literární časopis založený v roce 1964

Jaroslav Lejček

***

Tak nějak to bylo.
„Ale mohu se mýlit,“ řekl si.
Myšlenky si odletěly, zůstal sám. Snad abych šel spát, napadlo ho. Zkusil to. Jenže, místo po myšlenkách zaujaly vzpomínky. Pokud to byly vzpomínky. Připadalo mu vše jako skutečnost. Měl však pocit, že to tak není.
„Sen, bude to sen, musím se vzbudit,“ pomyslel si.
„Nespíš,“ řekla.
„Kde jsi?“
„Nejsem tady,“ odpověděla.
Podíval se směrem, odkud její hlas slyšel. Nikoho neviděl.
„Nemůžeš mne vidět, když tady nejsem.“
„Podíval jsem se automaticky, nechci tě rušit.“
„Nerušíš mne.“
Oba se odmlčeli. Nebylo to poprvé, co s ní mluvil, prvně se ozvala letos v lednu. Ráno se probudil kolem sedmé. Zaspal. Zavolal do práce, že přijde později. V práci zůstal až do sedmi, nějak se mu nedařilo být hotov tak, jak předpokládal. Cestou to vzal přes nejbližší hypermarket. Nákup dal do kufru, vozík vrátil a vracel se k autu. Jak byl zamyšlený, neslyšel, jak na něj nějaká žena volá. Teprve, když ho doběhla a dotkla se jeho pravé ruky, zareagoval.
„Promiňte, jsem trochu zamyšlený, asi jste mi něco říkala, mohla byste to opakovat.“
„Nic jsem neříkala, před okamžikem jsem na vás volala, ale teď vidím, že jsem si vás spletla.“
Díval se na ni. Její podoba mu nic neříkala. Ale líbila se mu, takže řekl:
„To nevadí, pokud něco potřebujete a nebude to moc náročné, rád toho neznámého zastoupím.“
Usmála se:
„Náročné, když jsem cizí, tak to náročné bude.“
„No, zkuste to, někdy se mi náročné věci zdají snadné.“
„Myslela jsem si, že mne vezmete domů. Kdybyste byl ten, co nejste, tak byste bydlel poblíž, co já.“
„Pokud jste zdejší, tak snad trefím.“
Byla zdejší. Tak ji dovezl tam, kam potřebovala, sice na opačnou stranu města, než bydlel on, ale zase ne tak daleko, aby to bylo příliš.
Druhý den ráno se vydal do místního muzea, potřeboval si něco ověřit. U vchodu potkal známého docenta Turka.
„To jsou k nám hosti. Čemu vděčíme za tak vzácnou návštěvu,“ zeptal se docent a pozdravil.
Také pozdravil a dodal:
„Ale rozhodl jsem se vzít si delší dovolenou a budu-li mít štěstí, tak dodělat jednu delší dobu rozepsanou věc. A předpokládám, že vaše firma mi bude laskavou nápovědou.“
„Jak jinak,“ usmál se docent, „a jedno další kafe po ránu určitě snesete. Mimochodem, uvaří ho má kolegyně, takže nemusíte mít strach, že byste mé kavárenské umění nepřežil.“
V pracovně ho docent posadil do jednoho ze tří křesel u konferenčního stolku a omluvil se, že ještě musí vedle. A aby se bez něj nenudil, položil na stolek nějaký časopis a odešel. Tak se rozhodl, že využije nepřítomnosti páně docenta ke čtení nebo alespoň prohlížení, jenže ozvalo se zaklepání a vstoupila nějaká žena. Vstal, otočil se, pozdravil a užasl. Ona odpověděla na pozdrav a usmála se. Oba si uvědomili, že se viděli včera večer. Chvíli mlčeli, potom se usmál i on:
„Bože můj, včera jste byla krásná a dnes jste ještě krásnější.“
A ona, stále usměvavá, ho přerušila:
„Nevěřte tomu, jste v muzeu, zde vše, co je mladší dvou set let, a to já prozatím jsem, vypadá k světu, venku byste mluvil jinak. Hledám pana docenta, nevíte, kdy se vrátí?“
„Nevím, je někde vedle, dal mi něco ke čtení, tak to asi bude chvíli trvat. Ale kdybyste na něj čekala se mnou, snad bych pak od osudu dnes už moc nechtěl.“
„Chvíli počkat mohu. A pokud mi dovolíte si sednout, budete mi sympatičtější. Trochu vás musím zklamat, osud není od toho, abychom ho o něco žádali, on si dělá, co se mu líbí.“
