literární časopis založený v roce 1964

Eva Frantinová

Vzpomínky na přeskáčku, další část, leden 2025

STANICE VLTAVSKÁ

Je takový roh přímo u vchodu do metra. Četli jsme často rukou psaný nápis, spíš verše na bílé zdi: „Proč jsi to přemaloval - umělče?“ A pod tím: „Protože to umí líp“… A ještě níž
a kostrbatě - pod těmi řádky malinkatými písmeny: „Všichni umřeme.“ Často jsme si ta slova četli cestou do restaurace U divadla. Dala jsem je pak do básně. Karlovi se to moc líbilo.

BRIGÁDA VE FRANCII

„Trhali jsme s kamarádem z vysoké školy víno, to pak házeli do putny a já se s tou putnou převrátil do sudu, to byla legrace, mám z toho fotku, sedlák u kterého jsme byli mne chválil jak dobře jím, zejména jsem měl rád sýry….a ten poslední týden jsme s kamarádem cestovali, neměli jsme moc peněz a tak jsme pili i sádlo z vepřové konzervy, jednou jsme také jeli špatným vlakem a obráceně než do cíle, ale do Charleville za Rimbaudem jsme dorazili, to bylo úžasné…nechal jsem jim tam v muzeu knížku…“

OBĚD V PÍSKU

„Bylo mi šest let, poslali mě samotného na oběd, přisedla si ke mně uherská hraběnka, aspoň tak se představila a já v puse převaloval flaksu, měl jsem té flaksy plnou pusu, bylo to
U Reinerů……nemohl jsem mluvit…“

PŘEDLOŇSKÝ SNÍH

„Do hospody se těším jako dítě“
ale děti do hospody nepatří
sedmiletý jsem sedával U Reinerů
odložili mě když doma vychladl
sporák stůl a lože
Ale jak chutnala vlastnoručně zaplacená svíčková!
Poprvé jsem vzal oběd do vlastních rukou
poprvé vybalil z ubrousků chladné vidličky a nože
Ó bože!
(Básně všeho druhu, Periskop 2015)

LAVIČKA U HLAVNÍHO NÁDRAŽÍ

Často jsme tudy šli – Karel denně do práce. Od metra do Růžové ulice. Ale poslední dobou se jeho záchranou na cestě stala lavička… Seděli jsme tu a hřáli se nadějí, že bude líp. A možná tady ho napadla tahle básnička.

INSPIRACE

Je takové místo kde mne denně zasáhne
koňská dávka básnivého záření
pár kroků od Hlavního nádraží
v srdci Sherwoodského lesa
mezi 1. A 2. Šípem Robina Hooda
(Básně všeho druhu, Periskop 2015)

TELEFON SOTVA NA MINUTU

Často si někdo postěžoval: „Ten Karel mluví sotva minutu!“ Skutečně se nerad dlouze vybavoval a „vybavovače“ odháněl - jak mohl. „Noviny musí vyjít, kniha musí vyjít, já musím také dnes někdy vyjít z práce ven, abych zas venku psal, třeba na Palmě a o víkendu pracoval…“ Pochopila jsem, jak šetří časem. Odtud ten věčný, mnohdy ale krásný neklid…

ŽIVOT V POKLUSU

Včera bylo úterý a dnes je čtvrtek
takhle by život brzy utek!
Nešlo by mezi pondělí a neděli
vsunout den co se o konec času podělí?
Bojím se ne poslední hodiny ale vteřiny
posledního pohledu z peřiny
Už jen jako Mácha hledět do zdi
a doufat že se anděl smrti zpozdí
že si našteloval hodinky na zimní čas
zatímco vysoké léto oblažuje nás
a pak se odevzdaně stulit
pod deku z prošívané žuly
(Básně všeho druhu, Periskop 2015)

ART CENTRUM 1970

První Karlovo zaměstnání po vysoké škole, kde vystudoval zahraniční obchod. Vyprávěl mi, jak jsem se s cizinci tahal „o sklo“ před nedalekou Demínkou, jak si Japonci nesli jím prodané totemy po Václaváku, (pohled pro bohy), jak mohl jsem být ředitelem, ale nechtěl, jak zvítězila náhodná osudová nabídka přejít do redakce Tvorby...
Kolem Art centra na náměstí I.P. Pavlova jsem chodila – bylo mi čtrnáct let – s houslemi. Kancelář byla v suterénu a já někdy - než přijela tramvaj - nahlížela z ulice: Co je za těmi schůdky, kdo tam je…?

