literární časopis založený v roce 1964

Stanislav Vávra

MĚSTEČKO S PROŠLÝM ČASEM

(Tichá louč a dopis DP)
Byl začátek léta a muselo to být loni. Seděl jsem v prázdném vlaku se starými vagony. Ze záchodu čpěl zápach moči, mě to nevadilo a naopak jsem měl libý pocit a jasně jsem vnímal erotické vzrušení. Oknem vlaku se dívám do známých ulic, jak jsem je znal před desítkami let. Když jsme konečně dojeli ke Kříži, říkal jsem si, že už budu brzy doma. Pak jsem si všiml, že proti mně sedí stará pani Jimramovská, nadhazuje si rukama, tak jako kdyby chovala dítě, svoje ohromné prsy a něco mi říká. Nerozumím ani slovo. Chodím kolem stanice tramvaje číslo 14 a hledám ohradu pana Kříže, chce se mi čůrat a pani Jimramovská jde stále za mnou a vykládá mi, že u Ferklů dávají Veselou vojnu. Vlak se konečně zastavuje. Vystupuji na malém nádraží. Vím, že to je Bystřice nad Pernštejnem, ale už si vůbec nepamatuji jak to tam vypadá a ptám se výpravčího, jak se dostanu nejkratší cestou do lázní. Výpravčí kamsi mávl plácačkou a na někoho zavolal, že hledám lázně. Ten někdo se hlasitě rozesmál nepříjemným smíchem a řekl: pošli ho k šesti stehnům, ty ho namasírujou, ale to už ten hlas zněl jen odkudsi z dálky. Šel jsem po mezích mezi poli s dozrávajícím žitem a lánem slunečnic a pak jsem byl na cestě sypané blýskavým štěrkem. Vzpomněl jsem si, že je to okresní silnice a že tudy chodívám každý rok v tuto dobu a že někde za tím blýskavým štěrkem musí již být lázeňské městečko. Malý příruční kufřík s kartáčkem na zuby, učebnicí těsnopisu a propadlým cestovním pasem, jakoby každým metrem, který ujdu, byl stále těžší. Cesta je příjemná, neboť vede fádní krajinou, která nikdy a ničím neobtěžuje moji mysl. Zase mám ten nutkavý pocit močení. Jdu na pánský záchod, ale volá mě pan Chlápek, abych tam vzal nařezané osmerky papíru a pověsil je vedle mísy na zeď. Na záchodě se po zemi válejí drobné mince. Nevím, jestli je mám posbírat. Pak si vzpomenu, že mám pověsit na zeď ty papíry. Shrábnu mince do ruky a naházím je do mísy, v níž byly ještě zbytky po tom, kdo tam byl přede mnou. Sedám si na mísu a rukou odměřuji vzdálenost kam papíry pověsit, není však na co. V kapse modrého pláště nacházím hřebík, který kladivem zatluču do zdi. Jakmile hřebík pronikne dostatečně hluboko, pověsím papíry. Ze zdi kolem hřebíku tryská po spláchnutí do záchodu proud vody. Spokojeně obhlížím svoje dílo a říkám si: konečně tu zase bude čisto.
Cesta do lázeňského městečka vede třešňovou alejí, a i když trvá dvě, možná tři hodiny, ubíhá velmi rychle. Cestou házím ohlazené kamínky štěrku po ptácích i po lidech co potkávám, nikdo se tomu nepodivuje, neboť nepotkávám nikoho, dokonce ani široko daleko na dohled není živá noha. Cesta je pustá, jak už tak cesty k městům někdy bývají. Je tak pustá, že okolní krajinu si mohu vybavovat jen ze slov poházených kolem cesty náhodným chodcem, jdoucím tudy někdy před dávným časem.
Vystoupil jsem na malý vršek nad městečkem a rozhlížel se po kraji. Zmocnil se mne pocit nesmírného štěstí a radosti. Nebylo totiž nač se dívat, nikde nic nestálo ani nerostlo. Obklopovala mne absolutní pustina a já věděl, že již nikdy nic tak dokonale krásného neuvidím. Měl jsem křeč v obou nohách, a přesto jsem se, bolestivě vábený, pohyboval směrem k městečku.
