literární časopis založený v roce 1964

Ladislav Kvasnička

BEÁTA

Probudila mne hrozná zima a tupá bolest celého těla. Snažil jsem se pohnout, ale jediný pohyb, který jsem mohl udělat, bylo pootočení hlavy. Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem v nemocničním pokoji. Chtěl jsem zavolat, ale k mému překvapení se ozvalo pouze tiché sípání. Byla temná noc a jen světlo pouliční lampy spoře osvětlovalo strohý nemocniční pokoj. V tom se s vrznutím otevřely dveře a vešla sestra. Podívala se na mne a klidným medovým hlasem řekla, že se jmenuje Beáta, a když budu něco potřebovat, že jí mám říci. „Je mi zima a mám žízeň,“ zašeptal jsem s velkou námahou. Přinesla přikrývku z vedlejší postele a opatrně mne přikryla. Čaj, který mi přinesla, byl bylinkový a hořký. Chtěl jsem se ještě zeptat, co mi je, ale jako by znala moji otázku dopředu, odpověděla, že jsem měl nehodu na motocyklu a že se nesmím hýbat. Pak jsem patrně znovu usnul.
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem se probudil, byla opět tma. Sestra Beáta stála u mé postele. „To je dost, už jsem měla o tebe strach,“ řekla a malinko se usmála. Všechno mne bolelo, nemohl jsem se pohnout a ani mluvení mi moc nešlo. Vzala do ruky mou kartu a pokývala hlavou. „Říkal pan primář, že je ale velká naděje, že budeš zase chodit.“ A pak mi postupně vysvětlila, co vše mám zlomené a kolikrát a jaké mám neuvěřitelné štěstí, že jsem to vůbec přežil. Díval jsem se do stropu a teprve nyní jsem si uvědomil, jak velice se změní můj život. Žil jsem motokrosem a nedovedl jsem si představit dělat něco jiného. Motorce jsem věnoval veškerý svůj volný čas. „Musíš bojovat, nevzdávat to, člověk dokáže nemožné, když chce. A ty musíš chtít,“ řekla a pohladila mne po tváři. Narovnala přikrývku, přinesla čaj, sedla si na kraj postele a čekala, až znovu usnu.
Začalo svítat a sluneční paprsky mne hřály do tváře. Přišla sestra, a když zjistila, že jsem vzhůru, běžela pro doktora. Už jsme měli o vás strach, pane Klíma, máte velké štěstí, že jste nehodu přežil, řekl doktor a začal mi vysvětlovat, kde mám jakou kost a kolikrát zlomenou, ale že je velká šance že budu zase běhat. Jako bych to už někdy slyšel. „Musím jen chtít, že, pane doktore,“ zašeptal jsem. Doktor se zarazil, podíval na sestru a suše mi sdělil, že ještě nemám vyhráno.
A měl pravdu. Probudil jsem se v noci. Vše mne bolelo, měl jsem horečku a nepředstavitelnou žízeň. Beáta stála vedle mne. Řekla, že do rány na noze, kde mám třicet šest stehů, jsem dostal otravu. Dala mi napít a osušila mi čelo. Pravá noha mě hrozně bolela, hlava hořela od horečky a bylo mi zle. Seděla u mne dlouho, dokud jsem opět neusnul.
Ráno mne probudily hlasy. U postele stál primář, držel mne za zápěstí a díval se na hodinky. Pak o něčem hovořil se sestrou a lékařem. Sestra se na mne poprvé usmála a povytáhla přikrývku až ke krku. „Je to dobré pane Klíma,“ špitla mi do ucha, aby primář neslyšel. Ten se dál tvářil nepřístupně, zapsal si něco do svého notesu a odešel.
