|
na další stranu
Leopold Němec
CHVILKU SE ZASTAVIT
Jsem starý oprýskaný muž a mám dost času. Zrovna předevčírem (to ještě bylo pěkně), sedím na zápraží, pobafávám z fajfky a užívám sluníčka. V tom slyším souseda (je o rok starší než já – dědek jeden), jak huláká na malé školáky.
„Slezte z toho stromu vy parchanti, nebo zlomíte větev, spadnete dolů a něco si uděláte.“
„Ale pane Lebeda,“ ozvalo se z koruny stromu, „my jsme šikovné děti. Jestli chcete, můžete vylézt za námi.“
„Máte štěstí, že se mně zrovna nechce“, hrozil směrem k javoru Lebeda.„Jinak bych tam vylezl jako veverka.“ Z listnáče se ozval dětský smích připomínající huronský řev.
„Nech je být Pepku,“ uklidňoval jsem Lebedu. „Copak tys nelezl po stromech a nechtěl být Apačem nebo banditou?“
„Di se vycpat. A moc se jich nezastávé,“ odsekl mi stařík. „Tys byl vždycky praštěné a to ti zůstalo.“
Věděl jsem, čím ho naštvu, tak jsem utrousil: „No jo, ať chceš nebo nechceš, rok to je velké věkové rozdíl.“
Tak tak jsem uhnul, aby mne netrefila jeho papuča. Lebeda s bosou nohou se naštvaně odbelhal domů a zabouchnul dveře. V kuchyni stáhnul roletu, ale nechal si tam špehýrku. Dělal to tak vždycky. Zlost mu ale nikdy dlouho nevydržela, protože ji většinou jen předstíral. Když ale šlo o něco důležitého, byl na něho spoleh.
„Kluci, dejte na sebe pozor. A na ten strom taky, má křehké větve. Nebo vám to Lebeda spočítá.“
„Jasně kapitáne,“ dostalo se mi odpovědi.
Děcka z okolí mi čtverácky říkají kapitán Korkorán. Kvůli tomu, že jsem byl za mlada v Indii a mám kocoura, který vypadá jako tygr. A nosím námořnickou čepici.A hlavně kvůli tomu, že to oslovení kapitáneslyšely u dospělých. Ale já se na děcka ani jejich rodiče nezlobím, ani se neurážím. Cítím, že to není nadávka, ale přirozenost. A vlastně i svérázný projev respektu a úcty.
Po chvíli se ze všech stran začalo ozývat volání rodičů, nahánějícíjejich zlatíčka domů. „Tondo … Pepíku … Maruško … domů,“ zněla každodenní halekačka. Jen zvolání „Lukrécia, oton“ působilo jaksi nepatřičně. Ale maminka Lukrécie to tak nevnímala, protože se narodila na Slovensku, v obci, kterou Maďaři nazývají Udvard (Dvory nad Žitavou).
Když se slunce dotklo hřebene vinohradu, byl již venku klid. Je to doba, které se říká podvečer, nebo také předvečer. Z celého dne mám tyto chvíle nejraději. Zvláštní ticho, kdy vítr i ptáci honem dopisují školní úlohy, aby si ještě chvíli před spaním zahráli na honěnou. Je to čas, kdy i krásný den, ráno probuzený kohoutem, musí už také domů.
Na lavici před domem vydržím sedět, dokud nezačnu cítit chlad. Okolo se trousí sousedé vracející se z pole, ze stavby domku, či z lesa. Každý pozdraví „dobrý večer dědo“, nebo „jak se máte kapitáne“ a chvilku se zastaví. To je ta vzácnost, která mizí. Chvilku se zastavit. Zastavit se jen tak, aby se mne na něco zeptali a abych se něco zeptal já jich.
Většinou přesně v tu dobu kdy se podruhé otřesu večerním chladem, se z okna za mnou ozve: „Dědku, co tam pořád pozoruješ? Poď už domů, nebo se nastydneš.“
Tak se zvednu a jdu si pustit internet. Copak se asi zase kde semlelo, pomyslím si. Nejdříve projdu Stream.cz. „Zírání na prsa je zdravé,“ hlásá titulek hned prvního videa o nejnovějším objevu švýcarských vědců. Řeknu vám, takový objev, to musela být těžká hokna. To ví přece každý vůl, že čumění do výstřihu prodlužuje život. Jinak bychom tu já ani Lebeda už dávno nebyli. Akorát jsem nevěděl, že je to věda. Ke všemu byl ten klip nezdravě krátký. Moc jsem si těch dekoltů neužil. Aby na mně sakra ještě něco nakonec nevlezlo. O své zdraví musí člověk přece jen pečovat i ve stáří.
Pak přejdu na Super.cz kde se dovídám, že Sámer Issa měl na večírku sluneční brýle stejné značky, jako všichni ostatní. Diletant. Když jsem to druhý den při krmení říkal našim králíkům, ani žrát nechtěli. Taky tam píšou, že Dianu Kobzanovou už neuvidíme nahou. Za sebe na rovinu říkám, že je to škoda. Přeci jen, sousedka Mádlová už má svoje roky, a přemlouvat tu bábu nemůžu. Furt ještě to jeslušná holka a ví, kdy se co hodí a kdy nehodí.
Pak zabrouzdám na Sport.cz, abych si přečetl co má „Bary“ Milan Baroš opět za průser. Prý mu hoří v Istanbulu půda pod nohama. Nějakému Rumunovi Hagimutotiž řekl, že je blázen. To by se "za nás" nemohlo stát. Měl mu dát rovnou přes hubu.