S pětikorunou v hrsti jsem procházel tichými ulicemi, svírán strachem, že pětikorunu ztratím a nebudu mít na vstup. Pak mě předešla stařena s bílým dítětem. Mělo bílé vlásky, bílý beztvarý obličej, bílou čapku i šatečky a střevíčky. Mělo také prázdný bílý úsměv. Velmi spěchaly a brzy se mi ztratily v mlhavém světle náměstí, které jsem již měl na dohled.
Městečko mělo jen jedno náměstí a jednu cestu. Nevím proč, ale věděl jsem, že jich víc není třeba, že jen zřídka kdy, někdo, patrně stejný pošetilec jako já, na malém nádraží vystoupil ze zaprášeného vlaku a sotva kdo až na náměstí došel. Nebylo proč. Jen jednou do roka městečko ožívalo, neboť to mrtví vstávali z hrobů a slavili svůj jarmark.
Brána byla dokořán a z náměstí, byly slyšet nevšední zvuky. Přidal jsem do kroku a zastavil se až před radnicí v jejichž dveřích okouní muž mnoha barev. Starosta, s nímž jsem někdy hrával žolíky, říkal, že o děvečky pasoucí na obecních
lukách psy. Nevím, proč mi to říkal, žolíky neumím a děvečky páchnou mlékem. U boudy pro hlídací dogu, která pošla již minulé léto, byla uvázaná vymačkaná tuba od pasty na čistění zubů. Kolem barevného starosty se válely zbytky připomínající tuberkulózní chrchle. Když jsem chtěl rychle projít kolem, zastavila mě plačící dívka v černé krinolíně a podala mi jakousi vstupenku. V dívce poznal jsem úřednici z krematoria. Když propadal jsem se do země, vzpomněl jsem si, že jarmark je právě dnes. Měl jsem silné nutkání odejít, pozdě, již jsem byl vtahován do proudícího davu.
Jeden po druhém a taky po skupinkách, přicházeli trhovci s hlubokýma a temnýma očima. Mísili se mezi krámkaře a rozkládali svoje boudy se zbožím. Uprostřed náměstí postavil svůj vozík jarmarečník s černým plnovousem. Na pult vyložil chlapce s dívkou, obložil je ledem a ještě trochu dovedně přibarvil líčení. Spokojeně si zamnul šustivé ruce. Čekal na prvního zákazníka.
Všichni co na tom trhu byli, něco prodávali a soustředěně i zaujatě, vyměňovali si zpráchnivělé kosti i prach hvězd, zetlelé rakve i nápisy z náhrobních kamenů i celé kameny a mluvili jen šeptem i když smlouvali, přitom dívali se stranou, nikdy však do očí. Na kramářovo zboží hleděli nevraživě, neboť bylo čisťounké, zdobně upravené, vonělo rozkvetlou loukou a nikoli kvítím hřbitovním.
Kramář nic netuší, stará se jen o svoji živnost, hraje na housle písně, co hrává na pohřbech. I když napínám pozornost, neslyším v tichu posunujícího se proudu návštěvníků z jeho hry vůbec nic. „Kupte si lásku… kupte si štěstí…“ zašeptá mi kdosi do ucha. Otočil jsem se a spatřil za sebou pani, která každé ráno jezdí stejnou tramvají jako já. Chci něco říct, ale pohybuji jen rty. Dívám se jí do úst a cítím velké vzrušení. Pani mě bere za ruku a vyvádí z davu a vede do výstavného domu a po širokém a krásném schodišti až kamsi do nejvyššího patra. Neustále něco povídá, já však pořád nic neslyším, vím jen, že nemám sílu se jí vzepřít, mám jen strach. Pak vstupujeme do módně zařízeného bytu, všechny dveře jsou posuvné a ona mne vleče místnostmi a všude odstraňuje koberce a já mám čím dál větší strach, že tam někde bude její manžel. Pak vstupujeme do pokoje, kde se poklidně obléká do svrchníku nějaký muž, vím, že je to on a chci utíkat někam pryč, pani mě však zadrží a já slyším, že říká: „včera měl pohřeb“. Její muž si ještě dává do aktovky několik drobností, asi něco na památku a projde kolem nás z bytu ven.