Opět jsem se probudil v noci. Ale tentokrát tu Beáta nebyla. Díval jsem se z okna a přemýšlel, co bude dál. „Na co myslíš,“ ozval se známý hlas. „Beáto, už jsem se bál, že nepřijdeš,“ chtěl jsem zažertovat. „Dnes je mi už trochu lépe,“ dodal jsem. Neodpověděla hned. Sedla si na kraj postele, podívala se mi do očí. „Budu chodit, dokud to bude třeba, a to, že je ti lépe, je moc dobře,“ řekla a malinko jí zajiskřily oči. Teprve nyní jsem si uvědomil, že je moc hezká. Bylo jí tak třicet let, blonďaté vlasy stočené do drdolu a překrásné, velké modré oči. Ještě jsem si stihl všimnout, že v levém oku měla malinkou hnědou tečku. Pak vstala, přinesla čaj, který mi moc nechutnal, natřepala polštář a upravila přikrývku. Ještě na chvilku si ke mně přisedla, položila mi ruku na čelo a pokývala hlavou. Díval jsem se na ni a něco mi říkalo, že ji odněkud znám. „To není možné,“ odpověděla, jako by slyšela mou myšlenku. Usmála se na mne a odešla.
Byla neděle a já se těšil na návštěvu. Nejdřív se ve dveřích objevil dort a za ním maminka a otec. Úplně jsem zapomněl, že mám narozeniny. Sestřička přinesla nůž a já jsem slavnostně překrojil dvacítku. Pak jsme si s rodiči povídali a já byl rád, že je po dlouhé době vidím. Přišel doktor a vysvětloval rodičům, jak na tom jsem. Že mne čekají ještě rehabilitace, koupele, masáže a podobně. Já se však cítím tak dobře, že bych chtěl zkusit vyskočit z postele, řekl jsem. Na to máš ještě čas, řekl doktor a rozloučil se s rodiči. No a najednou se ve dveřích objevila sestra, zavolala konec návštěv a byl jsem zase sám.
Na věžních hodinách odbila půlnoc a stále jsem nemohl usnout. Již čtyři týdny chodím na cvičení a moc mi to nejde. V tom se otevřely dveře a v nich Beáta.
Omluvila se, že jde pozdě, ale měla prý neodkladnou záležitost. Ani jsem se nezlobil. Měl jsem špatnou náladu. Věděla to a začala mi vyčítat, že se málo snažím a že budeme chodit spolu. Nejprve mi masírovala nohy nějakou mastí a pak jsme spolu chodili po pokoji sem a tam. Ani mne to tolik nebolelo. A tak jsme cvičili každý den. Nejprve masáž a pak půl hodiny chodit a chodit. Asi po dvou týdnech, jsem již běhal jen s jednou berlí. Pan primář byl velice spokojen a jednou při vizitě mi oznámil, že půjdu domů.
Ten večer jsem nemohl usnout. Přemýšlel jsem, co bude dál. Konečně se objevila Beáta. Místo pozdravu jsem na ni hned spustil, že mám jít zítra domů a že se hrozně moc těším. „Já vím,“ řekla klidně. „Však už bylo na čase.“ „Vzpomeneš si někdy na mne?,“ zeptal jsem se. „Nikdy jsem na tebe nezapomněla,“ odpověděla. Chtěl jsem se zeptat, jak to myslí, ale přikryla mi ústa dlaní a usmála se. Musíme se rozloučit, řekla potichu, objala mne a políbila na tvář. Cítil jsem, jak mi po tváři tečou její slzy. Naposledy se na mne podívala, trochu se usmála těma krásnýma očima a odešla.
Byla středa a já měl jít domů. Přijel otec s maminkou a čekali jsme na pana primáře. Ten se objevil během chvilky. Předal našim zprávu pro obvodního lékaře a pak se mi zeptal, jestli ještě něco nepotřebuji. „Jen bych chtěl poděkovat za sestru Beátu, ta se o mne starala úplně nejvíc ze všech,“ řekl jsem. Primář se zarazil. „U nás, co já vím, žádná taková nepracuje, že sestři,“ otočil se na vrchní sestru. Odpověděla, že ne a že ani na vedlejším oddělení. Musel jste si to splést, řekla směrem ke mně. No já už musím běžet, řekl pan primář, rozloučil se s rodiči a odešel. Sestra cupitala za ním.
