|
na další stranu
Mirek Pijáček
VE DVEŘÍCH SE OBJEVIL …
U okna předlouhé chodby starobylého gymnázia stál asi šedesátiletý muž, vysoký šest stop a dva palce, jak s oblibou říkal. Téměř olysalá hlava dávno nepřipomínala husté háro, které si pěstoval, když byl ve věku těch, co zaplňovali chodbu, těch, co zvolnili krok, když se k němu přiblížili. Tmavě šedý oblek s vestou klasického střihu dával najevo, že je jenom o něco málo mladší, než jeho nositel. Bílá košile s tmavou a jak jinak, staromódní kravatou, spolu s přísným výrazem v obličeji dokreslovala jakousi nespecifikovanou zvláštnost tohoto muže. Kelímek rozpitého kafe z automatu v jeho ruce poněkud znervózňoval omladinu pohybující se prostorami chodby, neboť dotyčný pán byl vyhlášeným milovníkem dobré kávy, jejíž pití považoval za obřad a břečku z automatu bytostně nesnášel. Jenže dnes mu automatová břečka nevadila. Usrkoval hnědou tekutinu, jejíž chuť mu nic neříkala, jen tak, jakoby ze zvyku. Upřeně koukal skrz okno na dlážděný dvůr skrápěný hustým deštěm. Koukal, ale dlažbu dvora neviděl, neviděl ani rozstřikující se kapky deště, dokonce ani nevnímal hlučící omladinu pobíhající chodbou. Duchem byl totiž ve svém pokoji.
Včera, po dobrém nedělním obědě, se rázně rozhodl udělat pořádek v archívu, jehož některé písemnosti byly téměř tak staré jako on sám. Chystal se k tomu již léta, ale vždycky to na poslední chvíli vzdal. Proto včera, ledva jej to napadlo, nezaváhal a dal se do práce. Jenže ani tentokrát nedokončil to, co si předsevzal. Téměř hned na počátku bohulibého snažení narazil na stoh starých sešitů, svázaných jutovým špagátem. Téměř půl století se povalovaly na dně skříně pod ostatními důležitějšími písemnostmi a jako naschvál je vytáhl mezi prvními. Nejprve balík odložil do kouta, kam začal dávat to, co skončí ve sběru nebo v kotelně. Po chvíli mu to nedalo a balík opět zvedl. Vše, co leželo na stole, shrnul na zem a balík položil na uvolněnou desku stolu. Chvíli se mořil s několikanásobným letitým uzlem, protože jaksi se mu nechtělo použít nůž. Ten špagát k těm sešitům patřil a on cítil, že jeho přeříznutím by se dopustil čehosi nepatřičného, svatokrádežného. Nakonec uzel povolil a on začal probírat jednotlivé sešity. Dokonce objevil sešit počtů z první třídy. Nejdříve byly jednotlivé úlohy hodnoceny hvězdičkami, posléze známkami. Jak jinak, samými jedničkami. Usmál se a otevřel další sešit. Opět počty, ale už pátá třída. Škála všech možných známek mu připomněla téměř ideální Gaussovo rozložení. Pravda, pětek nebylo moc, ale byly, stejně tak to bylo s jedničkami. Počty skončily a přišly na řadu sešity matematiky, to už byl na měšťance, jak se tehdy říkalo. Probíral se jedním sešitem za druhým a nevěřícně kroutil hlavou. Spotřeba červeného inkoustu učitelů byla enormní. Pravda, matiku on nikdy nemusel, ale… Pomyslel si, že učitelé, snažící se vštípit mu základy královny všech věd, určitě za své někdejší marné snažení skončili v matikářském nebi.
Také tam byla žákovka ze třetí třídy, hned na začátku slib pionýra. Hořce se usmál. Co dnešní mladí vědí o pionýrech, co vědí o jejich slibu, který měli denně na očích v žákovských knížkách a kterým se vůbec neřídili? Bohudíky, že je to pryč! Kromě známek, kupodivu velmi hezkých, byl tam také úhledný zápis napsaný červeným perem, propisovačky byly vzácností a červené už vůbec nebyly.
