|
na další stranu
Miroslav Pijáček
… až na věky? (Bratříček)
Hluboce věřící Jožka, zvaný Bratříček. Petr, přesvědčený ateista, horlivý svazák a nadějný mladý komunista. Nerozluční kamarádi od útlého dětství. Dokonce spolu i narukovali, aby je vojna navždy rozdělila. Rozdělila? Věřící Jožka se už z vojny nevrátil. Petr byl propuštěn na tzv. trvalou dovolenou. Jenže něco se změnilo a Petr už nebyl přesvědčeným komunistou a už vůbec nebyl ateistou.
VELKOPÁTEČNÍ MYSTÉRIUM
Petr vyšel na buzerák a zamířil k bráně. Uprostřed se zastavil a pomalu se ohlédl k baráku. Nikdo tam nestál, nikdo nebyl v oknech, nikdo mu nezamával. Pohodil hlavou a vykročil. Z ničeho nic udělal předpisově vlevo v bok a zamířil ke kotelně. Zastavil se pod bratříčkovým kaštanem a dlouho koukal vzhůru do větví. Ta Jožkova byla na svém místě, jako by se nic nestalo, větévky plné nalitých pupenů, jen a jen rozpuknout. Studený větřík mu čechral vlasy ostříhané ne zrovna podle předpisu, jarní sluníčko se schovalo za mraky. Bylo mu zima, a on tam stál a stál a koukal vzhůru.
‚Tak už jsi dovzlykal, Bratříčku, … a já jdu domů … je to blbé …‘, tolik se těšil domů, na Marušku, na malou Kristýnku, a jaksi z toho nemá radost. Maruška s malou na něj čekají a jemu je tak těžko, ó, tak těžko. ‚Na tebe Věrka s Klariskou také čekali … jak se tě dočkali?‘ Petr už to nevydržel: „Sbohem, Jožko!“, zakřičel, klesl na kolena a začal plakat
Chvíli na to prošel vrátnicí. Zvedl ruku na pozdrav strážným, byli to záložáci, které neznal, ukázal papíry a zvolna si to zamířil k nádraží. Vlak mu jede za hodinu, nemusí spěchat. Stále víc a víc zvolňuje, bezmyšlenkovitě sleduje dlažbu chodníku. Jedna dlaždice, druhá, chvíli je počítá, pak se dlaždice změnily na asfalt a ten zase v žulové kostky. Uvědomil si, že stojí. Proč se zastavil? Chce jít dál, nohy ho neposlouchají. Stojí přede dveřmi kostela, ve kterém kdysi Jožka myl schody. Proč sem přišel? Co tu dělá? Tudy se nejde k nádraží. Nohy zase poslouchají a jdou. Kráčejí přímo do kostelních dveří a on neodporuje. Proč? V životě v kostele nebyl. Vchází a neví proč, necítí potřebu tam jít. Jde. Prostovlasý, zastavuje před kamennou nádobou na sloupu. Vkládá do ní ruku, je v ní voda, smočené prsty přikládá k čelu. Mnohokrát to viděl ve starých filmech, nikdy nepřemýšlel, proč to ti lidé dělali. A teď on sám, přirozeným, jakoby nacvičeným pohybem dělá kříž. Petr se poprvé v životě pokřižoval.
Jde hlouběji do kostela. Nádherná barokní výzdoba ho nezajímá, nevnímá ji. Pomalu jde, v jednom z bočních výklenků zahlédne velký, tmavými barvami namalovaný obraz muže s roztaženýma rukama visícího na kříži. Zamíří k obrazu, zastavuje se. Kabelu držící v ruce pouští na zem. Svěšené, připažené ruce, předpisově v pozoru. Upřeně, s vytřeštěnýma očima se dívá na neznámého Ukřižovaného. Kdo to je? Ano, Bratříček o něm často mluvil.
