literární časopis založený v roce 1964

Jaroslav Lejček

NOÉMIE Z GALIE

díky Louvru slavná je
ještě víc než z Louvru znalec
dolu obrací svůj palec
ruší římské číslice
rekonstrukcí tradice

Carnavalet v Paříži
číslice si prohlíží
za arabské římské mění
a neznalým z jiných zemí
překážky pro pochopení
do ztracena odváží

Noémie z Galie
je taková jakáje
chválabohu jiné ženy
jsou i jinak políbeny
v duchu sladké Francie
ač jsou také z Galie

KRUH

Když jsem se rozloučil s příbuznými, tak jsem se ještě zajel podívat na Tufitový vrch, kam jsem kdysi chodíval na procházky. Zaparkoval jsem a šel lesní cestou, která se náhle změnila v polní. Bylo spíše pozdní odpoledne a vypadalo to tu liduprázdně. Nevím proč, ale najednou mne napadlo, že kdybych uměl létat, pak možná bych si nepřipadal tak osamocený. Možná. Také jsem si řekl, že létat by mělo být snadné, přece mnohokrát se mi zdálo, jak létám, a žádný problém. Tak jsem to zkusil. Ani nevím, co jsem udělal, ale bylo to stejné jako v těch snech, nejdříve jsem stoupal po kolmici vzhůru. Jakmile jsem se zastavil, zůstal jsem na místě. I když jsem se nepohyboval v nějakých závratných výškách, byl jsem tak vysoko, že mne překvapila chybějící závrať. Pohyb mi připadal přirozený jako chůze, dokonce snadnější než běh, chtěl-li jsem zrychlit, nemusel jsem vydat žádné zvláštní úsilí, neobtěžovalo mne žádné zvýšené pocení. Vlastně jeden rozdíl tu byl. Pohyboval jsem se, či byl v klidu, v jakémsi ochranném prostředí. Vzdáleně to prostředí připomínalo vodu, ale působilo ze všech stran a nekladlo nějaký odpor, pouze jsem věděl, že je tu proto, abych se cítil normálně. Zkusil jsem se pohybovat vodorovně, ve směru cesty, tam, kam jsem původně na procházku vydal. Po chvíli jsem zjistil, že létání, bylo-li to létání, není tak snadné jak se mi zprvu zdálo. Oproti mé vůli jsem se zastavil. Zkusil jsem pomalu zatáčet doprava, šlo to. Tak jsem trochu zrychlil a přitom zjistil, že se pohybuji po křivce, pravděpodobně po kružnici. Zastavil jsem se a zkusil sestupovat. Zdálo se, že sestupuji po šikmé přímce směrem k „bodu“ startu. Zkusil jsem opět vodorovný let ve směru cesty, ale zpět, ve směru odkud jsem přišel. Za chvíli jsem byl také zastaven, ale zdálo se mi, že chvíle byla kratší než při prvém vodorovném letu. Zkusil jsem si toto zdání ověřit, po šikmé přímce se rozletěl nahoru. Když jsem byl podstatně výše než při druhém vodorovném letu, zastavil jsem se a pak se znovu rozletěl ve směru „tam“. Chvíle, než jsem byl potřetí zastaven, byla skutečně o poznání delší. Zkusil jsem zatáčet doleva, bez problému jsem obletěl křivkou vymezenou trasu. Vrátil jsem se na cestu. Bod startu nebyl bod, byla to také křivka, zřejmě kružnice o průměru cca 3 m, „protínající“ cestu a okolní pozemky. Pokud jsem zkusil stoupat z křivkou vymezeného kruhu, bylo to možné. Jakmile jsem postavil mimo, a to i těsně, schopnost létat jsem ztratil. Přemýšlel jsem. Asi nejde o schopnost létat. Jen jsem se dostal do nějakého energetického pole, jakéhosi kuželovitého tvaru, které lidem umožňuje překonat zemskou