Když jsme přijeli domů, tak jsem se snažil vysvětlit rodičům, že jsem se nespletl. Dva měsíce se o mne noc co noc starala, povídali jsme si a byla u mne, když mi bylo nejhůř. Snažil jsem se jí popsat. „Štíhlá, blond vlasy do drdolu, modré oči a v levém malinkou hnědou skvrnku.“ V tom jsem si všiml, že zbledl můj otec. „Víš, my nejsme s maminkou tvoji rodiče. Já jsem poznal Beátu jako svobodnou matku. No, a když jsme se vzali, tak jsem tě adoptoval. Bohužel zahynula 14. února 1945 při bombardování Prahy. To ti ještě nebyly ani dva roky. Byla zdravotní sestra a pomáhala raněným po bombardování. Podruhé jsem se oženil, když ti bylo pět.“ A pak vyndal z alba zažloutlou fotografii. Z ní se na mne usmívala nádhernýma očima Beáta, má maminka.

DIVNÝ SEN

Bylo mi třicet let, měl jsem dobře placené místo a užíval si života. V podstatě byl život pro mne jedna velká oslava. Ale to se mělo změnit.
Ten den začal jako každý jiný běžný den. Vstal jsem v půl sedmé, sprcha, malá snídaně a šel jsem na autobus. První, co mne překvapilo, že autobus nepřijel. Jezdím touto linkou již pět let a nikdy nevynechal. Bylo to zvláštní, jak mne to vyvedlo z míry. Za pět let jsem nikdy nepřišel pozdě. Bylo půl osmé a dav houstl. Konečně přijel autobus. Podařilo se mi zaujmout místo u okna a netrvalo dlouho a usnul jsem. „Halo, pane, konečná, vystupovat,“ ozval se řidič a já si všiml, že autobus je úplně prázdný. Vyskočil jsem z autobusu a s hrůzou jsem zjistil, že vůbec nevím, kde jsem. Se syčením se za mnou zavřely dveře a autobus zmizel v oblacích prachu a kouře. Otočil jsem se za ním. „Tři sta třicet trojkou já přeci vůbec nejezdím,“ napadlo mne, „asi jsem nastoupil do jiného autobusu.“ Díval jsem se na potrhaný a počmáraný jízdní řád a nepodařilo se mi vyčíst vůbec nic. Přede mnou byla jen holá pláň a v dálce do ruda zbarvené kopce. Otočil jsem se a po silnici a zastávce nebylo ani památky. Kolem dokola jen pustina, bez jakýchkoliv známek života. Začal mne svírat podivný strach. Pojednou se ke mně přiblížil šedovlasý stařík. „Dobrý den, pane,“ oslovil jsem ho, „Nevíte, kam jsem se to dostal?“ „Copak ty to nepoznáváš, ty vážně nevíš, kde jsi?“ Zakroutil hlavou a upřeně se na mne díval. „Nevím, opravdu nevím,“ odpověděl jsem, ale ihned jsem začal tušit, že asi vím a dostal jsem opravdový strach. „Tak že je konec a já patřím sem,“ zašeptal jsem spíš jen tak pro sebe. „Ještě není konec,“ odpověděl stařík, „jen jsem ti chtěl ukázat, co by tě mohlo potkat.“
Probudil jsem se. Byl jsem zpocený, hlava mne třeštila a měl jsem sucho v ústech. Podíval jsem se na hodiny a bylo za tři minuty půl sedmé. Stál jsem deset minut ve sprše a přemýšlel o podivném snu. „Vždyť jsem včera skoro nic nepil,“ přemýšlel jsem, ale na nic rozumného jsem nepřišel. Jenže prožitek snu byl tak silný a tak skutečný. Rozhodl jsem se, že vše ve svém životě změním.