Co ho fascinuje, že se bez hnutí dokáže dívat na ztýrané tělo, visící na zkřížených dřevech? Nehnutě stojí a stojí, jen se mlčky dívá. Minutu, dvě, pět minut. Ztrácí pojem o čase, hrdlo se svírá, chce se mu křičet, ale nekřičí, nejde to. Vyschlá ústa nevypraví ani hlásku. Chce se mu plakat, ale oči jsou vyschlé. Hrdlo stále více stažené, sevřený žaludek, silná bolest projíždí celým tělem. A on bez hnutí stojí. Jak dlouho neví, nepřemýšlí o tom. Neustále zírá na tu hrozně ztrápenou, zmučenou a současně nádhernou tvář Ukřižovaného. To už není obraz, to je skutečnost! Petr sám stojí v křičícím zástupu před křížem, nohy se mu podlamují, klesá na kolena. Klečí a neustále zírá na zbědovaný obličej nešťastníka, ve kterém vidí utrpení celého světa. Je mu příšerně. Najednou se mu zdá, jako by na kříži visel on sám, zakouší tu hroznou bolest muže visícího na dřevě kříže. Kolem je soucit i nenávist celého světa. Světa současného i světa budoucího. Cítí ohromné pronásledování, které čeká Jeho následovníky. Cítí však také obrovskou lásku, která prostupuje veškerou zlobu. Tváře v davu pomalu splývají v jediný obličej. Novák, soudruh četař Novák. To je ten řvoucí dav! „Ukřižuj! Ukřižuj! ... Zvedáme kolena! Ráz, dva, ráz dva. Šlapeme, soudruzi, šlapeme! Ráz, dva, ráz dva! ... Ukřižuj! Ukřižuj!“ Ve spáncích silně buší, krev se tlačí do hlavy, která každým okamžikem musí puknout jak přezrálý meloun. Zkroutil se na zem do zvláštní polohy. Klečel, seděl a zároveň i ležel před obrazem Ukřižovaného. Šílený hukot v uších. Cítí, že to nemůže dlouho trvat, už to prostě nemůže vydržet …. Brzy bude konec. Jaký konec? Najednou tma, nic necítí. Uvědomuje si pouze obrovskou prázdnotu v nitru, jako by mu někdo vyrval z těla vnitřnosti i se vším trápením, a nakonec že zůstal jenom prázdný, dutý trup.
Vydechne. Obrovská úleva! Je mu úžasně. Snad se dokonce vznáší. Zdálky slyší nádhernou hudbu a zpěv. Odkud přichází? Zní to všude kolem něj. Stále nic nevidí. Ne pro tmu, ale pro nesnesitelné oslňující světlo vycházející z Ukřižovaného! Ano, Ukřižovaný je zdrojem oslnivého jasu. Ale ne! Vždyť on sám také září. Petrovo vlastní nitro je prostoupeno tím životadárným světlem. A Petrovo světlo se spojuje se světlem Ukřižovaného. Spojují se nejenom tato světla, ale on sám splývá s Ukřižovaným, v jehož tváři se už není ani památky po nesmírném utrpení, ale triumf. Trpící tvář je tváří Vítěze. Petrem proniká jediná touha. Obrovská touha po co nejtěsnějším, co nejdokonalejším spojení se zářícím Ukřižovaným. Cítí, že se tak pomalu děje, když v tom uslyší jemný, tichý, ale naléhavý hlas:
„Mladý muži! Haló! Mladý muži, slyšíte?!“
Ten hlas vychází odněkud vedle. Oslnivé světlo zmizelo, Petra někdo drží za rameno a lehce jím třese.
„Mladý muži, proberte se! Já už musím zamknout.“
„Kde … kde to jsem?“
„No přece v kostele. Byl jste tu celé odpoledne a už je večer. Dokonce byla mše svatá, ale tu jste asi nevnímal.“
Petr udiveně hledí na malého, drobného, silně prošedivělého muže v černém obleku.
„Byl jsem tu za vámi již několikrát. Myslel jsem, že spíte. Nebo že jste třeba, s prominutím, trochu opilý. Ale vy jste mne vůbec nebral na vědomí. Jen jste upřeně hleděl na obraz Pána a pohyboval jste rty, jako byste s někým rozmlouval. Nebylo vás slyšet, jenom ve tváři jste měl velkou bolest. Poznal jsem, že se modlíte.“
„Ale já, já se přece neumím modlit, neznám žádnou modlitbu …“ zašeptal Petr.