tíži. Je otázkou, zda pole je trvalé či přechodné, zda působí od povrchu vzhůru, či opačně, popřípadě oboustranně, nebo nějak jinak. Vrátil jsem se do kruhu. A měl jsem pocit, že jsem vstoupil do zmíněného prostředí. Stoupl jsem si mimo kruh, pocit zmizel. Několikrát jsem vyšel a vrátit se do kruhu, pocit prostředí se opakoval. Nechal jsem toho a pokusil se vzlétnout. „Kužel“ fungoval. Strávil jsem nad zemí asi deset minut. Díky mobilu jsem udělal pár fotek, včetně kruhu, ze kterého jsem vzlétl. Pak jsem přistál. Procházku jsem nedokončil, vrátil jsem se k autu a odjel domů. Večer jsem fotky uložil i do počítače. Ve zvětšení vypadaly jinak, viděl jsem krajinu, různé detaily cesty, jejího okolí a hlavně oblohu, dokonce jsem měl dojem, že je na nich nepatrně zřejmé ono „kuželové“ ohraničení. Druhý den jsem si ráno koupil noviny a pak jsem se na místo, kde včera byl „kužel“, vrátil. V momentě, kdy se mi začal včerejší pocit opakovat, dal jsem noviny na zem, tak aby bylo vidět datum, a vyfotil je. Rozhlédl jsem se, zda tu je, jako včera, liduprázdno. Nebylo. Zdálo se mi, že se na mne někdo dívá. Otočil jsem se a pozdravil. Po cestě ke mně přicházela žena, o trochu mladší než já. Zastavila se kousek před kruhem, také pozdravila, usmála se a dodala:
„Něco jste ztratil?“
„Snad ani ne, spíše jsem našel. Jdete za mnou dlouho?“
„Ani ne, vy jste se totiž vlekl, došla jsem vás.“
„Asi jsem podvědomě tušil, že potkám něco úžasného a zdá se, že jsem se nemýlil, pokud tedy nespím.“
„Musím vás zklamat, jste vzhůru, ale lžete krásně. To vás učili ve škole nebo jste takový
odjaktěživa?“
„Ve škole, děti se tady rodí nevinné, až časem odkoukají i špatné věci.“
„Omlouvám se, nejsem zdejší. Čím jste vzděláním?
„Technik. A vy?“
„U nás se, tak jako u vás, nedělíme, všichni máme jakési univerzální vzdělání, které si pořád doplňujeme.“
Podíval jsem se na ni pořádně. Líbila se mi. Ale byla taková jiná. A k tomu ten „kužel“.
„Jak se vám tu líbí,“ zeptal jsem se.
„Dost, je to tu trochu podobné jako u nás.“
„A vy se s námi můžete bavit?“
„No neměla bych, ale když se vám líbím, a vy mne také, co když to má tak být?“
„Mohu k vám jít blíž?“
„Proč? Ale samozřejmě můžete.“
„Radši bych byl mimo kruh.“
„Ach.“
Sebral jsem noviny a došel k ní. Řekli jsme si křestní jména a začali si tykat.
„Jak tu můžeš být dlouho,“ zeptal jsem se.
„Nevím. Ale mohu se domluvit. Když budu mít rozumný důvod, počkají na mne.“
„Řekni jim, že ten důvod jsem já.“
„To je dobrý důvod. Ale budeš muset tak půl hodinky čekat, než se vrátím. Když mne uvolní, budu ráda, když ne, přijdu se rozloučit.“
„Rád počkám,“ řekl jsem.
Usmála se, vešla do kruhu a ztratila se. Položil jsem noviny na zem u cesty a sedl si na ně. Připadal jsem si jako ve snu. Seděl jsem, koukal se do dálky, jen tak „o ničem“ přemýšlel, a čekal jsem.
„Vzbuď se,“ řekla.
Vstal jsem. Stála přede mnou, usmívala se, v jedné ruce držela cestovní tašku, v druhé kabelku.
„Takže jsem rozumný důvod, dej mi tu tašku, teoreticky bych měl být silnější,“ usmál jsem se také a radostí jsem nevěděl, co mám dál říct.
