literární časopis založený v roce 1964

Ladislav Kvasnička

KOČKA

Bylo mi tak dvanáct let, když se mi to stalo poprvé. Uprostřed noci ke mně přišla kočka. Mám zvířata moc ráda a tak jsem neměla strach. Lehla si vedle mne, já ji hladila a kočka spokojeně předla. Já jsem totiž kočku chtěla už dávno, ale rodiče byli proti. Původně jsem si myslela, že je to kočka sousedů, ale druhý den jsem zjistila, že není. Ale ani tak mi to nevadilo. Říkala jsem jí Míca. Pokaždé, když jsem se ráno probudila, byla ale Míca pryč.
Jednou v zimě, když jsem byla nemocná, u mne Míca zase byla. Uprostřed noci mi maminka přišla dát antibiotika a sedla si na okraj postele. „Pozor mami na kočku, ať jí neublížíš,“ řekla jsem. Maminka se na mne podívala, položila mi ruku na čelo a zakroutila hlavou. „Jakou kočku myslíš,“zeptala se. „No tu co leží vedle mne. Říkám jí Míca,“odpověděla jsem a podrbala Mícu na hlavě. Maminka se na mne udiveně podívala. „Tak už spi, Jituš, asi se ti něco zdálo.“ Maminka zhasla a odešla, v přesvědčení, že to byl jen sen.
Když jsem ráno vstala na snídani, zeptala se maminka: „Tak co ta tvoje kočka, ještě jí tam máš?“ „Ne už odešla, jako každé ráno,“ odpověděla jsem. Maminka se usmála a zeptala se, jestli za mnou už chodí ta kočka dlouho. „No tak od prázdnin,“ přiznala jsem popravdě. „Já jsem totiž žádnou kočku neviděla,“ zvážněla maminka. „ Vím, že sis ji moc přála, ale lékař nám řekl, že na tvoji alergii a astma to není moc dobrý nápad.“ Chvilku jsme jen tak mlčeli a pak řekla, že si promluví s otcem. Snažila jsem se vysvětlit, že s Mícou žádnou alergii nemám, ale maminka nechtěla dál nic slyšet.
Večer, když jsem už ležela, přišel otec za mnou. „Mluvil jsem s maminkou, Jituško, máme o tebe strach.“ „Neboj tati, nic mi není, s Mícou nemám vůbec žádnou alergii.“ „A teď ji tu máš,“zeptal se. „Ano, leží vedle mne,“ odpověděla jsem. Tatínek pokýval hlavou a odešel.
Myslela jsem, že tím výslech skončil, ale to horší mne teprve čekalo. Asi za týden mne rodiče vzali na vyšetření do nemocnice. Docela nepříjemná doktorka mi pokládala různé otázky o škole, o zálibách a tu a tam se zeptala na mou kočku. „Takže ji vidíš jen ty,“ zeptala se a docela přísně se na mne podívala. „Ano, já Mícu vidím normálně,“ odpověděla jsem. Dlouho pak něco vyťukávala na stroji, několikrát si to celé přečetla a nakonec potvrdila velkým kulatým razítkem.
Doma panovalo ticho, maminka v kuchyni plakala a tatínek nervózně přecházel po pokoji. Musela jsem brát prášky a rodiče rozhodli, že se o tom u nás už nebude mluvit. Dělala jsem, jako že je vše v pořádku, a kupodivu byl doma klid. Ale ne na moc dlouho. Jednou v sobotu, když maminka chtěla prát, zjistila, že jsou na povlečení obtisknuté kočičí tlapky. Propadla hysterickému křiku. Tatínek ihned přiběhl a ptal se, co se mamince stalo. Ukázala mu špinavé povlečení a oba pak dlouho mlčeli. Maminka mne poslala do obchodu, ale až ven bylo slyšet, jak se hádají.
Nikdy víc se o tom pak u nás nemluvilo. Vlastně nesmělo. Jakmile maminka zmínila slovo „kočka“, tatínek zvedl významně obočí a zas byl u nás klid.
Když jsem začala na střední škole chodit s Vaškem, kočka mne přestala navštěvovat. Nejprve jsem byla smutná, ale časem jsem byla ráda. Zvláště když k nám pak začal Vašek i chodit.
Dlouhá léta jsem si na kočku Mícu nevzpomněla, až jednou. Převlékala jsem postýlku naší osmileté dcery a zjistila, jsem na ní kočičí tlapky. „Kačenko, ty jsi tu měla kočku?“zeptala jsem se. Kačenka nevěděla, co má odpovědět. „Já se nebudu zlobit, jen chci znát pravdu.“ „Někdy ke mně chodí kočička spát,“odpověděla dcera. „Říkám jí Míco, mami, opravdu se nezlobíš.“ Nezlobím se, Kačenko,“ řekla jsem a začala jsem se smát. Nakonec jsme se dohodly, že to bude naše velké tajemství a že to nebudeme nikomu říkat. Pro jistotu jsem Vaškovi vyprávěla i svůj příběh, aby na dceru nenaléhal. Chvilku kroutil hlavou, pak mávl rukou a šel na fotbal. Chlapi jsou prostě už takoví. Když pak začala chodit dcera na gymnázium, přestala se kočka objevovat a během času jsme na to skoro zapomněli.
Dcera je dnes již také vdaná a vnučce jsou tři roky. Pro jistotu jsem jí to připomněla, aby byla připravená a Pavlínce nic nevyčítala. Jeden totiž nikdy neví.