„Ale ano, modlil jste se. To já poznám. Vy jste se totiž modlil srdcem. To je velký dar. Važte si toho, mladý muži. To každý nedokáže!“
„Nehrála zde nějaká hudba? A nezpíval tu někdo?“
„Ale vždyť vám říkám, že byla mše svatá. A při ní přece hrají varhany a také se zpívá. … Ale pojďme už. Stmívá se a já musím zamknout kostelíček“
Petr se postavil, vzal do ruky svou kabelu, podíval se na muže.:
„Vy jste farář?“
„Ano, jsem.“
„A u vás se lidé zpovídají?“
„Ano, zpovídají.“
„Já se chci vyzpovídat!“
„Dobrá. Zdá se, že zpověď asi potřebujete. Pojďte do zpovědnice.“
„Do zpovědnice? Co to … kde to vlastně je?“ Petr zmateně koktal. „Promiňte, já … já jsem, no, jak bych to řekl … já to … já poprvé v kostele …“
„Víte co, příteli,“ přerušil Petra kněz, „já zamknu tento chrám Páně. Potom půjdeme na faru, tam si uvaříme kafíčko, něco pojíme, a když budete chtít, popovídáme si. Třeba i o té zpovědi. Uvidíme, co se dá dělat. Souhlasíte?“
Petr mlčky kývnul hlavou. Nevěděl proč, ale tomuto člověku věřil, jako ještě nikomu předtím.
* * *
Na faře bylo příjemně teplo. Venku se už setmělo. Petr i páter Antonín, tak se totiž kněz jmenoval, sedí ve starobylých fotelech, na stolku hrnky s kouřící kávou. A Petr vypráví. O Jožkovi, kterého páter Antonín velmi dobře znal, o Novákovi, o sobě, o Marušce i o malé Kristýnce. Kněz mlčky naslouchá, občas položí nevtíravou otázku, sám něco prohodí. Když se Petr zarazí a neví jak dál, je chvíli ticho. Pak začne hovořit kněz. Mluví o Bohu, o smyslu utrpení, o smyslu oběti Ježíše Krista i o oběti Jožky, který určitě nalezl milost u Boha. Debata, kterou chvilkami přerušují drobná rozjímání, trvá již několik hodin.
Prší a venku se setmělo,
Tato noc bude moc krátká,
Beránka vlkům se zachtělo.
Bratříčku, otevři vrátka!!!
Otevřenými vrátky do Petrova srdce vstoupil Bůh.
Vlci však pobíhali opodál …
Petrovi klesla hlava. Usnul. Kněz vzal z pohovky deku a přikryl jej. Potom poklekl před křížem a dlouze, dlouze se modlil. Když přestal, pohlédl na hodiny. Bylo půl páté, za okny byla ještě tma. Vstal a šel do kuchyně, uvařil čaj, namazal krajíc chleba máslem a vše postavil na stolek před spícího Petra.
„Petře, vstávej. Již je čas.“
„Já jsem usnul? Promiňte, otče.“
„To je v pořádku. Teď rychle pojez. Za tři čtvrtě hodiny ti jede vlak. A někdo tě přece čeká.“
„Kdo?“
„Kdo?“, pousmál se kněz. „To už jsi zapomněl na Marušku a na Kristýnku? Nebo se na ně netěšíš?“
Petrovi vyhrkly z očí slzy. „Nezapomněl. A hrozně se těším.“
„To je dobře. Kolem sedmé budeš doma. Nemáš to daleko. A hlavně nezapomeň, že Pán nás všechny stejně miluje. Jenom my musíme umět tu Jeho lásku přijmout. Nezapomeneš na to?“
„Nezapomenu. … A děkuji.“
* * *
Maruška se neklidně převaluje na posteli. Venku začíná svítat. Pohlédne na postýlku, Kristýnka klidně oddechuje. Vstává. Marušce se chce ještě spát, ale cosi ji žene z postele. Cítí neklid. Přehodí si přes ramena župan, pootočí kolečkem nafťáků, které se vzápětí rozehřály, a znovu pohlédne na dítě. V kuchyni zatopí ve sporáku. Za chvíli je i tam příjemně teplo a v konvici začíná vřít voda. Z kredence vyndá dva hrnky, nasype kávu a zalije ji.