„Okamžik,“ řekla a položila tašku i kabelku na trávu u cesty. Pak si z tašky vyndala mobil, dala si ho do kabelky, tašku zavřela a podala mi ji. Kabelku si vzala do levé ruky a pokračovala:
„Ano jsi, ale maximálně na 14 dní. S tím, že kdyby se stalo, že bychom si už nebyli blízcí, tak bych se musela okamžitě vrátit.“
„Blízcí?“
„U nás je to třetí stupeň vztahů mezi lidmi. Prvý stupeň je lhostejnost, druhý neutralita, třetí blízkost, to znamená, že se rádi vídáváme, čtvrtý je láska, to znamená, že žijeme spolu.“
„A co nepřátelství?“
„Máme štěstí, že takový vztah u nás neznáme. Ale z vaší literatury a z našeho pozorování vašeho světa, víme, že existuje.“
„Bohužel. Jenže, s tím dnes nic neuděláme. Když je to jenom 14 dní, a máme štěstí, že jsme si blízcí, tak bych doporučil si tu tašku dát ke mně domů a pak se rozhodnout, co dál.“
Podala mi ruku a šli jsme k autu. Zeptal jsem se, zda chce řídit, řekla - snad příště. Cestou mi vyprávěla něco v tom smyslu, jak nás kdysi našli, proč nás navštěvují, co u nás hledají. A že kontakty, jako ona se mnou, s námi navazují výjimečně. A poznamenala, že pokud se týká takových těch živočišných funkcí, tak jsou na tom stejně jako my. Pak ještě dodala, že je tu podruhé, poprvé měla od nich odborný doprovod při prvé návštěvě, chodila do autoškoly, její učitelé ji vysvětlili, že řídit auto patří mezi zdejší obvyklé dovednosti, nyní se tu může pohybovat samostatně. Moc jsem jí nerozuměl, asi to bude tím, že je chytřejší a nepřijde jí, že jsme výrazně jinde. Ale její přítomnost, její hlas a vůně mne opíjely, měl jsem co dělat, abych se soustředil na řízení, což je zarážející, protože doposud, jako většina zkušených řidičů, jsem řídil „automaticky“. No měli jsme štěstí, za půl hodinky jsme byli doma. Bydlím v panelákovém 1+2, divila se, jak mohu, v něčem tak malém, existovat.
„Docela skvěle, nemusím moc uklízet. Uvidíš, že to tu přežiješ bez nějakých následků. A když ne, vaši chytří tě vyléčí.“
„Snad,“ usmála se, „kde budu bydlet?“
„Vyber si, menší místnost je zároveň ložnice a pracovna, větší je obývák a ráno tělocvična. Kuchyň je, kromě své prvotní funkce, také jídelna a tělocvična, jenže se o ní a o sociální zařízení a chodbičku musíme dělit. Také se musíme dělit o šatnu, jak vidíš je vcelku poloprázdná, tam nebude problém.“
A dal sem jí do šatny tašku.
„Tak třeba obývák“, navázala na mé informace, „má jen jedno místo na spaní a jako tělocvičnu ti jí ráno půjčím.“
„Já se přihlásím, až uvidím, co je pro tebe ráno. Ale místa ke spaní jsou tu také dvě, pohovka se dá ´rozložit´.“
„Budu si to pamatovat,“ řekla, „když jsou ty místnosti víceúčelové, asi bych tu mohla existovat také.“
„Dokonce i s někým, jde o zvyk.“
„Myslíš?“
„Vím to, ale museli bychom být v tom čtvrtém stupni. Ale doufám, že tu budeš trochu spokojená i v našem třetím.“
„Budu se snažit.“
Pak jsem se jí zeptal, jak tu žili, když tu byla minule. Řekla, že bydleli v hotelích, kde i snídali, obědvali a večeřeli. Tenkrát se jí to zdálo jako velká časová ztráta. Teď, kdyby mi to nevadilo, by ráda zkusila také vařit a jíst doma, či si něco jen tak koupit.
„Ty umíš vařit?“
„Moc ne, ale podle návodů by to mělo být snadné. Něco si i pamatuji od nás. A ty jíš co a kde,“ zeptala se, „třeba bych mohla opisovat.“
„Já,“ odpověděl jsem, „si už musím dávat pozor na ´tajli´, takže mám víceméně stále hlad. Pořádně jím jen o vánocích nebo, když něco s někým slavím. Obvykle ráno si dám nějaké tmavé pečivo, k tomu čaj a kávu. Když jsem doma, oběd šidím, třeba nějakou nalévanou polévkou, jogurtem, jablkem a müsli, jsem-li mimo, tak si většinou nějakou maličkost koupím. A mírně večeřím, buď si něco uvařím, mám v počítači takové oblíbené recepty, nebo když jsem dlouho mimo, tak si někam zajdu. A přes den piji čaje, vodu a minerálky, také kávu a výjimečně, tedy s někým, či nějakou, pivo či sekt.“
„Takže dneska bychom si mohli dát k obědu to ´třeba´ a k večeru zajet nakupovat a potom si někam zajít.“
„Dobře,“ souhlasil jsem, a co bys po obědě chtěla dělat?“
„Nic zvláštního,“ řekla, „jen si povídat, prohlídnout si to tu, prostě jsem zvědavá.“
„Jsi host, budu se snažit.“
Naobědvali jsme se, dali si rozpustnou kávu. Přitom jsme si měli začít jen tak povídat, jenže to co pro ni bylo ´jen tak povídání´, to pro mne byl výslech, samozřejmě vyslýchaným jsem byl já.