Dáma z tramvaje mě zavedla do jakéhosi pokoje, patrně ložnice soudě podle nezvykle velkého lůžka hnědé barvy. A vede mě dál a kolem nás je plno lidí a ten podivný jarmark. Kramář stále vyhrává na housle melodie, které nikdo neslyší, a u jeho krámku se nikdo nezastavuje, nikdo nemá zájem. Chtěl jsem mu říct, že přišel ve špatný den, že dnes tu není nikdo, kdo by věděl, co s tím jeho zbožím. A jak jsem se k jeho krámku otočil, dáma z tramvaje se mi ztratila v davu.
Sedl jsem si vedle úřednice z krematoria a díval se jak ti podivní lidé procházejí kolem trhovců, prohlížejí si, co nabízejí a potajmu v peněženkách počítají svoji budoucnost. Kdopak by si mohl dovolit koupit, co ten cizí tu nabízí… myslela si úřednice a já to věděl. Starosta zvědavě obchází krámkařův stánek a pečlivě prohlíží co se tam má. Neměl však důvěru k tomu zboží a ke kramáři vůbec ne.
Úřednice přebírá zamyšleně hrstku prachu a z náměstí je teď slyšet mlaskot kroků nekonečného proudu šedých lidí. Chtěl bych se zeptat úřednice, co v prachu hledá. Aniž by pohnula rty, odpovídá: „vody zbavený mrak“.
Barevný starosta rázně sáhne po kramářově smyčci a v té chvíli se na náměstí snese křik dravce, který se rychle mění ve zděšené pískání malých ptáčat. Trhovcům se to zalíbilo, a jejich mramorové tváře se změnily v radostně šupinatý smích.
Mělo by se však konečně něco dít, říkám do jedoucí tramvaje a zdravím někoho… kdo to byl? Vždyť čas je nepřítelem všech, co tu na trhu jsou. Kromě trhovců přišlo jen několik vdovců, zástup vdov a ještě pár sirotků a nikdo víc. Až na vdovy jen samá chudina.
Ani nebesa nechtějí plakat a slunce začíná nepříjemně pálit a odněkud od jezera nese se až sem smích těch, co ještě mají čas. Krinolína zapraskala tisíci zvuky žab, úřednice se probrala ze snění a podala mi tu hrst prachu. Díval jsem se do dlaně s prachem a nevěděl co s ním. Najednou jsem však věděl, že ten prach je můj. Úřednice vzala starostu za ruku a šli náměstím a plakali, aby zahnali slunce.
Trhovec, co na prodej měl obnošené rakve, cosi rozčileně šeptal kramáři neúnavně hrajícímu na housle neslyšné melodie. Z ničeho nic, snad, že ho trhovec rušil, začal ho šlehat smyčcem po jeho seschlých zádech. Trhovec, zanechávaje za sebou měkké šlápoty, prchal ke svému stánku, odkud již několik lakotných vdov, odnášelo si pozlacenou kořist.
Starosta s úřednicí se proplétali mezi lidmi a ve stále menších kruzích se přibližovali, vábeni touhou, ke kramářově stánku. Ten bledý pár na pultu je přitahoval.
Kramář hraje a z jeho smyčce odkapává ve velkých kapkách voda na rozpálené kameny. Pára syčí, pak se zablesklo a zahřmělo a odněkud shůry, snad ze samotných nebes, snesla se obyčejná papírová pouťová trubka s třásněmi. A při tom zablesknutí spatřím v zaprášeném zástupu i dámu z tramvaje. Chci na ni zavolat, mám však sevřenou hruď a zdá se mi, že se dusím. Škoda, nedozvím se tedy, co znamená šepot řeky, když naráží na briliantový náhrdelník zavěšený na řase potápějícího se voru. Zatím dáma mi mizí mezi stánky. A já jen tiše a zoufale za ní šeptám: rád vdechnu všechen tvůj prach.