„Já asi blbnu nebo co? K čemu dvě kafe?“
Sedá si ke stolu a přisune si jeden hrnek s kávou a vhodí do něj dvě kostky téměř nerozpustného cukru, který podle nápisu na krabici má být rychle rozpustný. Bezmyšlenkovitě míchá kávu a pootevřenými dveřmi sleduje dítě v postýlce.
Ozve se pronikavý zvuk zvonku. Maruška pohlédne na hodiny, je čtvrt na osm. ‚Koho sem čerti nesou? Tak brzy ráno!‘ Jde otevřít. Přede dveřmi stojí … ale to přece není pravda!
„Petře!“ Oba stojí proti sobě a oběma jim z očí tečou proudy slz.
„Maruško, já už jsem doma.“
„Tak to přece vyšlo, Peťánku?“
„Vyšlo, Maruško. Byla to vůle Boží. Tak to muselo vyjít.“
„Jaká vůle Boží …? No tak pojď dál, kafe máš na stole.“
Petr se na Marušku podíval, pak se usmál, pohladil ji po vlasech a vešel do dveří.
AŽ NA VĚKY, SOUDRUŽKO
Je slunečná, teplá říjnová neděle. Kostel je naplněn k prasknutí. V první lavici sedí Petr s Maruškou, která drží na kolenou malou Kristýnku. Po dlouhých týdnech tajného docházení na faru jsou poprvé veřejně v kostele. A rovnou na „hrubé“! Přes pichlavé pohledy, které oba cítili v zádech, přijali Tělo Páně.
„Ti dva sa zbláznili! „
„… komouši v kostele …“
„Sotvá skončily prověrky a oni takto provokujů.“
„… a jak to že byli u přijmání?“
„Baže, dyť je to svatokrádež!“
„… a jak to, že jim farář podál? To može podávat aj komunistom?“
Zbožní farníci se mohli zbláznit. Kdyby tak věděli, že právě před týdnem, ještě v tajnosti, oba „svatokrádežníci“ si na Hostýnku před Bohem zopakovali slib věrnosti. Dohady nad přítomností Petra s Maruškou se zbožným farníkům staly důležitějšími, než slavení mše svaté, která se pomalu blížila k závěru. Ale ne, ještě není konec! Ti dva vpředu vstávají a s děckem v náručí jdou ke křtitelnici. Zprvu si nikdo ani nevšiml, že z jiné lavice vystoupila Věrka. Plaše se rozhlédla po přítomných věřících, trošku zaváhala, jakoby se chtěla vrátit na své místo. Dobře znala zdejší zbožné. U křtitelnice už stál Petr s Maruškou a přicházel tam i kněz s ministranty. Sama před sebou se zastyděla za malinké zaváhání, pohodila hlavou a rázným krokem zamířila ke křtitelnici. V nastalém udiveném tichu zněl klapot jejich kramfleků po kostelní dlažbě jako bizardní zvonkohra nějaké zvláštní komedie.
„Co tá tam dělá?“
„…a kerá to je?“
„To je přeca tá vdova, co sa ten její oběsíl. No víš … na vojně … loni … na vánoce …“
„Nó, Zajíčkova céra, co sa nenechál zlikvidovat.“
„Teho, kerý vzal na partajního tajemníka vidle, když mu odváděli krávy?“
„No baže, teho!“
„To sa starý Zajíček mosí v hrobě obracat, že sa mu céra paktuje s komunistama.“
„No šak, právě!“
Předchozí udivené ticho vystřídala šuškanda, která v několika okamžicích dosahuje vrcholu. V kostele to takřka vře. Konec tomu učinil silný farářův hlas, který poprosil vážené farníky ještě o chvilku trpělivosti a vyzval je ke ztišení.
Ve stejný den, kdy Petr s Maruškou poprvé na očích místní zbožné veřejnosti přistoupili ke stolu Páně, stala se i malá Kristýnka dítkem Božím. A Věrka její kmotrou.
***
Pondělí ráno Petr proběhl vrátnicí fabriky, ledva stačil označit píchačku a už mazal na šatnu. S takovou chutí ještě do práce nešel. Na šatně si zpívá, ba až huláká:
Naša mamička sakrujů, naša mamička sakrujů,
Že sem si posrál košulu, še sem si posrál košulu.
