na další stranu
Eva Frantinová
JELEN NESE DESATERO
Z NOVIN
Každý den ráno čteme jména
těch co zemřeli ve válce
Padají k zemi z řádek
pro haly mocných
kosatce...
XXX
K čemu je slovo k čemu je
slovo hlad co nás stravuje
když svou dlaň Motouz v škrobu spící
nevložíš na prs Na munici
a já se nepřichystám ke škrtu
a tělo neodpadne - zápalka
k čemu pak lógr rán a fantazií kliky
leštěné na dně skutečnosti - keramiky
když do snů stahují se plameny všech hořáků
modravé hořce v džezvách soumraku
když vržou verše Klížení mezi stehny mými
jak mezi schody točitými
Z PODZÁMČÍ
Před Hlavním nádražím - kopýtka ve zlatě
do korun stromů civí ovce
a myslí na zvony Vy zvony proklaté
rozchodem zámků s klíči Vidím bezdomovce
se sirkou pod srdcem a s láhví slyšení
o ohních oni sní a láhev prosby slyší
vržena do moře křídel vran nepojištěných
i křídel jeřabin z nichž barva prýští
do časů kdy jsme se zamilovali
i do podrážek - ano vrzajících
když létu sundavalo sandály
tlení svou dýmající lžící...
PŘÍPITEK
Jak pokroucené prsty pnou se keře
keře se vzpínají jak klouby lidí
co zavržou když otvírají dveře
za nimiž i babičku vidím
s hroznem rad jejž slisovat zapomněly
naše rty Těm utekli jsme - sochy
pod korkem podzimu se pění těly
láska si přihýbá je do němoty
zatímco jinovatko držíš sklenky
v ubrouscích révového listí
padají na zem navštívenky
a sidol sluníčka je jako mosaz blyští
VÝZVA
Dnes ráno šla jsem nakoupit brambory
a on tam stál Stál pod markýzou firmy Sup a synové
za zády rozhoupané salámy
před očima kádě v kterých se lesklo rybami
takže já ani nevím jak dlouho a odkud byl na cestě
vidím jen jak v černých plandavých kalhotách
které docela dobře mohly být od koncertního fraku
stařeček centimetr po centimetru ukrajoval
naši Máchovu ulici a byl to strašně zvláštní krok
byl to odraz a malé nadskočení nad zemí
- v zubech tašku z vikslajvantu
kterou nosila také moje babička -
někdo vybral hnízdo bylo to první co mne napadlo
když jsem šla ulicí v poledne do práce
naposled před Štědrým večerem
a on jak ptáček stále nadskakoval
jen o dva metry dál než ráno
kde domov máš napadlo mne v zápase oslovit či neoslovit
jenomže právě jela čtyřka a já se dala do běhu
který skončil o půl sedmé večer
kdy zastavil mne v mé ulici stín
obklopen policisty seděl na chodníku
a jeden z policistů říkal
příbuzný nemáte Vždyť byste zmrznul
vy nemůžete chodit pane Jarýn Nebo pane Jarý
jméno toho člověka znělo jako jaro
a mě došlo že v naší ulici strávil celý den
den volajícího na poušti
Eli Eli mohl by to být můj otec který tu čeká na sanitu
Eli Eli on nemá nic je z Nemanic a tedy Odevšad
a možná na vrcholu kousek pod nebem
jak odrážel se celý tenhle den
který i já končím odmykáním svého bytu
vyberu schránku se svátečním přáním
postavím na čaj
jenomže pak si uvědomím že neusnu
dokud nedonesu šálek čaje k obrubníku
kde jeden z policistů říká
tak tohleto se dneska nevidí
a co potom s tou sklenicí kde máme na vás zvonit
když se tu všichni dosud neznámí na sebe díváme
a je to úžasnější než báseň která vynese slávu cen
a nádhernější než světlo betlémské jež si nese domů
sobectví rodin
budem ho ochraňovat říkají v televizi
zatímco pan Jarýn nezaštítěný ničím a nikým usrkává
zatímco přijdeme i o Záhady a mystéria na Primě
takže se nedozvíme zda Jan Jakub Ryba
spáchal sebevraždu či nikoliv
zatímco do dveří našeho domu vtrhnou nájemníci
oslíci zatěžkaní dárky které si už pozítří
začnou rozdávat a tajně klít a pomlouvat
a mě - i když nic neslavím
a nepeču a nezdobím -
mráz bez přestání fouká
šťastnou vteřinu
pod košili...
SVĚTLU
Ty které jsi mne kolébalo
ty útočiště co jsi do mne hrálo:
„A všechno tady zůstane A všechno tady zůstane... !“
já provždy budu gramodeskou co tě slaví
i bez humbuku a autogramiády
já budu vynášet do zdejší tmy tvé árie
které jsem letět viděla i slyšela
zatímco záchranáři gesty se na silnici domlouvali
žije ta ženská nebo nežije
zatímco my jsme plakali si přímo v mileneckém objetí
zatímco tys mi hadr slzí ždímalo a odpouštělo
tam kde čas se slovy patří na vrakoviště
ojetin
V záři V záři V záři
bude už datum 27. l. l997 v kalendáři
a na světelné město v dálce nezapomenu
odtamtud všechno je tam bydlí básně
modrofialová brvo vibruješ v okenicích
jak po dešti krásně
univerzity tajemství co nikdy nejdou spát
za nimi bzučí drobná práce vědění
miláčku chvoste světla po němž se mi stýská
jak po Edenu
ty jehož prosila jsem: vezmi mě tam domů
do té chvíle jsem nepoznala co je domov
i to že zlomek toho citu sídlí v umění
hroutila jsem se ti k nohám
- jsou-li - vůbec jaké
pode mnou vlastní srážkou potrhané údy
cizí lidské těsto
a tys mne - také z lásky - odstrčilo
do bolestí zpátky
aby se do plachet
té noci nenarodil na druhém konci Prahy
žal
jedné jediné spící
ale matky...
|