SESTRA

Tento příběh se stal před mnoha lety a dodnes ve mně vzbuzuje nepříjemné pocity. Narodila jsem se do rodiny strojního inženýra a zapisovatelky u soudu, tedy do rodiny kde nemohlo existovat nic, co by nešlo logicky vysvětlit. Rodiče byli přísní materialisté a tak u nás nebyla žádná strašidla nebo bubáci, skřítkové nebo víly. I s pohádkami to bylo u nás velice složité. „Jen jim blbneš hlavu,“ tvrdil tatínek, když nám babička vyprávěla nějakou pohádku.
Vše u nás bylo normální do doby, kdy mé mladší sestře bylo asi deset let. Byl studený a vlhký podzim a pršelo skoro každý den. Vracela jsem se ze školy kolem páté. Ten den na mne čekala maminka u autobusu, protože Milena, má sestra v poledne domů nepřijela. Maminka si myslela. Že tedy přijede se mnou. Do města kam jsme chodily do školy, to bylo asi pět kilometrů. Maminka se rozhodla, že půjdeme sestru hledat. Asi po třech kilometrech, v místě kde je odbočka a zastávka autobusu, jsme ji našly. Seděla schoulená, promoklá a třesoucí se v autobusové čekárně. Nejprve nebyla schopná vůbec mluvit, až asi po dvou hodinách doma nám řekla, že chtěla jít domů pěšky, protože jí ujel autobus a nechtěla tak dlouho čekat. Asi v polovině cesty jí přepadl silný déšť a vítr. Než došla k čekárně, byla úplně mokrá a byla jí zima. Schoulila se do čekárny a chtěla počkat na další autobus.
„Třásla jsem se zimou a nemohla jsem se zahřát,“ začala vyprávět Milena. „V tom se objevila babička a přehodila mi přes ramena takový silný šátek, abych se zahřála.“
„Jaká babička,“ zeptala se maminka.
„ No naše babička,“ odpověděla Milena. „Kde by se tu vzala babička z Jesenice,“namítala maminka. „Ne mami, babička z Lubné,“ opravovala jí sestra. „Babička z Lubné již tři roky nežije,“ odporovala maminka.
„ Ale byla tam mami, vždyť jsem s ní mluvila.“
Maminka jí položila ruku na čelo, jestli neblouzní z horečky a poslala mne pro teploměr. „Třicet osm dva,“ konstatovala maminka a uložila sestru do postele. Jenže večer již Milena měla opravdu horečku. Teploměr ukazoval třicet devět a tak maminka běžela zavolat záchranku. U nás na vsi měl telefon jen pan Hájek v Jednotě a náš soused Svoboda, protože byl kapitán u bezpečnosti. Záchranka přijela asi za půl hodiny a sestru odvezli do nemocnice v Rakovníku s podezřením na zápal plic. Tu noc jsem nemohla usnout, stále jsem musela myslet na Milenu a na to s babičkou.
Byla sobota odpoledne a jeli jsme do Rakovníka za sestrou. Opravdu měla zápal plic, ale nyní již horečky nemá tak velké, tak za ní můžeme jít. Milena ležela na posteli u okna a spala. Maminka jí vzala za ruku a sestra pomalu otevřela oči. Nemluvila, jen se dívala na maminku pak na mne a na tatínka. Korálky slz jí stékaly po tváři a jen tiše šeptala, že chce jít domů.
Vyšli jsme do parku v nemocnici a maminka plakala. „ To bude dobré, Dano, uvidíš za týden,“řekl tatínek a vzal maminku za ruku a políbil ji na tvář.
Příští sobotu odpoledne jsme zase jeli za sestrou. Tentokrát již seděla na posteli a usmívala se. Padla mamince kolem krku a dokonce se tiskla i ke mně. Přišel pan doktor a řekl nám, že vše bude dobré a pokud se nic nepřihodí, tak bude Milena příští týden propuštěna domů. Otec mu poděkoval a pan doktor se s námi rozloučil. „Musím ti něco říct,“ začala Milena. „ Byla u mne v noci babička a dávala mi napít čaj a povídali jsme si.“ „ To se ti asi zdálo,“ řekla maminka. „ Ne, ne, mami. Říkala, že se nemusím bát, že bude všechno dobré.“ Maminka se podívala na tátu, a protože o tom nechtěli dál mluvit, začali se bavit o zimních prázdninách. Sestru opravdu pustili koncem dalšího týdne domů, ale byla nějaká jiná. Byla zamlklá a často mluvila sama se sebou. Alespoň jsem si to tenkrát myslela.