„Říkal jsi, že vzděláním jsi technik. A co vlastně teď děláš?“
„Momentálně mám štěstí, něco jsem v průběhu minulých let ušetřil, také mi nějaké peníze přišly, takže jsem dal v práci výpověď a pracuji doma. Ale hlavně jsem se připravoval na cestu do jiných zemí, předpokládám, že bych mohl cestovat s přestávkami celý rok.“
„Kdy chceš odjet?“
„Myslel jsem, že odjedu tento týden, ale asi se rozhodnu za těch14 dní, nemám kam spěchat.“
„A máš plán cesty?“
„Jen rámcový, je mimo sezonu, domnívám se, že s ubytováním a podobnými věcmi nebudou problémy, spíš by rád někde zůstával, podle toho, jak by se mi tam líbilo a kdyby mne něco zaujalo. Uvidím.“
„A co tě zajímá?“
„Od malička hlavně dějepis a technika, takže na cestách se budu zhruba zajímat o to, co tady. Hlavně si budu prohlížet města a vesnice, v nich kostely a zajímavé budovy, když mne nechají tak i továrny, budu chodit na výstavy, do muzeí, na opery.“
A výslech pokračoval v rychlém tempu. Ani si toho už moc nepamatuji, jen tak namátkou si vzpomínám, že, například, se ptala
- zda jsem byl ženatý, kolik mám dětí, co rodiče, sourozenci, jiní příbuzní, jak často se vídáme, kolik mám kamarádů a kamarádek, kolik přátel, jak spolu vycházíme, co máme za společné zájmy, zda jsem ateista či věřící, jaké mám na různé věci názory,
- do jakých jsem chodil škol, co spolužáci, jaké jsem měl učitele, zda se scházíme,
- kde jsem pracoval, co jsem dělal, jak jsem vycházel s kolegy, zda se navštěvujeme,
připadal jsem si jako na nějakém konkurzu, ale byla host a k tomu milá a krásná, vydržel jsem to. Výslech skončil otázkou, co budu dělat zítra. Řekl jsem, že v souvislosti s odjezdem jsem na dopoledne domluven v bance a pak se ještě stavím u příbuzných, kteří mi slíbili, že se mi budou starat o kytky a vybírat případnou poštu, spíše zahazovat reklamy. A potom už budu existovat, bude-li ji to bavit, pouze pro ni. Řekla, že jí to vyhovuje, akorát, že by potřebovala nějaký návod, kam smí v počítači. Až budu zítra pryč, tak by se do něj ráda, ze zvědavosti, podívala. Proto jsme si ještě na chvíli sedli k počítači, s tím, že se může dívat, na co chce, žádnou radu ale nepotřebovala, počítač se s ní kamarádil výrazně radši než se mnou. Po té řekla, nejdříve se vydáme na nákup, a pak se uvidí. Jak řekla, tak bylo. Po nákupu jsme si zašli na večeři, jídlo i pití vybrala ona, z minula měla velkou praxi. A to, co jsme koupili, a večeři, zaplatila napůl. Můj argument, že když je můj host, tak by platit neměla, označila za hloupost, protože jsme ve třetím stupni vztahů, u nich až ve čtvrtém stupni mají vše společné. Večer jsme se dívali na TV, nejdříve zprávy, po nich přepínala mezi programy a po té si vybrala jakousi limonádu. Před půlnocí jsme šli spát. Ráno jsem se snažil být co nejtišší, napsal jsem ji na papír č. svého mobilu, kdyby něco potřebovala, papír nechal na stole
v kuchyni, na papír položil náhradní klíče, kdyby se jí chtělo ven a odjel do banky.