Finále mého internetového surfování obstaral klip „Rajcovní kočička.“ Kam se hrabe Kobzanová nebo koukání do výstřihu. Akorát že v rozkroku ta holka byla skinhed. To mě dost zklamalo. Ale klip byl dlouhý skoro dvě minuty a to mi stačilo. Čípak to asi byla vnučka? Fakt jsem šťastný, že ne moje.
Potom si ještě vyčistím zbývající zuby, zkontroluju babičce pyžamo, jestli si ho nenatáhla obráceně, a jdu spát.
Ráno, ještě za rosy, musím na trávu pro králíky. Minulý rok jsem se kosou uťal a nechtěně jsem skácelvzrostlou slunečnici. Potvora se vysemenila a celé pole zarostlo slunečnicovými kolektory. Králíci to nechtějí žrát, protože je to samý hliník, ale energie na to jejich dupání mají ty potvory pořád dost.
V poledne už natěšeně sedávám v kuchyni za stolem a škádlím babičku: „Tak copak dobrého dnes máme Věruško. Že by srnčí na smetaně? Nebo punkevní pstruh na másle s kmínem?“
„Dej pokoj dědku“, odsekne babička. „Rýžu nejíš, po knedlikách tloustneš, tak máš zase brambory. Ale só čím dál hnusnější. Už ani ten americké brók je nežere.“
„Tak už nehudruj Věruško. Místo erteplat zasázíme konopí, a vyrobíme si konopné opodeldok. Ten je na fšechno a ušetříme za léky.Však víš, jak só ty patáky drahý.“
„Ale préje to trestný,“ zapochybovala Věruška. „A já do kriminálonepudu. S kým bych se tam hádala?“ Než to s babičkou všecko probereme, přiblíží se opět podvečer. Zrovna jako dnes.
Než jsem si to v hlavě všechno přehrál, ozvalo se prasknutí větve a vzápětí řev. Tonda od Bedanů ležel pod stromem, nohu divně zkroucenou a řval, jako když ho na nože bere.
Lebeda vyběhl s bosou nohou, hrozil pěstí a hulákal: „Já sem to říkal, vy uličníci, já sem to říkal. Vydrž Tondo, zavážu ti to a dám ti na to dlahu.“
Když se Lebeda s klackem co popadl u dveřídošoural k javoru, Tonda vyskočil jak stepní srnka a zmizel za ostatními. Jenom smích za nimi zůstal.
Lebeda se otočil a namířil za mnou na lavičku. Přisedl, a chvíli se díval na ulomenou větev, než řekl: „Co na to říkáš Korkoráne. To só potvory ty děcka. Zrovna z toho samýho stromu sem jako kluk taky spadl.Ale to byl ten strom mnohem menší. Ten Tonda je ale šikovné, co říkáš.“
„Jo, moc šikovny só ty děcka. I ti malí caparti. Ten tvůj pád pamatuju. Takys byl šikovné. Nic se ti nestalo.“
Lebeda pokýval hlavou: „Škoda, že už na ten strom s něma nemůžeme.“ Chytil mne za ruku a cítil jsem, jak málo tepla pro druhého už v ní zbývá.
„Na, a obuj se,“ podával jsem mu papuču, která mne skoro trefila. „Přece nebudeš ty kluky honit bosé.“
V tu chvíli jsem se podruhé otřásl večerním chladem a z okna za mnou se ozvalo: „Dědku, co tam pořád pozorujete? Poďte už obá domů, nebo se nastydnete.“ S Lebedou jsme se na sebe podívali a usmáli se.
„Tak pojď kamaráde,“ řekl Lebeda, „slyšel jsi večerku, ne?“
PRVNÍ CESTA KE HVĚZDÁM
Už mu bude čtrnáct
je čas vydat se za humna
co nejdále od domu
až na Hornův mys
ukázat sílu
dokázat odvahu
jako každý kluk když zraje v muže
Poručí si brandy s ledem
třást se bude jak trysky rakety na startu
kvůli stabilitě dá si ještě druhou
pak ještě jednu
a hned má pocit že je Herkules
odpočítávání začíná
tři dva jedna…
Slastný pocit odpoutání od země
z hlavy je centrifuga
s výtahem do stavu beztíže
bez skafandru těžko se to zvládá
ani maminka zde není
zvedá se žaludek a z úst vylézá zmije
oči na závit z důlků chtějí ven
než padne k zemi
chvíli září jak meteor
s pocitem
konečně že letí ke hvězdám
BOŽÍ DOPUŠTĚNÍ JE KDYŽ …
Ptačí hejno není jeden pták
ty sám, svobodný,
v hejnu měníš směr.
Jeden člověk není ještě dav
ty sám oklikou jsi za poznáním šel
když ostatní již v cíli čekali.
Opuštěné mraveniště nejsou Pompeje
z vrstvy popela ti kdosi nabízí
svou ohořelou ruku.
Pozdravme se.
ZÁVOD MÍRU
Jak uprchlíci při Závodě míru
párek holubů letící nízko nad zemí
hlavy otočené dozadu
sleduje pronásledovatele
puzené k mocnému úsilí
vidinou snadné kořisti
strachy že budou dostiženi
ustrašení ptáci zrychlují svůj let
rudými pařáty se od země odrážejí
než v zatáčce u morového sloupu
vedoucí holub s první holubicí
křídlem zavadí o zem
hejno v závěsu
hlavy sklopené mezi řídítky
vzápětí naráží do ní i do něj
zkrvavená tělíčka porůznu rozházena
nemravně na zádech leží
peříčka nadýchaná jak obláčky
z dlažebních kostek vítr zvedá
až k chrámové věži
Poslání.
hnát se dopředu
s úpornou snahou nebýt dostižen
po pádu se zvednout a pokračovat v letu
i párek bílých holubů
s hlavou otočenou dozadu
dokáže uniknout jen stěží
|