Jdu za průvodem, cesta však končí u řeky, rozráží mě chlad a vzduch mrazí žábry ryb. Obracím se k náměstí, odkud slyším, že v kostelech tikají zvony a v uzlu slepoty se zase ozvěnou vrací zpět.
Mezi lidmi co si u stánků vybírají stuhy do věnců a pohřebních kytic, se objevily dvě podivné ženy. Jedna v černém trikotu, černé kápi a černém závoji jako kdyby šla ze smuteční tryzny, druhá byla nahá a její nahota se skrývala za pletenci spousty plavých vlasů, dokonce i obličej měla omotaný šálou z vlasů. Dav před nimi se vlnil v panické hrůze, rozestupoval se a uvolňoval jim cestu. Za ženami se nesl tichý šepot: lesbičky… nebo siamská dvojčata? Ženy šly v těsném objetí a jejich chůze se podobala tanci taky opilé chůzi. A sotva přešly, mezera mezi nimi a lidmi se zavírala a když vyšly z náměstí, ozval se zvon věžních hodin a oznámil dvacátou hodinu. Slunce v ten okamžik přestalo svítit a do hospody na rohu se scházeli smuteční hosté.
U boudy pro pošlého psa klečela úřednice, krinolínu měla převrácenou, vypadala jako deštník ve vichru a k jejímu zadečku v pánských trenýrkách, byl přisátý starosta a miloval ji po způsobu psů. Úřednice sténala a pomalu, s hlavou klesající na boudu, usínala, zatím co mnohobarevný starosta se potil a trmácel zavalený tíhou lásky a pochybné představy rozkoše.
Z pohledu na něho mě přepadla neuhasitelná únava. Nevěřil jsem, že muž co si tu tak zoufale počíná, by mohl být starostou. Snad, že se zpil při smutečním obřadu... a teď ty nebožtíky zvrací. Nechtěl jsem se na něho dívat a raději jsem šplhal do vrchu, mezi jakési domky… snad to mělo být Na Hájku… za plotem se hádal muž se slepicí, která, jakmile mě slepice spatřila, obrátila ke mně rezavou hlavu, z očí jí prýštily slzy: „Chtěl mě znásilnit,“ řekla vysokým hlasem. Muže jsem znal od vidění, bydlel někde v Zahradách: „ Lže, jako když tiskne,“ mlátil plochou dlaní do jídelního stolu. Nechápal jsem proč. „Řekni kdo… no… řekni to!“ Muž ze Zahrad se chystal nastoupit do tramvaje. Kam chce jet? „Bylo to ve snu a byl jste to vy. Sahal jste mi pod sukni a čechral peří.“ Rusovláska nastoupila za mužem a pak oba odjeli. „Za znásilnění je doživotní kopání hrobů,“ řekl starosta… „lidi umírají a hrobníků je málo. Kde je brát?“ Nevím, pomyslel jsem si a poslouchal v rohu náměstí, tam co je trafika, v níž se prodávají urny a smuteční saka, malého chlapce od vedle, jak píská na píšťalu jakousi píseň. Nepoznal jsem ji.
