal šálu a přidržel kabát, potřásli jsme si rukama.

Scházeli jsme po schodech, v půlce zhaslo světlo a já přitlačil Kamilu ke zdi a pokusil se ji políbit. Uhýbala, tak jsem toho nechal. Vyšli jsme na ulici a dali se doleva, za rohem jsme přešli na druhou stranu a pokračovali přes parčík, kde jsem Kamilu zastavil a zkusil to znovu. „Neblbni, tady ne,“ cukala se, ale nakonec zvláčněla a podvolila se. Pomilovali jsme se vstoje za stromem, bylo to studené, rychlé a zbytečné. Bylo to naše poslední milování.

Krejčí zavolal hned druhý den. Kamile. Snad pro něj poprvé i něco přepisovala, nevím. Přestala mi brát telefon, a když jsem ji po týdnu vyhledal na koleji, řekla mi to. Připadalo mi to absurdní. Nesmířil jsem se s tím. Telefonoval jsem jí pořád dokola, křičel jsem na ni, že je úchylná a gerontofilní, až ji holky z koleje začaly zapírat. Tak jsem zkoušel čekat před vrátnicí, ale marně – přestěhovala se k němu. Čekal jsem na ni i tam, ale když jsem je spolu zahlédl, mistra a žákyni, vzdal jsem to. Rok na to se komunismus položil. Literární revue začala vycházet oficiálně s Krejčím jako šéfredaktorem. Vzali se, brzy měli dítě. Jeho knihy vyšly v desetitisícových nákladech. Neprodaly se, na to byly příliš dobré. Kamila Krejčí zemřela ve třiceti letech při autonehodě. Tragicky, stálo na parte. Dá se ve třiceti zemřít netragicky?

Světlo na schodišti zhaslo. Nevadilo mi to, ani nevím, jak dlouho jsem tam potmě stál a přehraboval se ve vzpomínkách. Měl jsem různé vztahy, na týden i na pět let, všechny jsem ukončil, tak proč teď přešlapuju tady? Zazvonil jsem znovu, pak i zabušil, necítil jsem žádnou zášť, ani jsem nevěděl, co bych mu řekl; ale nikdo neotvíral. Pak jsem zezdola zaslechl bouchnutí domovních dveří. Rozsvítilo se a čísi rychlé kroky začaly odpočítávat schody. Čekal jsem, že zachrastí klíče a prokřehlá osoba zapadne do nějakého bytu v nižším patře, aby si ohřála večeři či pustila televizi, ale ne, kroky pokračovaly nahoru. Znovu jsem zazvonil. Věděl jsem už, že je to marné, ale mohl jsem si tím zdůvodnit, proč ještě neodcházím. Zelený plamen se nedá jen tak uhasit.

„Hledáte někoho?“ ozval se za mnou překvapený dívčí hlas. Byl mi zvláštně povědomý, otočil jsem se. Drobná postava, rozpuštěné tmavé vlasy, tmavomodré oči, kobaltově modrá šála.

„Chtěl jsem navštívit pana Krejčího, dřív jsme se znali.“

Podezřívavě si mě prohlížela. Představil jsem se. „Víte, měl jeden obraz, který mi byl blízký,“ pokusil jsem se o vysvětlení, „Noční chodec, působivá věc.“

„Pan Krejčí už nežije,“ řekla.

„A co ta jmenovka na zvonku i dole u vchodu?“ podivil jsem se.

Usmála se. „To je moje jméno.“

Jistě, její jméno. Nejsem příliš důvtipný.

„Jste krásná po mamince,“ vypravil jsem ze sebe.

„Děkuju. Vy jste byl tátův kolega?“

„Ne, to ne, jen…, na tom nesejde. Já jsem geolog. Střídavě učím na fakultě a zkoumám Antarktidu na naší stanici na Rossově ostrově, možná jste o ní slyšela, chlouba české vědy. Asi proto mi unikla zpráva o tatínkově smrti. Omlouvám se.“

Obdivně se na mě podívala. „O Antarktidě bych si ráda něco poslechla. A možná i napsala, víte, zkouším to jako novinářka.“ Zalovila v kabelce a vytáhla klíče. „Nechcete jít aspoň na čaj? Vypadáte prochladle.“

„Jsem zvyklej.“

„No jo, polárník, já málem zapomněla.“

„Zajdu moc rád. A... nebude to někomu vadit? Myslím, jestli s někým nebydlíte.“

„Jenom s Nočním chodcem,“ uculila se a odemkla.

To by se dalo změnit, pomyslel jsem si a vešel dovnitř.