„Takže si tu u vás sedněte. Prosím,“ řekl a ukázal na křesílka.
Když se posadila, sedl si také. Seděli, dívali se na sebe a mlčeli. Z ticha je vyrušil její mobil. „Omluvte mne,“ řekla a vyběhla z pracovny.
Ten čas, po který byl sám, ho vzpamatoval. Když se vrátila a posadila se, už byl schopen mluvit: „Předpokládám, že jste zdejší, když jste si prve u vás sedla.“
Kývla, že je.
„A kdybych se s panem docentem domluvil, že mne na pár dní pustí do knihovny, mohl bych vás tu a tam někam po práci pozvat, třeba na procházku, než bychom se trochu poznali?“
„Já nevím. Sice se mi také líbíte, ale tento měsíc květnem není a mně se delší dobu líbí být osamělá. Asi by mi vadila změna.“
Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil pan docent.
„Já vás hledám a vy tady,“ oslovil svou kolegyni.
„Řekli mi, že prosíte, abych se u vás zastavila.“
„No chtěl jsem vás pozvat na kávu s naším hostem, tedy za předpokladu, že ji uvaříte.“
Podívala se na něj s údivem v očích. A on pokračoval:
„Vidím ve vašich očích otazník. Odpověď je prostá. Sice vás málo znám, ale i tak vás mám příliš rád na to, abych o vás svým kuchařským uměním přišel. Navíc, kdyby svět přišel i o našeho hosta, určitě by mi to v dějepisu neodpustili.“
Usmála se a řekla:
„S cukrem pánové? Či bez?“
„Oba bez,“ odpověděl docent.
Zatímco v kuchyňce připravovala kávu, pánové se rychle domluvili. Ve chvíli, kdy přišla třetí z účastníků kávové party i s kávou a vodou, pánové si povídali o tom, co bylo nového v době, kdy se neviděli. Samozřejmě hovor ukončili, dáma se posadila do třetího křesílka a povídali si všichni tři. Když vypili kávu, host poděkoval a rozloučil se. Ona se zeptala, zda může jít také, docent jí také poděkoval a popřál hezký den. U schodiště uviděla pána ze včerejška a z kávové party, jak si povídá s magistrou z muzejní pedagogiky. Oba si jí také povšimli, jakmile zmizela z doslechu, magistra se o ní zmínila. Byl rád, že se na ni nemusí ptát. Snad díky tomu slíbil magistře součinnost na přednáškách, kterou na něm už delší čas požadovala. Domluvili se, že se u ní zítra, až půjde z knihovny, v oddělení staví a slíbenou součinnost si upřesní. Pak se vydali každý jinam. On tedy okamžik váhal, ale zmínka magistry ho inspirovala k činu, rozhodl se potkat se s onou dívkou potřetí, tentokrát na jejím pracovišti. Zaklepal, dveře se otevřely a dívka se na něj udiveně dívala:
„Něco jste zapomněl?“
„Ne, ale nestačil jsem reagovat na vaši odpověď. Já sice také věřím na pozitivní vliv osamělosti, ale také se mi líbí vaše slova o osudu, který si dělá, co se mu líbí. A mému osudu se zlíbilo poslat mne za vámi.“
Odmlčel se. Ona také mlčela a smutně se na něj dívala. A on se, aniž by se o to snažil, na ni usmíval s nadějí, která ji pravděpodobně oslovila. Řekla:
„Dobře, za chvíli končím, pokud venku počkáte, můžeme jít na tu procházku, ale potřebuji i nakoupit.“
Řekl rád a šel počkat ven.
Uplynuly tři měsíce. Pro ty dva plné práce, lásky, štěstí a poznávání. Jednou večer, kdy byl sám, ona byla navštívit rodiče, se mu pocit přítomnosti lednové neznámé vrátil. Nemýlil se.
„Poslyš“, řekla, „dnes s tebou mluvím naposledy. Tak mne napadlo, že bys možná byl rád, kdybys viděl, jak vypadám.“
A na stěně se objevil obraz krásné dívky v životní velikosti. Díval se na něj a nevěřil svým očím. Byl to obraz jeho miláčka. Dívka se usmála a obraz se změnil v cosi podivného a zmizel.