Většina lidí se z trhu stáhla do hospody a připravovali se tam k tradičnímu pohřebnímu průvodu. Využil jsem toho a zastavil se u stánku kramáře. „Co prodáváte?“ Prohlížel jsem si, co vyložil na pultu. „Ptáky… to vidíte.“ Řekl zle. „Ptáci letos nejdou… v módě jsou užovky.“ Napsal jsem na tabuli a podíval se do třídy, co tomu kluci říkají. „Špatně,“ napsal vedle pan učitel Tomeš. „Správně je fotografie adoptivní dcery.“
Zvony oznamovaly poledne a po diagonále náměstí přecházely ty dvě ženy. Jedna byla černá, druhá nahá a nikdo se již nedíval, jen já. Jen já jsem tam byl zavěšený za krk až v kopuli a tam jako artista otáčím se s pokrčenou nohou a rukama rozhozenýma v piruetě která je každým okamžikem divočejší, zrychluje se mi dech, z úst mi pomalu vylézá jazyk, na němž stejně pomalu vyráží stvol zakončený růžovým poupětem.
Před hospodu předjíždí pohřební vůz se dvěma páry koní s černými chocholy. Z hospody se trousí návštěvníci aby se konečně účastnili toho, proč na dnešní jarmark přišli… pohřbu panny. Stál jsem na chodníku a díval se na pomalu se pohybující průvod. V proskleném voze ležela nahá dívka s obličejem, jehož obraz byl zamlžený, přesto jsem věděl, že to je paní z tramvaje. Pak vidím, že za rakví jde moje maminka v černém kožichu, který jí vůbec neslušel, a krok za ní i můj otec. A jde bez hole, napadá mne. Smuteční průvod se mi vzdaloval a vzdaloval, až končil někde v mlze. Stál jsem před dveřmi, na nádraží?… Chtěl jsem je otevřít, ale ač jsem se o to vší silou snažil, dveře otevřít nešly… stál jsem před nimi a nevěděl, zda chci vejít dovnitř anebo vyjít ven…

TICHÁ LOUČ

Sen, automatické psaní, denní snění, poezie… to všechno je propojeno duchem básníka a to všechno spolu vytváří prostor, v němž je možné všechno. Sen je splněné přání, to jsme kdysi přijali jako fakt, že sen svým nadreálným zobrazováním „jiné“ skutečnosti je protipólem našich reálně formulovaných tužeb, které ukrýváme za dveřmi nevědomí, kterým však dáváme plnou volnost právě ve chvíli, kdy hluboko ponořeni v sebe, při denním snění, ve spánku, ve chvíli kdy podléháme automatickému myšlení, necháme svého ducha nahlížet do prostor, v nichž svoje přání realizujeme, při někdy divokých šarvátkách našeho Já, Nadjá a Ono. Kdysi jsem napsal verš: V hlubinách skelného jezera… ano, tak právě tam se můžeme díky snu spatřit a možná i najít minulost, podívat se do budoucnosti a také potkat naději, nebo ztratit iluze.
Sen můžeme zaznamenat anebo volnou asociací opět vyvolat a přenést na papír a použít ho jako prostý záznam, nebo pomocí psychoanalýzy nahlédnout do nitra neuróz, avšak protože sen je také velmi často bohatý svojí imaginací, je galerií prazvláštních a uhrančivých příběhů, je i velmi vzácným básnickým „materiálem“.
Je to stejný postup jako při automatickém psaní, kdy z nekonečné řady obrazů, básník vybere ty, co mu nevědomí chtělo sdělit a vyřadí všechno, co mu vědomí chtělo podstrčit. Stejně tak ve snu. Umění, vybrat z nekonečné řady nic neznamenajících informací právě tu jednu, která měla být pravděpodobně utajena.


13. 6. 2006
Vážený a milý Davide,
konečně se dostávám k napsání dopisu pro Vás. Chtěl jsem však nejprve dokončit svůj slib napsat vzpomínku na některé sny z dávné i nedávné doby. Abych se přiznal, tak jsem v rozpacích čím začít. Začnu Vaším dopisem. Perpetuum mobile bohužel nevzbudilo žádnou pozornost (zájem). Prodalo se ho asi sto kusů a kromě Vás, jen Ivo Vodseďálek ho ocenil. Ten dokonce o něm napsal několik vět v jakési „kulturní anketě“. Soňu Červenou jsem tenkrát před mnoha lety miloval. Byla krásná a ještě stále má nádherný hlas. Chodil jsem jí poslouchat když hrála s Werichem v muzikálu Divotvorný hrnec… i potom když začala koncertovat a zpívat operu, jsem byl jejím posluchačem – pokud ji vůbec bylo možné u nás od určité doby slyšet.. To jsem ovšem měl ještě uši v pořádku a netrýznily mě zauzlené změti zvuků, které mě provázejí životem již desítky let každou vteřinu.