Chlapi na Petra udiveně zírají. Jo, před vojnou, to si zpíval snad bez přestání. Ale co se vrátil, s nikým skoro nepromluví, nezasměje se a už vůbec nezpívá.
„Co sa stalo, mladý? Podržala ti stará, že si tak prozpěvuješ?“
„Neco lepšího, strýcu, neco lepšího. Ale tomu vy nerozumíte!“ odsekl Petr a stále hulákaje utíkal na dílnu.
Co vás mamičko čert bere, co vás mamičko čert bere,
Šak sa košula opere, šak sa košula opere.
U Petrova soustruhu stála soudružka Junaštíková. Petr vycítil blížící se nepříjemnost. Junaštíčka, jak ji potichu říkal, byla jeho ručitelkou při podání přihlášky do strany. Hned mu bylo jasné, že na něho nečeká náhodou a taky uhádl, co mu asi bude chtít. Pomyslel si něco o prdeli a furiantsky začal další sloku:
Na poli mandel, doma dva, na poli mandel, doma dva,
Za peců děcek hromada, …
„Čest práci, Petře.“, ledově pozdravila Junaštíčka Petra. Bylo na ní vidět, že je velmi rozčilená.
„Až na věky, soudružko, až na věky …“, chtěl dodat ještě „amen“, ale Junaštíčka se na něj zle obořila:
„Jestli sis nevšiml, tak já jsem tě slušně pozdravila, přesto že jsem starší a navíc žena!“
„A já jsem slušně odpověděl. A jakápak starší a jakápak žena? Vždyť před stranou jsme si všichni rovni. Nebo snad ne?“
„Tvé chování hraničí s drzostí!“ zakřičela na Petra soudružka Junaštíková. „A co má znamenat to tvoje až na věky?“
„Vy, taková zasloužilá straníčka, vy to nevíte? Přece dělník je smrtelný, ale práce je živá, jak praví básník. A když je nesmrtelná, budiž jí čest a sláva až na věky věků amen. Nebo snad ne?“
„Já se s tebou nebudu rozčilovat. Ty na tu svoju nevymáchanů hubu brzo doplatíš.“
„Hovořte, prosím, spisovně! Neříká se nevymáchanů hubu, ale například prostořeká ústa.“
„Ále …“, Junaštíčka rezignovaně mávla rukou. „Tak, teď mi řekni, co měl znamenat ten včerejšek? Co jste to s Majkou vyvedli?“
„Jaký včerejšek, já o ničem nevím. Akorát že byla neděle a bylo docela horko.“
„Chceš snad tvrdit, že jste nebyli v kostele? Dokonce aj s děckem? A že jste ho nechali pokřtít? To chcete dopadnout jako ten skoroflanďák Hájíček?“
Petr, který si během Junaštíččin levit otvíral kofolu, zrudl, rozmáchl se a vší silou flaškou, kterou držel v ruce, praštil o zem, ta se rozletěla na spoustu drobných střepů. Přiskočil k Junaštíčce , chytil ji za rameno a z těsné blízkosti jí zařval přímo do obličeje: „Jožku víckrát neberte do té své huby, nebo vám ublížím!“ Vyděšená Junaštíčka s vytřeštěnýma očima zírala na rozlíceného Petra a jenom koktala: „Ale Petře, … co to … vlastně … co to … znamená?“
„Víte co, soudružko?“ řekl Petr už docela klidným hlasem, když odstoupil od Junaštíčky a sáhnul do skříňky vedle soustruhu pro druhou kofolu. „Buďte tak hodná, a odejděte! Nevidíte, že mne zdržujete? Já jsem placený úkolem a ne jako někdo, kdo jenom chodí po schůzích a místo práce žvaní. Já na rozdíl od vás musím živit rodinu, a ne jako vy, od které chlap utekl, protože chtěl žít normálním lidským životem.“
„Tohle tě bude mrzet, soplivče! To si ještě zodpovíš!“
„Ále, klidně. A přestaňte mne konečně zdržovat od práce, nebo zavolám mistra a nechám si na vás napsat prostoje.“
***
Přesně v osm přišel mistr. „Máš jít okamžitě do jídelny. Je tam mimořádná schůze stranického výboru. Prý kvůli tobě. Cos vyvedl?“
„Ale nic. Aspoň nic, co by stálo za řeč.“
V jídelně seděl kompletní výbor stranické organizace číslo sedm. Všichni se tvářili velmi vážně, soudružka Junaštíková brečela, že takové jednání od Petra nečekala. Hrozně ji mrzí, že zklamal její důvěru. A ona mu tak věřila, jinak by mu přece nedělala ručitelku, to snad pochopí každý!
