na další stranu
Leopold Němec
SLAVNÉ MÁJOVÉ DNY
Čtyři auta policajtů,
kvůli rychlé jízdě v obci,
po celém revíru mne naháněli,
jak v Beskydech zbloudilou ovci.
Dupal jsem na plyn a na brzdu,
až michelinské gumy třením úpěly.
Nakonec mne zastavil až výstřel z pistole,
a po něm majorův výkřik–stůj, nebo střelím vole.
Asi to nebyl dobrý nápad,
když slyšel jsem z tolika hrdel,
vylez ven z auta hajzle, už tě máme.
Zpupně jsem odpověděl - polibte mi prdel.
Teď po dálnici jedu zas,
tím jejich policejním vrakem,
prý do Brna vezou mne na Špilas,
kde zavřou mne s brněnským drakem.
Zde bručel i Venca Babinský,
v Čechách uznávaný loupežníků král.
Po vzoru lotra z Pokratic modlím se růženec,
při tom usilovně přemýšlím, co se mnou bude dál.
Heuréka, už to mám!
Stáčím dlaně do kornoutku,
a ke rtům svým jak okarinu přikládám.
Je pozdní večer, první máj, od kasemat cítím stáj.
Než úmysl můj pochopové poznají,
napodobím hrdličku. Jednou, a pak zas.
Na město ve tmě pod nasvíceným hradem
snáší se dolů k lásce zvoucí hlas: cu-krů, cu-krů.
„Maminko! Tatínku! Ach, bože!“
|
