|
na další stranu
Jaroslav Lejček
NA HODINÁCH BYLO 10:00
Probudil jsem se. Na hodinách bylo 10:00. No, co se dá dělat. Vzal jsem mobil, abych zavolal do práce, bohužel je rozbitý. Asi proto jsem zaspal, zřejmě se rozbil dříve, než měl zazvonit. A můj miláček je na služební cestě, takže mne nemohla zachránit. Vstal jsem. V koupelně nesvítilo světlo a nešel zásuvkový proud. Nechal jsem tedy otevřené dveře a věnoval se „hygieně“. Oblékl jsem se, jen tak zabouchl a vydal se do práce. Chodím pěšky, když miláček není doma, tak si snídani kupuji cestou. Všude bylo liduprázdno. Kupodivu nejezdila ani auta ani místní doprava. Všechny jídelny, krámy a hospody, co jsou cestou do práce, měly zavřeno. V práci jsem si musel odemknout i vchod, nikdo uvnitř, v mé kanceláři také nešla elektřina a nefungoval telefon. Tak jsem zase všechno zamkl a šel kousek do města. Stejný obrázek – všude nic, nikdo a ticho. Otočil jsem se a šel domů, nechápaje proč jsem sám. Kam se všichni poděli? Proč nic nefunguje? Došel jsem domů, doma žádná změna. Chvíli jsem seděl v kuchyni a přemýšlel co dál. Pak jsem si vzpomněl - zítra máme dovolenou, 14 dní na babiččině chalupě, má žena, než odjela, připravila zavazadla. V práci nikdo, asi bude lepší na dovolenou vyrazit již dnes. Vyndal jsem všechno z ledničky, vzal nějaké věci ze spíže, a dal to, spolu se zavazadly, do auta. Zamkl jsem dům a garáž a vydal se na cestu. Nikdo v protisměru, nikoho jsem nedojížděl, nikdo nedojížděl mne. Rádio jen svítilo, ani jedna ze stanic nešla naladit. Jediná pozitivní zpráva, mám plnou nádrž. Normálně cesta trvá okolo třech hodin, jak bylo pusto, skoro hodinu jsem ušetřil. Vesnice se také zdála liduprázdná. Otevřel jsem, nanosil vše, co jsem přivezl, na své místo, auto zaparkoval na dvoře. A ona
tu nebyla. Pak jsem si uvědomil, že tady být nemůže. Vždyť jsem tu o den dříve a ona přece je na služební cestě, až zítra, přijede přímo sem. Ani mne neudivilo, že elektřina a plyn také nejdou. Napadlo mne podívat se ke studni, darling je díky výpadku proudu mimo, ruční pumpa funguje, takže alespoň vodu máme. Vrátil jsem se a sedl si ke stolu. To, že by se něco stalo a mne by se to netýkalo, vylučuji. Důležitý jsem nikdy nebyl, navíc jsem spíše samotář a pro absurditu nemám buňky. Napadaly mne jen dvě možností, vysvětlující, co se se mnou děje. Buď spím a zdá se mi podivný sen. Nebo jsem se zbláznil. Zajímavé i je, že ačkoliv jsem od večera nejedl, nemám hlad dokonce ani chuť něco sníst. Rozhodl jsem se, že půjdu na procházku, třeba někoho potkám. Vydal jsem se, zřejmě prázdnou vesnicí, do lesa. Kromě lidí, tu vše vypadalo stejně, ulice, cesta, pole, louky. Na poli dokonce byli dva čápi, třeba to jsou ti, které jsme viděli, když jsme tudy šli minule spolu. Před lesem opět byly maliny, uvnitř lesa jsem si také nevšiml nějaké výraznější změny. Šel jsem směrem, kterým jsme vždycky chodívali, ona sbírávala houby, já byl doprovod. Ne, že bych nemíval zájem přispět svým dílem, ale houby se přede mnou většinou schovávaly. Jen tu a tam jsem míval štěstí na nějakou tu babku, hříbek či lišku, hlavně se mi ukazovaly různé prašivky, mezi nimi úžasné muchomůrky, být sbírání na mně, tak jsme se vraceli s prázdnými košíky. Díky ní to bylo jinak. Dnes jsem šel po cestě, nikoho nepotkával, v lese bývá obvykle ticho, ale teď to ticho působilo nějak divně. Rozbolela mne hlava. Proto jsem se obrátil a šel zpátky. Ve vsi a v chalupě nebylo nic nového. Vzal jsem si dva prášky a šel si lehnout. Jenomže prášky mi nepomohly, uplynulo více jak 30 minut a žádné zlepšení. Najednou mne přepadly obrovské bolesti. Cítím je všude. A k tomu vidím podivné přízraky.
„Pojď s námi,“ křičeli, „nechceš? Ty nechceš? Jak si dovoluješ nechtít, když ti poroučíme. Nechceš? Ty hrdino! Bolesti, co cítíš, jsou nic proti těm, co tě čekají, když neposlechneš. Pojď s námi! Pojď s námi! Pojď s námi! Je konec. Mluv!“
Měli částečně pravdu, bolesti se stupňovaly. Jenže, já nemohu odejít, musím na ni čekat. Alespoň se rozloučit. Konec, co to je konec? Proč bych je měl poslechnout? Takové kreatury. A mluvit s nimi, proč? Stejně mne zabijí. Ale asi nemohou tak rychle. Třeba se jí dočkám, do zítra není daleko. Před procházkou jsem se bláhově domníval, že buď spím, a zdá se mi podivný sen, nebo že jsem se zbláznil. Vypadá to na třetí možnost. Asi odcházím. Ty stvůry totiž křičí – je konec, konec, konec! V těch bolestech se snad čas zastavil, zítřek je tak blízko, ale zároveň, tak strašně daleko.
Oknem bylo slyšet startující helikoptéru, po ní varovný signál sanitky. On však neslyšel nic. Jeho sténání nepřestávalo, nevnímal nikoho kolem sebe, blouznil o přízracích, původcích hrozných bolesti. Nejedl, nepil, jeho blouznění se stávalo nesrozumitelným, opakovaně mu bylo rozumět pouze slova ona a konec. A nebylo nikoho, kdo by mu dokázal pomoc, hypnotika, která ho předtím konejšila náručí spánku, ztratila svou moc.
Ráno přišla. Vzala ho za ruku a řekla:
„Jsem tady, zavolali mi, že jsi strašně nemocný…“ a políbila ho.
A on se probudil, uviděl ji, přestal sténat a zašeptal:
„Věděl jsem, že se ještě rozloučíme.“
„Proč bychom se loučili, jsi silný, uzdravíš se.“
„Jenže ty stvůry křičely – je konec, konec, konec!“
„To nic, to byly jen přeludy, jsi vzhůru, jsou pryč.“
A skutečně. Cítil, že mu je lépe, bolesti se zmenšovaly. Viděl jen ji a svět s ní byl opět krásný.
|