„Vážení rodiče, váš syn byl v prvním čtvrtletí školního roku 1960/61 hodnocen jako velmi dobrý žák. Se psaním však spokojena nejsem.“
Ano, byl to velmi cenný zápis. První svého druhu a zároveň také poslední. Následovaly už jenom poznámky a třídní důtky, ba dokonce i dvojka z mravů. Jenom to psaní, to mu zůstalo. Když se jej tenkrát dospělí ptávali, čím bude, až bude velký, odpovídal:
„Pánem dochtorem.“
„A pročpak?“
„Protože škrábu a pán dochtor také škrábe, že sa to po něm nedá přečíst. A nikomu nevadí, že škrábe. Tož já také budu pánem dochtorem.“
Usmál se. Nikdy později jej nenapadlo, že by se mohl věnovat medicíně, dokonce ani teď ho nijak nepřitahovala. Ba naopak. S oblibou prohlašoval, že ve svém věku se musí doktorům stůj co stůj vyhýbat, protože zdravému člověku najdou tolik nemocí, že by se měl raději rovnou odstěhovat na hřbitov.
Čeština! Vlastně, byl tam pouze jediný sešit a to ještě literatura. Ano, tenkrát je měl Bohoušek. Dlouhá léta netušil, že učitel češtiny a také hudebky se nejmenoval ani Bohumil, ani Bohuslav, ale Blahoslav. Bylo to v osmičce, někdy na jaře, probírali Shakespeara. Toho si krátce předtím zamiloval a miluje doposud. Tenkrát uměl zpaměti dlouhé pasáže z Romea a Julie, z Hamleta či Othella, dnes si z toho pamatuje pouhopouhé zlomky. Když Bohoušek začal na tabuli psát názvy dramatikových her podle klasického školního členění, jenom kroutil hlavou. Bohoušek to zpozoroval a důrazně jej okřikl, aby nedělal opičky. Třída se rozesmála, on zrudl a byl raději zticha. Jenže v okamžiku, kdy Bohoušek napsal, že Sen noci svatojánské je komedie, už to nevydržel a polohlasem pronesl, že to patří také mezi pohádkové hry, stejně jako Cymbelín, i když ten jen částečně. Bohoušek to zaslechl, prudce se otočil, aby drzouna pěkně zpražil. Třída ztichla, neboť Bohoušek se dokázal pěkně vzteknout. Jenže ten se z ničeho nic usmál, udělal pár kroků k jeho lavici a podal mu křídu se slovy:
„Buď tak laskav a udělej to líp!“
Ještě dnes cítí zmatek, který se jej zmocnil. Zůstal sedět se sklopenou hlavou. Když Bohoušek svá slova zopakoval, neochotně vstal a šoural se k tabuli. Nesnesitelné ticho bylo napjaté k prasknutí. V okamžiku, kdy se Bohoušek uvelebil v jeho lavici, třída propukla v hurónský smích. To jej naštvalo. Rázně přistoupil k tabuli, uchopil hadr a smazal vše, co Bohoušek předtím napsal. To nikdo nečekal, nejméně Bohoušek. Ten v nastalém tichu nervózně zamrkal, poopravil si brejličky se zlatými obroučkami a udiveně sledoval malého drzouna. Už nešlo couvnout, už nešlo jít zpátky. Musel provést členění dramatikova díla jinak, než to udělal učitel, a pokud možno líp. Asi po deseti minutách byly na obou tabulích názvy všech sedmatřiceti dramat, různě propojených čarami v pověstného pavouka, dokonce některé hry zařadil i do více kategorií. S očima plnými strachu pohlédl na Bohouška. Ten s kamennou tváří koukal na tabuli, v očkách pod zlatými obroučkami úžas. V napjatém tichu osmatřicet párů očí střídavě pohlíželo na troufalce a na Bohouška. Ten tiše vstal, přistoupil, vzal chlapci z ruky křídu a pohladil jej po vlasech.
„Posaď se,“ řekl tiše. „Příště, až budeš něco chtít, tak se raději přihlas. A teď, když dovolíš, udělal bych to přece jenom podle svého. Aby tomu rozuměli i tvoji spolužáci.“
V polovině června dal Bohoušek možnost všem, co chtěli lepší známku na vysvědčení, že můžou zůstat po vyučování ve škole, že je přezkouší. On tam zůstal též, měl to mezi dvojku a trojkou a po průšvihu se Shakespearem nevěřil, že by mu Bohoušek jen tak dal dvojku. Na přezkoušení jich přišlo možná šest, možná sedm. Bohoušek jednoho po druhém zkoušel, jeho však nebral na vědomí. Když dozkoušel, zvedl se a zamířil ke dveřím.
„Soudruhu učiteli … já… já bych také … já bych chtěl přezkoušet,“ vysoukal ze sebe.
