|
na další stranu
Taťána Králová
POLAPENÍ
Město je vana plná vody,
která se vrací do poháru,
bez klíčů prošlapané schody,
hrdličky vzdaly život v páru.
Město je vana plná noci,
každý, kdo se z ní napije,
zůstane vězněm v jeho docích
pod sítí vlasů z Harpyje.
JINOSVĚTY
Když jsem ti chtěla říct
pár slov pro potěšení,
nebylo opět z čeho vybírat.
Většina už tu byla,
neustála kluziště jazyka,
vysílala se z jiných úst,
prošuměla přijímačem
nebo se ztratila v překladu do slov.
Ještě prý jsou ta,
která tu nebyla,
protože odpočívají na odvrácených stranách měsíců,
hřejí se na pecích správně temperovaných planet,
hoví si v kráterech, kde pijí tajnou vodu,
v jeskyních, ve vázách, za zrcadly,
zkrátka patří jinam,
ne sem, ne ke mně,
asi tak jako ty.
MĚSTO V MEZIČASE
Na prázdném náměstí
by se dalo tančit,
kdyby hrála hudba
a někdo přišel.
Lidé se stáhli pod střechy
(ti šťastnější),
pijáci do sklípků,
smetí do spalovny,
voda do řeky.
Město teď, suché jako troud,
jen jen se třese na sirky ohňostrojů,
zatímco všechny hasičské vozy
se sjely k rendlíku,
který vzplanul na plotně.
Ve sběrně vykoupí
i popel klasiků
(když je urna z kovu),
v asijské fabrice dva tři pohyby
(když jsou rychlé)
a všechen čas,
mozek se hodí
studentům na pokusy
(snad).
Na trhu prodává paní knihovnice
(Škoda mého mozku – hlesla zpočátku),
na dlažbě je i kantor
(má oranžovou vestu, rukavice, pometlo),
obvykle dělá, že je hluchoněmý Bajaja,
jen boj s drakem už prošuměl
někdy s rychlíkem na Vídeň
(a stejně to byl jen středně rostlý krokodýl).
Žárovka pana Edisona
leští si žhavou pleš,
ale i pro ni horká jehla směrnic
spíchla předdůchod.
Hurá, rtuti je do skoku!
Tak ať tu slávu nezmeškáme –
honem si pořídit sadu holí
a jít si zahrát golf
na prázdné náměstí.
TŘI STUDNY
Ulice, prázdná jako měchýř
vypsaného pera,
nasává nás do ozvěn bez ticha,
bez nových hlasů, kroků,
bez prýštící vláhy.
Jedné kašně je smutno po rybách,
druhé po vodě,
třetí je ze všech nejbědnější,
neviditelná pod pláštěm
z kostkované dlažby.
ZTRÁTA NA MOSTĚ
Když jsem šla přes řeku Svratku,
zahlédla jsem z mostku jeden verš.
(Byl to tenhle:
Pěna se lísá k hladké tváři jezu.)
Nikde jsem neviděla jeho dvojče
(že se po té bílé pěně svezu),
je to smutné, ale pod jezem je hloubka.
Ostatní veršíci, ti zdatní braši,
nabrali směr regulovaným korytem
bez potuchy o konečné v Nových Mlýnech.
Když jsem šla zpátky,
bylo to delší rameno pořád tak mokré,
a moje trasa k němu kolmá,
účelná a samozřejmě suchá.
MĚSTO A JEHO ARCHITEKT
Na svahy pod Petrovem
vysadíme révu,
která nerodí jedlé hrozny,
aby tam někdo
kvůli nim nespadl.
Na rovné přístupné
místodržitelské zahrádce
však budou bylinky,
a to nejen na parádu,
ale i pro užitek.
Lavičky dáme z pravého dřeva,
natřené bílou barvou,
která oprýskává,
aby nám připomínala všechno,
co žádá neustálou péči.
Kovové peří a šupiny
ptáka a hada
na kašně u Jakuba
naopak necháme pokrýt patinou,
jako vše, co vrůstá do škvír času.
Ještě že město nemusí hned vnímat,
jak moudrost tvoří jeho podobu.
To by se jí pak zaživa klanělo,
až nemohla by, ztuhlá v bronzu slávy,
naplnit plíce vzduchem,
který tu byl,
vydechnout s lidmi,
co po zemi jdou teď,
zažehnout oheň,
ukrýt jej v lůžku z mechu
a poslat po vodě
s důvěrou k budoucím.
|