Soupaultova předmluva, tak jak jste ji vytiskl… je skvostná Mám ji stále na stole a „kochám se“. To padesátiletí je skutečně zajímavé, ale zjistit, kde vznikla „chyba“, se mi nepodařilo. Buřil mi to napsal takhle a určitě to nepřeložil. Nezbude než po překladateli pátrat, ale to nechme povolaným. Třeba MM? Zatím to klidně nechte tak jak to je… pokud to nějak mezi přáteli šíříte.
Ještě jednou děkuji za „dodané“ knihy. Historii Židovských jmen znám celkem dobře. Ta brožurka je jistě zajímavým a užitečným dokumentem. Pan Dvorský to má sice v některých detailech popletené, celkově to však ničemu nevadí a ediční poznámka MM je věcná a je z ní cítit, že ví, o čem píše. Jinak je zajímavý postoj Ivo Vodseďálka o němž vím, že si také zvolil židovské jméno, ale použil ho snad jenom u jednoho textu.
Listuji a čtu si v katalogu Hra v kostky a dost mi to rozesmutňuje. Nezval byl básník hodný úcty, má za sebou dílo, před nímž smekám, ale byl také člověkem velmi zvláštní morálky a vůbec bych mu to nevyčítal, kdyby do svých pochybných a morálně kleslých názorů a činů, nezatahoval poezii. Pochybných existencí a uličníků bylo mezi umělci vždycky dost, ale až na výjimky vždy umění i uličnictví od sebe pečlivě oddělovali.
Čtu si také Zdeňka Lorence a s Ivo Vodseďálkem musím říct, že tak tohle je přesně to ono. Ač je to možná zvláštní, ale v jeho verších se nacházím tak jako bych je psal já a přitom jsem v neustálém údivu jak to? že jsem dosud jeho poezii nepoznal? Jak to? že ač jsme žili v jednom městě a měli zřejmě i pár stejných známých, jsme se míjeli. Dějí se věci, že nad nimi zůstává rozum stát.
Budu zřejmě první týden v červenci doma a tak nám to třeba vyjde, že se sejdeme. To poslední setkání bylo velice příjemné. Tomáš Mazal vnese vždycky zvláštní odlehčení. Zřejmě je to způsobeno jeho neobvyklým smyslem pro humor, který mám rád. A vlastně… díky také za cédéčka. Snad se budu moci někdy nějak důstojně revanšovat.
Je toho ještě mnoho co bych chtěl napsat, ale to by se odeslání zase protahovalo.
Chystám se také napsat Martinovi Machovcovi, jestli měl čas se zabývat Antologií naší skupiny. Měl bych to rád celé do konce roku hotové a pak… co se má stát ať se stane.


15. 6. 2006 Váš
Plasnice v OH

P. S. Nějak se mi na první stránku snu dostal rámeček s X. Pokoušel jsem ho odstranit, ale pak jsem si řekl, že tam možná patří. To nechám Vaší úvaze.

P. S. 2 Začal jsem tisknout dopis pro Vás, když se mi rozsypala páska. Snad zítra odpoledne pojedu do Dobrušky pro nákup, tak si při té příležitosti koupím novou… snad ji budou mít. Takže další zdržení. St

P. S. 3 Tak tedy tisknu a v pondělí zásilku pro Vás pošlu. Pokud jde o XX th century art – to není CD jen tak na prohlížení – to je vzácný studijní materiál. Já se tam už nikdy nejspíš nedostanu a tady to mám před sebou a můžu si chodit a zastavovat se kdy chci a sbírat informace a hladit se na duši. St