„Nemám sebemenší důvod, abych tě zkoušel,“ odsekl Bohoušek a odešel.
S obtížemi zadržovaný pláč se proměnil ve spršku vulgárních nadávek. Když pár dnů nato dostal vysvědčení, nevěřil svým očím, Bohoušek mu dal výbornou. Za exces se Shakespearem jej tento poněkud zvláštní učitel zároveň potrestal i odměnil.
Potom objevil několik malých sešitků s poznámkami z hudební výchovy, opět Bohoušek. Hned se rozpomenul a s úsměvem otevřel ten z osmičky. Ano, našel to okamžitě: Johann Sebastian Bach … psal také oratoria. Jako dnes vidí Bohouška, jak se při diktování zarazil a zpytavě se rozhlížel po třídě.
„Všichni rozumí tomu, co píší?“ otázal se poněkud studeným hlasem. Odpovědí mu bylo ticho. Bohoušek nervózně zamrkal, pozvedl brejličky se zlatými obroučkami, které mu sjely až na špičku nosu a znovu se zeptal, tentokrát už bez strojené studenosti, avšak s náznakem skutečné naštvanosti:
„Opravdu všichni rozumíte tomu, co píšete?“
Když kolektivní mlčení pokračovalo, padla další otázka:
„Co je to oratorium?“
Ticho bylo narušováno pouze zrychleným dechem Bohouška. Každý se koukal někam jinam než na již očividně rozčileného učitele. Ten vzápětí vybuchl:
„Oratorium je … když se o hodech nacpete husou a kačenou a to se pak užívá …“
„Oratorium je asi jiný název pro zažívací sodu,“ nesměle špitl chlapec.
Bohoušek strnul. Chvíli nevěřícně koulel oči přes zlaté brejličky na drzouna, aby vzápětí rázným krokem zamířil ke dveřím, otevřel je a zaječel: „Vééén!“
Muž stojící na předlouhé chodbě starobylého gymnázia se usmál. Usrkl z kelímku trošku chladnoucí břečky. Ano, Bohoušek byl zvláštní člověk, přesto frajer každým coulem. O tom se přesvědčil rok poté. V televizi tenkrát běžela autorská soutěž „Kdo, s kým, o čem, pro koho“ a tak se se spolužákem rozhodli zazářit na nebi pop music jako autorské hvězdy. Zvláště, když interpretem neměl být nikdo jiný, než jeden z tehdejších idolů dívčích srdcí, Pavel Novák. Tak se také stalo. On napsal text a kamarád jej zhudebnil. Když se mu po letech tento výtvor dostal do ruky, neubránil se smíchu. Jednoduchá naivní veršovánka podložená stejně jednoduchým nápěvem.
„Když jsem s tebou večer stál,
v duchu jsem ti růži dal
a mraky stále pluly v dál.
Proč jsi tak vzdálená, na sta mil
a mě nezbývá, než abych snil …
Snad si nevěřili, snad se chtěli pochlubit, ale jednoho nedělního dopoledne navštívili Bohouška. Paní učitelová jim dala buchty, právě vytažené z trouby a také zrnkovou kávu. Tu tenkrát okusil poprvé v životě. Vůbec mu nechutnala a tak hned věděl, že toto nikdy pít nebude. Bohoušek je nevyhodil, ba byl nadšený jejich důvěrou. Nezkritizoval naivní text, nezkritizoval ani melodii. Naopak, chválil je a povzbuzoval, aby nebyli zklamáni, kdyby jim to náhodou nevyšlo. Aby se nevzdali a pokračovali dál. Když o několik týdnů později přišel z televize zdvořilý, ale zamítavý dopis, žádnou písničku už nikdy nenapsali. Ale tenkrát v neděli dopoledne se Bohoušek s nadšením rozhovořil o tom, jak správně napsat text k již hotové hudbě. Stále si opakovat melodii, laskat se s každou notičkou až najednou to z člověka vytryskne a napíše ten nejlepší text, který se k melodii hodí. Stejně tak, když jsou hotové verše a schází hudba, je nutné ty veršíky si neustále opakovat, s každým slovíčkem se mazlit jako s milovanou dívenkou, desetkrát, stokrát ba i tisíckrát jej zopakovat a kochat se krásnou melodií napsaného slova.
