literární časopis založený v roce 1964

Leopold F. Němec

INDIE PO SETMĚNÍ

Můj strýc Vilém Antonín Landor se rozhodl nenabízet svoji literární prvotinu některému ze známých nakladatelských domů, ale pojal úmysl nabídnout ji místnímu nakladateli. A to z jediného důvodu. Jméno nakladatele, Vavřinec Kuminek, mu připadalo natolik solidní, že jména pražských nakladatelů vedle něj zněla tak všedně, až se otřásl. Ještě dva dny lehce váhal, ale pak rázně vykročil, aby Vavřince Kuminka svým dobrodružným cestopisem omráčil a posadil ho na prdel. Dopadlo to přesně naopak.
Po zdvořilém pozdravu a ještě než strýc Vilém dokončil připravenou první větu, nakladatel Kuminek ho rázně přerušil: „Přijďte zítra, dnes na vás nemám čas.“ Otočil se k V. A. Landorovi zády a předstíral, že ohluchl.
„Dělá machra, aby si připravil dobrou vyjednávací pozici, a na mém trháku zbohatnul,“ pomyslel si v duchu strýc Vilém Alexander. „Uvidíme, kdo z koho,“ dokončil strýc svůj myšlenkový pochod a s furiantským pozdravem „tak zatím“, odpochodoval z nakladatelství, aniž vyčkal na odpověď. „Asi jsem udělal chybu, že jsem si nevzal svoji bílou čepici. Ta mi vždycky přinesla štěstí,“ přemítal strýc cestou domů.

***

„Dobré jitro, pane Kuminek,“ hlaholil druhý den ráno strýc Landor hned ve dveřích, „tak jsem vám vyhověl a jsem tady, jak legendární vojska z dávných kronik.“ Mírně rozespalý nakladatel, zaskočený vítězným tónem mladého muže si netroufnul strýce Viléma odbýt tak příkře, jako to udělal včera. Ostatně, nakladatel Kuminek se domníval, že mladý muž po rázném odmítnutí již nepřijde a nechtěl sám sebe okatě ztrapnit. Po jakémsi zamrčení, což mněla být odpověď na zvučný pozdrav odhodlaného Viléma, vzal rukopis jeho knihy štítivě do ruky, jakoby na zemi našel cizí kapesník. S nevolí do knihy píchnul prstem, jako se píchá vidličkou do nechutného oběda v závodní jídelně, rozevřel ji a pravděpodobně začal číst. Strýc Landor ani nedutal a stál bez hnutí jako hydrant u chodníku. Po chvíli se Vavřinec Kuminek pouhým zvednutím víček podíval na autora knihy, opět víčka sklopil a ještě kousek si přečetl. Potom se ve svém křesílku pomalu předklonil, otevřenou knihu položil na stůl a pokusil se vstát. Asi mu někde luplo nebo ho píchlo, protože to vzdal a znovu se posadil do křesla. Strýc Vilém usoudil, že nakladatel předstírá pohodu, ale ve skutečnosti že už přemýšlí, kolik ho bude stát invalidní vozík. Vavřinec Kuminek, majitel nakladatelství, sepnul ruce, dal si nohu přes nohu, zvednul hlavu a se zájmem se zeptal: „Kolik vám, mladý pane, bylo roků, když jste navštívil Indii.“ Jedno oko se mu zúžilo na malou štěrbinu a zvědavě dodal: „A jak dlouho jste tam byl?“

„Indie,“ spustil strýc Vilém povzbuzen jeho zájmem, „je skutečně divukrásná, nesmírně zajímavá a hlavně tajemná země. To jsem si uvědomoval už jako dítě, když jsem s baterkou pod peřinou hltal cestopisy o Indii a Pákistánu. Hlavně po přečtení knihy „Ve stínu padišaha“ od Karla Maye jsem měl obrovskou, ale fakt obrovskou touhu Indii navštívit na delší dobu. A když říkám na delší dobu, tak mám fakt na mysli setsakramentsky delší dobu. Bohužel jsem ale v Indii dosud nikdy nebyl.“

