na další stranu
Štěpán Votoček
VLK
Sám nocí jiskřivou toulá se mladej vlk
rozhrne jehličí
smysly má ve střehu
Tepny mu pulsujou za větrem napne krk
cejtí krev jehněčí
skapanou do sněhu
Něco ho varuje něco je jinačí
ale hlad v útrobách
strachu ho oprostí
Plíží se kupředu skrčí se a skočí
únor je na horách
vlci se nepostí
Čelisti železný projely ke kosti
šílený zavytí
nese se po kopcích
Bolest je poznání co už ho nepustí
bolest ho nasytí
vlčí krev barví sníh
Ta tlapa chycená jak mládě strhnutý
kus těla vlastního
schoulenej u tlamy
Do šlach a do nervů železa zatnutý
do masa horkýho
jak oheň do slámy
Měsíc je studenej k zenitu putuje
a vytí zoufalý
slyšel už tolikrát
I tichý kňučení tvora co v pasti je
vrány si přivstaly
večer se budou cpát
Skrz větve zimní den paprsky polaská
srst bíle namrzlou
a bělma zkalený
Vlk uši nastraží tvrdej sníh zapraská
a štěkot už sem jdou
k bestii lapený
Tesáky vycení a vztekle zavrčí
v železech sevřenej
odhání smečku psí
Lovci se podívá bez bázně do očí
jak jehně bezbrannej
o milost neprosí
Ozvěna výstřelu od skal se odráží
sýček se probudil
a srna utíká
Pušku jsem položil tlamu vzal pod paží
šedou srst pohladil
zašeptal ty jsi já
|