A myslel jsem to doslovně. Podal jsem výpověď ve firmě na nebankovní půjčky, protože jsem již dlouho cítil, jak je to vůči lidem neseriozní. Hned druhý den jsem zavolal svou přítelkyni, že s ní odpoledne nutně musím mluvit. Dlouho jsem se otázkám svatby a povinností vyhýbal, ale myslím, že nastal čas to změnit. Byla velice překvapena a asi půl hodiny na mně visela jak klíště a nechtěla mne pustit. Ale myslím, že největší radost jsem udělal rodičům. Kdysi jsem se s otcem pohádal a déle jak dva roky jsem rodiče neviděl. Koupil jsem velkou kytku růží, láhev Tulamorky a zazvonil. Otevřít mi přišla maminka. Omluvil jsem se, dostal výchovný pohlavek a pak už jen plakala, že mne zase vidí. Otec vstal, prohlédl si lahev, pokýval hlavou a řekl: „Vítej doma, ty tvrdá palice.“ Pak jsem jim představil Danu. Objímání nemělo konce.
Dnes je to již mnoho let. S Danou jsme se opravdu vzali a máme dvě, nádherné dcery. Já pracuji jako technolog ve dřevařském závodu a moje žena jako recepční v místním penzionu. Již nikdy se mi nic podobného nezdálo, a přesto na ten divný sen často myslím. Nejsem nábožensky založený, ani na takové věci moc nevěřím, ale co kdyby. Jeden nikdy neví.

TEMNOTA V HLOUBI MÉ DUŠE

Byl pátek, ne sice třináctého, ale pro mne to byl jeden z nejčernějších dnů v mém životě. Seděl jsem u otevřeného okna, bylo zhasnuto, jen bledé mihotavé světlo pouličních reklam, spoře osvětlovalo můj, téměř prázdný pokoj. Rozsvítil jsem stolní, možná stoletou lampu s plechovým stínítkem a vytrhl jsem z bloku linkovaný papír formátu A4. Hřbetem ruky jsem jej uhladil a při tom mi zrak padl na neznámou skvrnu na ubruse. „Teď už je to vlastně jedno,“ pomyslel jsem si. Zíral jsem tupě na papír a nevěděl jsem jak začít. Myšlenky mi prolétávaly hlavou jak závodní auta, ale žádná nezanechala ve mně ten pocit, že tohle je ta pravá, která přesně vystihuje, co chci napsat a co cítím. Rozbolela mne hlava tak, že jsem se nemohl soustředit. „Chci odejít s čistou hlavou,“ řekl jsem si jen tak pro sebe, zvedl jsem se a šel zapít růžový prášek. Opřel jsem si hlavu, zavřel jsem oči a začal vzpomínat, jak to všechno vlastně začalo.
Jaro toho roku bylo studené a ještě v polovině dubna ležely v místech, kam nemohlo slunce, zbytky špinavého sněhu. Vracel jsem se z noční směny a už jsem se viděl namočený ve vaně. Ani nevím, odkud se vzal, ale najednou se ve světlech mého auta objevila žlutá vesta cyklisty s nápisem „Messenger“. Ozvala se rána, cyklista proletěl vzduchem asi pět metrů a dopadl na obrubník. Sanitka tam byla asi za deset minut a policie za patnáct. A tak jsem přišel o řidičský průkaz na dva roky. Dva měsíce po té si mě zavolal vedoucí směny. „Hele, chápej to,“ vyhrknul na mne místo pozdravu, „ bez papírů tě tu fakt nepotřebuju. Neber to osobně, až ti je vrátí, tak klidně přijď.“ Podal mi obálku s firemním logem, poplácal mne po rameni a odešel. No a byl jsem bez práce.