„Cože,“ vykřikl Kuminek, sundal nohu z nohy, rukama pevně sevřel madla svého křesla a vyskočil z něj jako z elektrického křesla. „Vy jste vůbec nikdy nebyl v Indii?“
„Néé, vůbec nikdy,“ udiveně odvětil strýc, viditelně zaskočen jeho výbušně vzrušenou reakcí a překvapen zjištěním, že invalidní vozík asi ještě nepotřebuje.
„Proč se ptáte?“ dodal.
„Protože pod názvem čtvrté kapitoly,“ hřímal nakladatel, „ máte napsáno září 1973, Bombay, Indie.“
„Někde jsem to viděl a zdálo se mi to k té kapitole vhodné. Určitě je to lepší, než kdybych tam napsal Kardašova Řečice, South Bohemia,“ odpověděl strýc Vilém bezelstně a upřímně.
„Sakra chlape, to nemůžete takhle školácky blbnout lidi. To by vám nesežral ani Patagónec. No to jsem teda ještě neviděl. Taková troufalost."
„No vidíte,“ opáčil Vilém, „ že vás můj cestopis něčím přece jen zaujal.“
„Nezaujal mne vůbec“ vykřikl nakladatel, přitom se pokrčil v kolenou, jako když člověk kadí v lese.
„A vůbec nemám zájem tu drzost vydat.“ Mluvil rychle, třásl hlavou zleva doprava, a šermoval vztyčeným ukazováčkem pravé ruky a dělal výmluvné NE NE NE.
„Nebyl v Indii. No to mně podrž,“ opakoval si a stále kroutil hlavou. „Pijete chlape alespoň indický čaj?“
„Fůůůj,“ protáhl strýc citoslovce odporu a úměrně tomu i svůj obličej. „Takovou břečku bych do sebe nedostal. To by mi zrezivěly trubky.“
„A co teda pijete?“ zeptal se sarkasticky nakladatel.
„Skotskou s ledem,“ odvětil strýc Vilém s klidem Angličana.
„Máte štěstí,“ řekl s viditelnou úlevou Vavřinec Kuminek, „té zde mám dost. Ovšem ne náhodou.“
Popošel ke knihovně, z které se vyklubal slušně zásobený likérník, vyndal láhev skotské, z ledničky podal dvě kostky ledu a do broušených sklenic zkušeně nalil jen tolik, kolik po ránu pijí gentlemani.
Když na znamení přípitku beze slova oba pozvedli skleničky a do hrdla labužnicky spustili studený doušek whisky, postavil se Vavřinec Kuminek k oknu a chvíli se z něho díval. Delší chvilka mlčení kupodivu nepřišla mému strýci ani nepříjemná, ani zlověstná. V mysli se mu pojednou zjevil jasný obraz, jak v paláci u okna své pracovny stojí celý v bílém mahárádža, na hlavě má, jak jinak, bílý turban ozdobený pavím perem a velkým smaragdem. Jednu ruku měl za zády a v druhé držel sklenici se skotskou whisky, a pozoruje cosi na zahradě.
„Nechte svůj rukopis na mém stole,“ vytrhl nečekaně nakladatel strýce Viléma z jeho snění. Muž u okna se ani nepohnul, hleděl upřeně ven a pokračoval: „To abych měl neustále na očích, co se nemá vydávat. A vedle položte svou vizitku, abych věděl, kdo má tak nebetyčnou drzost. Ostatně, jaké je vaše jméno, ani jste se nepředstavil. Konec konců je to jedno. Ani mi to raději neříkejte.“
„Jmenuji se Vilém Alexander Landor,“ odpověděl budoucí spisovatel velmi zřetelně a s patřičnou dávkou hrdosti.
„Můj ty smutku, to není možné,“ odvětil Vavřinec Kuminek bez pohoršení a s komediálně hraným údivem.
„Dával jsem velký pozor, abych vám moc nenalil, a vy jste po jedné skleničce ožralý jak slíva. To snad abych vás vypustil zadním vchodem, aby vás hned na chodníku nesebrali. Tak říkáte, že se jmenujete Laudón? A nejste náhodou ten generál, co jede přes vesnici?“
Dosud klidný strýc odpověděl mírně podrážděně: „Nejmenuji se Laudón, ale Landor a nejsem generál.“
Vavřinec Kuminek, provinční nakladatel napoleonského vzrůstu vyprsknul smíchy: „Tak proč máte na hlavě bílou čepici?“
Malý muž měl pocit, že se mu právě povedl náramný vtip, a řehtal se tomu jako kůň. Ač můj strýc Vilém Alexander Landor nebývá obvykle vůbec prchlivý, tentokrát do něho cosi vjelo.
„Vy, vy, vy,“ začal koktavě, „vy jedna mřenko, vy byste mněl stát přede mnou v pozoru a salutovat. Vy totiž vůbec netušíte, kdo vás poctil svou návštěvou a jaké umělecké dílo položil na ten váš umolousaný stůl. Blahem budete cvrkat do kalhot, jestli si s vámi ještě někdy dám skleničku. Vy totiž nejste nakladatel, kterého hledám, ale trouba, který se mi připletl do cesty.“