Předseda začal Petrovi domlouvat, aby se soudružce Junaštíkové omluvil a požádal jí o odpuštění. Petr na to, že on se nikomu omlouvat nebude. Naopak, sám čeká omluvu od soudružky Junaštíkové, protože urazila památku jeho největšího kamaráda. A když na otázku, zda může nějak uspokojivě vysvětlit, proč byl včera se ženou v kostele a proč nechali pokřtít dceru, odpověděl, že je to věc jeho a manželčina, a že každému je po tom hovno, předseda schůzi ukončil s tím, že o Petrovi rozhodne členská základna. Mimořádná schůze organice číslo sedm je již svolána na čtvrt na tři a Petr se na ni má zcela určitě dostavit.
***
Účast byla stoprocentní. Na programu byl pouze jeden bod. Závažné porušení stanov strany soudruhem Petrem Kaplanem. Včera v neděli spolu s manželkou byli v kostele na mši a veřejně si nechali pokřtít dítě. Případ je o to závažnější, že soudruh Kaplan je již dva roky kandidátem strany – „Strany Největší, Nejmocnější, Nejchytřejší“ napadlo v tom okamžiku Petra – a zrovna tento měsíc měla členská schůze rozhodnout o jeho přijetí za člena. Rovněž jeho manželka Marie Kaplanová je kandidátkou strany.
Diskuze byla bouřlivá, vesměs v Petrův prospěch. Při konečném hlasovaní všichni zvedli ruku na znamení souhlasu s ukončením kandidátské lhůty soudruha Petra Kaplana. Vlastně ne všichni, jeden se zdržel hlasování, Petrův cechař.
***
„Vždyť to byla blbost,“ prohlásil cechař následující den na předsednictvu podnikového výboru strany, jehož byl členem. „Kluk prostě zblbnul a udělal pitomost. A my, místo abychom mu pomohli, tak jsme ho sprostě vyhodili.“
Soudruzi z předsednictva však byli jiného názoru a vyzvali ho, aby zvážil své další členství v předsednictvu. Za to, že nehlasoval, mu byla udělena důtka s ostrou výstrahou. Zakrátko na to se přišlo na nějaké nedostatky v jeho řídicí práci, a o dva měsíce později pracoval na stejném soustruhu jako Petr, se kterým se střídal na směny.
… AŽ NA VĚKY?
Ještě mnohokrát musel nejen Petr, ale i Maruška, a také Věrka vysvětlovat cizím lidem, co kde řekli a co tím mysleli. S kým se setkali a o čem hovořili. Kde byli a proč tam byli. Celých dlouhých patnáct let.
Až jednoho sychravého listopadového večera, stál traťový dělník a tajně vysvěcený kněz, inženýr Petr Kaplan, se svou ženou Maruškou, bývalou učitelkou a současnou uklízečkou, poblíž Morového sloupu na náměstí Rudé armády, nebo jak říkali mnozí ještě postaru, na Mariánském náměstí. Byla tam s nimi také dospívající Kristýnka, mladší Maruška a nejmladší Jožinek. Samozřejmě, také Věrka s Klárkou, jejíž podoba Jožku nezapřela. A byli tam stovky, možná tisíce lidí. Všichni nehnutě stáli, v rukou rozžaté svíčky, jejichž plamínky se všem odrážely od rozzářených očí, kteréžto odlesky násobily zář. A nad náměstím se nesl mohutný zpěv chorálu. Zpíval i Petr, i Maruška, i Věrka, zpívaly i jejich děti. Určitě tam někde s nimi zpíval i Bratříček Jožka, který tento chorál tak miloval.
Svatý Václave, vévodo České země, nedej zahynouti nám ni budoucím.
Žádné navěky, soudružko Junaštíková! Žádné navěky!
(Z rukopisu Bratříček)
|