Na pracáku seděla starší, přísná blondýna v brýlích, podívala se na mne, ťukla na klávesnici jedním prstem s dlouhým gelovým, pomalovaným nehtem a zakroutila hlavou, že nic nemá. „Zkuste to za měsíc,“ řekla směrem do monitoru, pokrčila rameny a spustila okénko. A tak začalo obíhání a shánění, ale osud mi prostě nepřál. Jak to tak chodí, musel jsem prodat kameru, pak kolo a nakonec i televizi, ale stále jsem byl bez peněz.
„Neštěstí nechodí nikdy samo,“ říká jedno staré přísloví. A tak se stalo, že mi asi před týdnem přišla zpráva od Moniky, že si dáme na nějaký čas volno. Snažil jsem se jí volat, nebo poslat zprávu, ale bylo to marné. Byla již nedostupná.
A tak tu teď sedím nad dopisem, který bude mým posledním. Napsal jsem několik řádků, ve kterých jsem se všem omluvil a podepsal jsem se co možná nejpečlivěji. Ruka se mi třásla a tak to stejně bylo skoro nečitelné.
Vstal jsem od stolu, pečlivě srovnal pero a přisunul židli. V kuchyni jsem z vyřezávané police sundal mosazný hmoždíř po babičce a fouknutím jsem z něj odstranil prach. Vzal jsem tři plata prášků na spaní značky Stilnox, vyloupal jsem tablety do hmoždíře a velice pečlivě, vlastně se zaujetím jsem sledoval, jak se tablety mění na prášek.

Napustil jsem si sklenici vody, nasypal do ní obsah hmoždíře a pomalu jsem lžící zamíchal. Odložil jsem sklenici na stůl, otevřel prádelník, ve kterém na mne čekala pečlivě vyžehlená košile. Uvázal jsem si kravatu, obul naleštěné polobotky a posadil se na kanape k oknu. Znovu jsem prohlédl celý pokoj. Vše bylo, jak má být. Občanka, posledních pár korun v peněžence a dopis na rozloučenou. Dojít v rozhodnutích až sem, není totiž vůbec jednoduché. Mnoho nocí jsem prochodil, než ve mne uzrálo přesvědčení, že jiná cesta z tohoto životního krachu nevede.
Z přemýšlení mne vytrhl zvuk, na který jsem ale vůbec nebyl připraven. Zvonek u vchodových dveří neúnavně vyzváněl a ozvalo se bušení na dveře. Pomalu a s nelibostí jsem vstal a šoural se do předsíně. „ Už jdu,“ zahalekal jsem, protože bušení neustávalo. Otevřel jsem dveře a nezmohl se na slovo. V nich stála Monika, promočená, třesoucí se, jako by se nikdy nic nestalo, podívala se na mne a řekla jen, „to mne ani nepozveš dál?“. Nečekala, až odpovím, rozrazila dveře a vešla do bytu.
Vzala do ruky vytrženou stránku z linkovaného sešitu, podívala se na mne, pak znova na můj dopis. Přistoupila ke mně a bez jediného slova mi ubalila takovou facku, jakou dokáže jen opravdu naštvaný chlap. Byla mi hanba, kterou nedovedu ani popsat. Pak mi vysvětlila, že to neměl být rozchod, že dělala přijímačky na školu a potřebovala mít čas na učení. V momentě, kdy mi chtěla volat, tak já už zase neměl telefon. A hlavně mi sehnala práci. Byla to jen brigáda v tiskárně u lisu na papír, ale alespoň něco. Vysvětlování a usmiřování nám trvalo až pozdě do noci. Zůstala pak u mne až do rána a pro mne tím začal nový život. Když dokončila školu, tak jsme se vzali a brzo budeme mít rodinu. Já dnes pracuji opět jako řidič u zásilkové služby. Život se mi změnil k nepoznání, ale v hloubi duše, zastrčená v úplně nejzazším regálu, ta vzpomínka stejně stále je.