„Hele, chlapče,“ spustil z ničeho nic Vavřinec Kuminek otcovským tónem, přistoupil k Vilémovi a uchopil ho za loket. Díval se mu nahoru do brýlí, a pokračoval: „Já mám legraci rád. To mi věř,“ a stoupnul si při tom na špičky.
„Ale prdel si ze mne dělat nebudeš,“ vřísknul jak pavián a také tak zbrunátněl.
„My si tykáme?“ opáčil strýc Vilém, uklidněn tím, jak si verbálně ulevil.
„Ne. Netykáme si. Já ti tykám - Viléme,“ zařval opět Vavřinec Kuminek, který ještě pořád stál na špičkách, aby trochu vyrovnal svůj hendikep.
„Nuže dobrá,“ odvětil strýc s ledovým klidem a položil na stůl prázdnou skleničku, kterou ještě stále držel. „Jenom vám do mé skvělé knihy ještě dopíšu věnování, abyste se měl čím chlubit, vy nulo, až já budu dostávat literární ceny.“
„Můj ty smutku, ty jsi ale naivní náfuka,“ zůstal nakladatel u důvěrného tykání. „To tě naučili doma, nebo v polepšovně, Laudóne.“
V tom momentě vyprovokovaný Vilém Alexander Landor neudržel nervy na uzdě a nakladateli s poetickým jménem Vavřinec Kuminek dal takovou po čuni, až se svalil do svého křesla. Strýc, sám překvapen svým rázným útokem, si vzápětí uvědomil, že už je asi po bitvě. Vavřinec Kuminek totiž seděl zhrouceně v křesle, z nosu mu crčela krev a chroptěl. Strýc nad ním bezradně stál, když se otřesený Vavřinec Kuminek zmátořil, narovnal se a rukávem saka si utřel zakrvácený nos. Při pohledu na zub, který ležel na jeho umolousaném stole hned vedle strýcova rukopisu, rezignovaně konstatoval: „Málem jste mne zabil Viléme Alexandře,“ zapomněl Kuminek na tykání.
„A kvůli takové blbosti, jako je povídka o Indii, kde jste ani nikdy nebyl. Sbohem a hodně štěstí.“

***
Neuběhlo zase až tak mnoho času, když Vilém Alexander Landor, můj strýc z matčiny strany, stál před výlohou knihkupectví a nakladatelství Vavřince Kuminka. Celé výkladní skříni vévodila pootevřená kniha, přitahující zraky kolemjdoucích svým pestrým orientálním obalem. Stála na podložce překryté červenohnědým sametem a cedulka vedle ní hlásala: „Mahárádžova bílá čepice“, s podtitulem Indická dobrodružství Vavřince Kuminka.
Výklad rozbitý dlažební kostkou přišel strýce na deset tisíc a ještě musel za hrubé narušení občanského soužití odpracovat 50 hodin při veřejně prospěšných pracích.

ZAS JEDEN SOLITÉR

Kam oko dohlédlo a ještě o kus dál,
všude jen nízká hříva trávy,
kudy slabý vítr se drze prodíral.
Jak trávě osahával její ostré hrany,
bolestí vyluzoval zvuk a vilně o stébla se třel.

Jako dnes vidím tu širokánskou step s tisícem básníků
a jeden každý, nechtíc pochodovat v šiku,
třímá svou vlastní korouhev.
Jak žravé kobylky ty fangle valily se vpřed,
k našemu domu, kde stál jsem já.

Jako dnes vidím to mračno, jak víří prach,
a myslí si, že uhnu,
že z básnických kopí,
i když jsem velký jak malý kluk,
dostanu snad strach.

TŮDLE.

Tak to jste se spletli, rytíři krásných slov.
I když jste zezadu i z obou stran,
obklíčili můj rodný dům.
Jako ořešák v polích stojím před ním sám,
a přec neskloním vztyčený svůj praporec.

Jen hlupáci bez úcty k starcům netuší,
co od dědy naučil se jeho vnuk.
Vždy před západem slunce, když ustal vítr ve stepi,
moudrá slova starce poslouchala celá ves.
Vidím to jako dnes, protože je to dnes.

Zkřehlými prsty beru tětivu
a lépe než oni,
vím, že možná to je naposled,
co napínám tátův luk.