|
na další stranu
Jaroslav Lejček
DLOUHO NEPRŠELO
Vzduch, nasycený výstupy z různých činností, nepřinášel pohodu. Svět, ve kterém žil, vypadal, díky tomuto vzduchu, unaveně. Meteorologové z různých sdělovacích prostředků shodně do nejbližších dnů, nepředpovídali změnu. Připadal si nevyspalý. Vlastně se do toho, inverzí zkoušeného, světa, hodil. Nic ho nenadchlo, nechtělo se mu jíst a dokonce, ačkoliv byl ve skluzu, nedokázal pořádně pracovat. Co začal, to zkazil. Takže byl čas na přestávku. Udělal si kávu. Její vůně místnost zútulnila, její chuť ho pohladila. Tak u ní seděl, díval se do pitoma a vypnul.
„Jak se pořád máš,“ řekla.
„Divně,“ odpověděl, „divně. A co ty?“
„Já skvěle. Až na to, že, do jisté míry, nejsem.“
„Ach, zapomněl jsem. Promiň, připadám si nevyspalý a nesvůj.“
„Není potřeba se omlouvat, hlavně, že se zase vidíme,“ usmála se.
Usmál se také a nevěděl, co říct.
„Venku je hnusně,“ pokračovala, „hlavně, že ty najednou vypadáš líp.“
„To je tím, že jsi přišla. Když tu nejsi, svět se mi zdá takový prázdný, nic se mi moc nedaří.“
„Ale tak to není. Když se nevidíme, můžeme se na sebe těšit. Kdybychom byli stále spolu třeba bychom se omrzeli, prostě je to tak zařízeno, že se vídáváme občas.“
„Já nevím. Ani jsem se tě nezeptal – chceš kávu?“
„Ne, děkuji. A co se ti dnes nedaří?“
„Ale, črtám si dispozice jednotlivých podlaží a nějak mi nejdou k sobě.“
„Mohu se podívat?“
„Budu rád.“
Sedli si spolu ke skicám.
„Možná, že by bylo lepší přesunout schody před barák, dispozice by se tak mohly zklidnit,“ navrhla.
„No, taky mne to napadlo. A ponechat v prostoru schodiště místo pro výtah.“
„To máš pravdu, jednak by byl skvělý pro starší návštěvy, jednak se hodí pro různé těžší či objemnější věci.“
Zdálo se, že ji skici zaujaly.
„Mohla bych si je prohlédnout sama?“
Kývl. A ona zůstala u prkna a on se vrátil ke stolu. Za chvíli si přisedla a usmála se:
„Líbí se mi, jsou OK.“
Také se usmál a začal trochu rozpačitě:
“Poslední dobou často myslím na to, zda bychom spolu nemohli být napořád.“
Odmlčel se. Chvíli také mlčela, jemu se zdálo, že je takové ticho, že slyší tikot hodinek. Což ovšem nebylo možné, hodinky sice měl, ale na baterii. Zdálo se mu, že uběhla neskonale dlouhá doba, než řekla:
„ Víš, já bych s tebou byla, napořád, strašně ráda. Teoreticky by to bylo možné hned teď, ale prakticky nám v tom brání skutečnost, že přece, do značné míry, nejsem. Prakticky bychom měli být spokojeni alespoň s tím, jak je nám umožněno se scházet.“
„Máš pravdu,“ poznamenal smutně, „jenomže bez tebe, jsem jako bez duše. Zdá se mi, že jsi moje všechno.“
„Ty jsi také moje všechno, kdybys nebyl, nebyla bych ani já. Osud mi dal do vínku prchavou existenci, nejsem-li s tebou, nejsem. Ale jak jsem nějak podobně před chvíli řekla, jsem spokojena s tím, jak jsem.“
„Bože,“ řekl, „jsem sobec. Já jsem sice, když tu nejsi, na tom bídně, ale jsem. Promiň, já snad dnes nevím, co říkám.“
„Máš prominuto, a to i dopředu. Dej mi pusu, musím zmizet.“
Políbil ji a ona se ztratila. Ozvalo se zaklepání. Řekl:
„Dále.“
Vstoupila kolegyně:
„Nepůjčil byste mi kávu? Mám návštěvu a káva nikde.“
„Ale rád,“ zvedl se, došel pro dózu s kávou a zeptal se:
“Cukr?“
„Ne, děkuji, ten mám.“
Dveře se za ní zavřely. Sedl si k prknu. A kupodivu, předchozí potíže jako by nebyly. Radost z práce se mu vrátila, myšlenky přicházely jako na zavolanou, a všechny k věci.
Jenom venku se nic nezměnilo. Inverze trvala, déšť nepřicházel a svět vypadal smutně.
|