Oba se při nadšeném Bohouškově výkladu rozpačitě usmívali. Netušili, bláhovci, že o mnoho let později bude Bohoušek uznávaným skladatelem. Že napíše desítky, ba stovky písní, vyjadřujících krásnou duši Slovácka. Když po letech vděční posluchači napsali panu prezidentovi, že by tohoto výjimečného člověka mohl ocenit státním vyznamenáním, zůstalo přání lidu nevyslyšeno. Nevadí. Bohoušek svého ocenění dosáhl. Dosáhl jej u lidí, pro které psal, u lidí, kteří mu rozuměli. Kdo si za sto roků vzpomene na narcistického sebestředného staříka s brejličkami, sídlícího v té době na Hradě? Kdo bude znát jeho jméno? Možná, že nikdo nebude znát ani jméno Bohouškovo. Jenže jeho pěsničky, z nichž mnohé už teď zlidověly, ty se budou zpívat i za sto let.
Muž stojící u okna dopil zbytek studené, odporné automatové břečky. Před očima měl poslední sešit. Velký, bez linek, s černými deskami. Jediná A čtverka, kterou měl na zédéšce. Najednou je ve velké třídě, čtyři bílé báně lustrů svítí, venku je nepříjemné pošmourné únorového odpoledne. Žáčci skloněni nad velkými sešity a pomocí dvou trojúhelníků a naostřené tužky se snaží rýsovat tenounké rovnoběžky. Také zamračený chlapec se snaží ovládat dvěma rukama tři předměty. Nejde to moc dobře. Každou chvíli se mu trojúhelníky pohnou a z rovnoběžky je najednou těžko definovatelná křivka. Je mu do breku, k čemu to bude kdy potřebovat? Taková zbytečnost!
„Zasrané rýsování,“ pronese polohlasem a zlostně mrští tužkou o zem. Ve třídě to ztichne. Ozve se vrzání učitelových bot a on dostane strach. Tonda, jak říkali učiteli rýsování, byl postrachem všech uličníků. Nikdy se nezdržoval nějakými poznámkami, důtky třídního učitele či ředitele mu byly k smíchu. Raději vše vyřídil okamžitě, na místě, postaru. Nikdo však nepamatoval, že by Tonda vztáhl ruku na deváťáka, ty už považoval za dospělé a dospělí se nefackují. Jenže člověk nikdy neví.
Tonda přistupuje k lavici, shýbá se a zvedá zahozenou tužku. Zalomila se. Z malé kapsičky kalhot vytáhne nožík, přistupuje ke koši a pečlivě ořezává zalomenou tužku. Pohlédne na chlapce a mlčky nu podává ořezanou a zaostřenou tužku. Chlapec, se se strachem v očích, bere podávanou tužku.
„Kam se hlásíš? Na jakou školu?“ táže se učitel tak potichu, že to snad nikdo jiný neslyšel.
„Nikam,“ zazní rozpačitá odpověď. „Na žádnou školu nejdu.“
„Ale přece jsi někam poslal přihlášku,“ nedá se odbýt učitel.
„Do strojíren …do Slováckých … budu se učit zámečníkem.“
„Á, černé řemeslo! Tak hezky rýsuj! Tam to budeš potřebovat.“
Ó, pane učiteli! Jakou jste měl pravdu. Možná jste to tenkrát ani sám netušil, možná jste to řekl jenom tak. V učilišti se skutečně učil rýsovat, tedy technicky kreslit. Ale to nic nebylo. Až později, když po večerech, po práci, šprtal a šprtal na večerní průmyslovce, si na Tondova slova poprvé vzpomněl. To strávil mnoho desítek hodin u rýsovacího prkna. A stovky hodin technického kreslení na vysoké. Nakonec tisíce hodin za rýsovacím prknem v konstrukční kanceláři!
Muž stojící u okna si uvědomil, že mumraj na chodbě utichl, že přeslechl zvonění. Zmuchlal prázdný kelímek a hodil jej do koše. Krátký pohled oknem na dlážděný dvůr, stále prší. Rázně vykročil k nedalekým dveřím. Ale ještě než zmáčknul mosaznou kliku, lehce si povyskočil a z úst se mu ozvalo tichounké „Juchůůů.“
Ve třídě bylo napjaté ticho. Každý seděl na svém místě a ani nedutal, poněvadž ve dveřích se objevil obávaný matikář. Kupodivu, snad to bylo poprvé, ale určitě ne naposled, se šibalským úsměvem a rošťáckýma očima.
Věnováno památce vynikajících učitelů, Blahoslava Smišovského a Antonína Sedláčka z Uherského Ostrohu
|