V bance i u příbuzných jsem byl vcelku brzy hotov, napadlo mne ještě zajet pro květiny a kolem poledního jsem dorazil domů. Za květiny poděkovala a pozvala mne k obědu. Co to bylo nevím, říkala, že je to jejich „rychlé“ jídlo, chutnalo mi to, byla ráda, protože ho navařila nadvakrát. Při kávě jsem jí řekl, že jak v bance, tak i u příbuzných, jsem dopadl dobře, ten rok „prázdnin“ by byt a všechny finanční operace měly „přežít“ bez úhon. Ona mi vyprávěla o tom, jak toho moc nestihla. Pozdě vstávala, v počítači si na internetu našla moje stránky, ty si trochu prohlédla a text i s obrázky si zkopírovala a poslala svým kolegům, prohlédla si program místního divadla, pak už jen stačila uvařit, poslouchat rádio, a byl jsem zpátky. A poznamenala, že se zítra musí na chvíli stavit u kolegů, zda bych ji ke „kuželu“ nedoprovodil. Řekl jsem rád a zeptal se, co si z programu divadla vybrala.
„Dnešek,“ odpověděla.
Tak jsem vzal mobil a zeptal se v divadle, zda si na večer mohu ještě zamluvit 2 lísky. Řekli ano, můžete si je zaplatit a vyzvednout u uváděčky, pokud nám nevadí 6. řada vpravo. Řekl jsem, že ne a poděkoval. Po kávě jsme šli na procházku, pak jsme se připravovali do divadla a na sedmou tam dojeli. A večer se, kvůli ní, ještě dívali na zpravodajský kanál TV a na nějaký film a seriál, po něm šli spát, s tím, že ráno musíme kolem šesté vstávat, u svých kolegů chtěla být brzy dopoledne. Já se budil na budík, ona už byla vzhůru, nechala mne trochu se zcivilizovat a zabrala mi koupelnu. Což nevadilo, alespoň jsem mohl nerušeně trochu cvičit. Pak jsem se do koupelny vrátil, vynechali jsme snídani, oblékli a vydali se autem - řídila, a ona pak i pěšky ke „kuželu“. Já jsem na ni čekal v autě a četl si noviny, které jsme cestou koupili. Asi za hodinu se ke mně vrátila. Tvářila se docela vážně.
„Děje se něco,“ zeptal jsem se.
„Nic, co bych nečekala. Vyprávěla jsem jim o našem vztahu, teda o tom, jak ho vidím já. Oni ze začátku měli trochu jiné názory, ale pak mne podpořil doktor a vše je, jak se u vás říká, OK. Jenže, zítra sem odpoledne musím znovu.“
„Mám návrh, když už jsme tady, nechceš se podívat do sousedního města, do botanické zahrady? Je tam i cukrárna, mohli bychom i suplovat snídani.“
Usmála se:
„Ráda.“
Cestou tam i zpět opět řídila, v botanické se jí líbilo, v cukrárně, jsme byli venku u stolečku vedle vodotrysku, taky, kávu a zákusky nám vybrala ona, útratu zase dělila na půl, já tam koupil tři rohlíky, nic neříkala, ale bylo vidět, že se diví proč. Ještě jsme se šli projít do parku, má 24 hektarů, strávili jsme tam dost času, krmili kachny a labutě, bohužel jsme, pro prosící veverky, nic neměli, zapomněl jsem, že je jich tu spousta, zašli jsme i na výstavu (nic moc) a nakonec se podívali na rodinku místních opiček. Doma se věnovala nějaké práci, já si sedl k počítači, na večeři jsme si zajeli. Když jsme se vrátili tak i potřetí jsme se, kvůli ní, dívali na TV, na zprávy, na jakýsi „vědecký“ seriál o starověkém Egyptě, na pořad o nějakém herci a před půlnocí šli spát. Nějak jsem nemohl usnout, tak jsem si rozsvítil a zkusil si číst. Jenomže otevřely se dveře a ona se vedle mne uvelebila a zašeptala, že mám smůlu, že se cítí velice osamělá. Tak jsem se to pokusil změnit, zřejmě se to podařilo, protože když jsem se dopoledne, kolem desáté, vzbudil, tak se ze snu usmívala. Opatrně jsem vstal, zhasl a šel se zcivilizovat a zacvičit. Jak jsem cvičil, trvá mi to kolem 3 hodiny, tak vstala také, mávla na mne, že jde do koupelny a ohřát oběd, co předevčírem uvařila a půlku dala do ledničky, alespoň jsme nemuseli bádat co k snídani, protože bylo poledne na krku. Po obědě, u kávy řekla:
„Zdá se, že jsme ve čtvrtém stupni.“
Poznamenal jsem, že jsme pokročili o 50%, protože já jsem do čtvrtého stupně spadl hned, jak jsem ji prvně viděl. Přiznala se, že ona také, ale protože je odjinud, netroufla si to dát najevo. Ale včera jí to přepralo a doufala, že mne také. A dodala, že ty rozdílné názory, které měla se svými kolegy, se právě týkaly našeho vztahu. Nevěřili jí, že takový vztah na prvý pohled může vzniknout mezi lidmi, kteří jsou z jiných světů. Pak si mi sedla na klín a zeptala se:
„Co s tím budeme dělat?“
„Co by,“ odpověděl jsem, „zkusíme žít spolu. Buď tady, či někde v cizích zemích, nebo když nebude zbytí, tak ve tvém světě. Teda, pokud ti dovolí vzít mne s sebou.“
„Už dovolili, moji kolegové to viděli jako jedinou, včera ještě teoretickou, možnost. Dospěli k názoru, že bys, mám-li o našem vztahu pravdu, měl být na mně závislý. Že prý máš touhu někam odjet, a pokud jsme ve čtvrtém vztahu, tak ti bude jedno kam.“
„Dobře, všechno máme tady na mou nepřítomnost připraveno, tak až řekneš, můžeme odjet. Kdyby to bylo dnes, tak bych musel zavolat příbuzným, že odjíždím dnes. Slíbil jsem jim, že si mohou vše, co mám, půjčovat, včetně auta. A mohla bys mi poradit, co si mám vzít sebou, oblečení a tak. A z čeho tam budu žít.“
„Pro případ, že by se ti tam nelíbilo, vezmeme cestovní tašku s potřebným minimem zdejšího oblečení. Pro život na cestě ti půjčíme potřebné minimum našich věcí a až budeme doma, tak něco spolu nakoupíme a postupně to budeme doplňovat. A o existenci se strachovat nemusíš. U nás je svět přívětivější než tady, nezaměstnanost je neznámý pojem. Stejně jako my budeš zařazen do vzdělávacího systému, který naše znalosti udržuje a průběžně doplňuje.“
„A co vaše řeč?“
„Základy se naučíš během cesty, obdobně se seznámíš s „naším životem“. Doufám, že to budeš mít snadné. Já, když mne před časem učili o vašem světě, tak jsem si o blízkém, či čtvrtém vztahu s někým od vás, mohla maximálně nechat zdát, pokud si pamatuji, žádné takové sny mi nepřicházely.“
„To jsem rád, jak bych tě pak mohl potkat?“
„Asi nemohl,“ rozesmála se. “Víš co, zavolám kolegům a řeknu, jak jsme se, v rámci jejich pohledu, domluvili.“
Šla si sednout na protější židli, vzala si mobil a zavolala je. Protože s nimi hovořila rodnou řečí, byl jsem mimo. Jednu výhodu ta řeč měla, melodicky připomínala naši, také jsem si to mohl namlouvat, třeba se mi bude lépe učit. No mluvili spolu asi pět minut, zřejmě ji potěšili, usmívala se jako měsíček v úplňku. Když domluvili, řekla:
„Před chvíli ses ptal, z čeho tam budeš žít. Přestav si, že minimálně na ten rok, co uvažuješ cestovat, máš vystaráno. Jak jsem jim poslala texty a obrázky z tvých internetových stránek, nabídli je jednomu z našich významných nakladatelství a to se je rozhodlo vydat.“
„To je hezká zpráva, ale z čeho si měla takovou radost?“
„Pokud budeš souhlasit, tak můžeme dnes odpoledne přijít oba. A pak se večer vydat zpět, k nám domů.“
„Pojedu rád.“
Zavolal jsem příbuzným, že se loučím, protože odjíždím již dnes. Pak jsme trochu uklidili, připravili zavazadla, hlavně bylo potřeba naplnit to moje, zavolali si taxík a nebylo co řešit.