Někdy začátkem prosince jsem pomáhala mamince s cukrovím. Docela mne to bavilo, hlavně proto, že polámané cukroví se smělo jíst. Maminka si všimla, že Milena stále s někým mluví. Nejprve si myslela, že si jen tak hraje, ale pak se přímo zeptala, s kým mluví. „ No přece s babičkou,“ odpověděla sestra, jako by to bylo normální. „Ale babička tu přeci není,“ odpověděla dost nazlobeně maminka. „Kdyby tu nebyla, tak bych s ní přece nemohla mluvit,“ oponovala Milena. „Okamžitě toho nech,“ rozzlobila se maminka a odešla do kuchyně. Večer jsem zaslechla, jak o tom s tátou mluví. Sestra si chvilku dávala pozor a před rodiči se s nikým nebavila. Já jí však často slyšela, ale bylo mi to tenkrát, tak nějak jedno. Začali se mi líbit kluci a měla jsem prostě jiné zájmy. Sestra byla totiž o čtyři roky mladší. No prostě cucák.
Jenže po Vánocích zaslechl Milenu i otec a byl malér. Donutil maminku, aby s Milenou zašla za doktorem. Doktor pokýval hlavou a řekl mamince, že musí ke specialistovi do Rakovníka. Když se vrátili domů, byla maminka smutná. Doktor si totiž myslel, že je to příznak nějaké vážné nemoci. Předepsal jí nějaké léky a chodila tam s maminkou na všelijaká vyšetření. Trvalo to snad tři měsíce. Milena se od té doby značně změnila. Nemluvila, byla stále ospalá a neměla chuť k jídlu, takže začala hubnout.
Koncem června se Milena trochu zlepšila. Začala jíst a hlavně s námi mluvila. Jen byla nějak stále slabá a unavená. Maminka s tátou rozhodli, že nemusíme tento rok na pionýrský tábor, že budou střídavě s námi doma. Mně se stejně nikam nechtělo, protože jsem si již připadala velká. Po prázdninách jsem měla nastoupit na gymnázium. Prázdniny proběhly docela v klidu, jen párkrát jsem přistihla Milenu s někým mluvit, ale když mne zahlédla, ihned přestala.
V září se zdravotní stav Mileny zase zhoršil. Přestala jíst, bylo jí stále špatně a stěžovala si na úporné bolesti hlavy. Já jsem jí podezřívala, že jen nechce chodit do školy. Nakonec s ní maminka a tatínek znovu jeli do nemocnice. Asi po dvou týdnech kontrol, jednou přijeli domů a maminka byla uplakaná a táta se tvářil velice vážně. Sestra měla v hlavě nádor, který se údajně nedal operovat. Odeslali ji tedy do nemocnice do Plzně na ozařování. Po měsíci, když se vrátila, byla ještě bledší a hubenější. Neměla vlasy ani obočí a úplně se změnila. Nyní již nemluvila vůbec, a i když to byla moje sestra, cítila jsem k ní takový divný odpor. Nedovedu si to vysvětlit, ale bylo mi nepříjemné s ní i jen třeba mluvit.
Koncem listopadu nastoupila na další ozařování. Já jsem za ní moc jezdit nechtěla, ale rodiče mne přemluvili. Pamatuji si jako by to bylo dnes. Milena seděla v posteli a k levé ruce jí vedla hadička, která vedla do skleněné nádobky na stojanu u postele. Nikdy před tím jsem to neviděla a tak to na mne působilo velice zvláštně. Najednou se otočila na maminku. „ Včera v noci tu byla zase babička,“ začala Milena a bylo vidět, že ji to hodně zmáhá. „ Říkala, že se nemám bát, že brzo už mne nebude nic bolet a že bude celou dobu u mne.“ Maminka vytřeštila oči a začala plakat. Tatínek se snažil namluvit Mileně, že to byl jen sen, ale Milena jen zavřela oči a usmívala se. Takhle si jí bohužel pamatuji dodnes.
Pátého prosince tisíc devět set sedmdesát dva v jednu hodinu v noci sestra zemřela. Dlouho jsem nemohla pochopit, proč je osud tak nespravedlivý. Mladý člověk si totiž myslí, že umírají jen staří lidé. Rodiče si pak vysvětlovali, že ty její rozhovory s babičkou byly způsobeny tím nádorem v hlavě. Ale já vlastně nevím. Možná, že s babičkou opravdu mluvila.