JARO 2024 U KLOKONĚ

Přišli jsme sem – vesměs obsazeno. Těmi, kteří se smáli, jedli, přiťukávali si, rodina, příbuzní – všichni v černém. „Vidíš, takhle to má být…“. Tvá slova slyším dodnes.

CARLITTO

„Táta mi říkal Carlitto, on vojančil za první světové války v Itálii, mám dopis, kde se píše, že „okouněl u hrnců,“ asi i proto mám tak rád jih, zejména Itálii…“

NĚKDY V ZIMĚ 2022

Sešli jsme se u vinohradské vodárny – Karel mi ukáže v kočárku nejmladšího vnuka Danička. Ležel pod peřinkou, jezdili jsme s kočárkem zasněženou večerní Dykovou ulicí sem a tam a Karel upravoval dečku: „Aby tam měl teplo, aby mu nebylo zima…“
Vidím ten pohyb ruky, jak upravuje dečku, s nesmírnou něhou, jako když padá sníh…
A o rok později mi řekl: „Já jsem tak rád, že má rád knížky…“

PŘÍZRAK

„Jednou jsem nocoval s klukama na zahradě ve stanu a vidíme přízrak – babička nás šla kontrolovat s baterkou, báli jsme se, kdo to je, vždyť babička hrála na Rabštejně divadlo. Byla herečka, její oblíbené bylo třeba „prorok mi říká, že je v troubě husa pečená“ a to hu na mě vždy vyhrkla…že píši básně, to se jí nelíbilo, nic za to není a proč prý si „mutuju hlavu…“

SLUCHOVÁ ZKOUŠKA

Mám svoje první sluchátko, Kája mě zkouší šeptem – „ahoj, jak se máš“ - já to opakuji a potom zkusí další „slušná“ slova…
Jednou jsme spolu byli na sluchové zkoušce na ORL v Kateřinské ulici: „Vy slyšíte jak osmnáctiletý,“ chválila ho paní doktorka.

PŘIPSÁNO DO NOTÝSKU

Probíráš se svými nápady a poznámkami v notýsku – co dnes udělat co neudělat, kam volat, kam nezavolat. A najednou mezi řádky na tebe vybafne: PUŤU! To Karel tajně připsal mezi mé poznámky. Krásná klukovina.
Abych se bavila…

DÍKY!

Přibíháš ke mně ulicí: „Představ si, co se mi stalo…jedu dvaadvacítkou, vystupuji a z tramvaje náhle za mnou běží mladík: „Pane Sýs, děkuji Vám za Obrys Kmen!“
„Vy to čtete?“ „Samozřejmě a díky!!!“ „No není dnes šťastný den?“
A byl.

EKUMENICKÝ ZÁCHRANNÝ PÁS

Někdy tě opustí i strážné hvězdy
a trigy z Národního jen si s tebou skočit
valsefunebre
Když tu vyskočí mladík z dvaadvacítky
„Pane Sýs díky za Obrys – Kmen!“
„Vy ho čtete?“
„Jistě!“
Najednou jsi v jiném čase v jiném místě
Díky Abrahame
Díky Mohamede
Díky Kriste
13.1. 2015
(Básně všeho druhu, Periskop, 2015)

NOČNÍ KAVÁRNA

Ta reprodukce visela v mém obýváku. Po malování kamsi zmizela – van Gogh.
Modř obrazu a hvězdy – to jsme milovali. Utápěli se v ní. A snili.
„Musí se snít“, říkal Karel.
A mně se vybavila jedna zahradní restaurace poblíž Norbertova z roku 2002 – měla jsem jak obloha modré letní šaty a on kolem mne kroužil, obíhal …a druhý den mi přinesl knížku Karla Konráda. Epištoly k nesmělým milencům.

U ZLATÉ PALMY

Často jsem četla v jeho básních „O Palmě“. Nikdy jsem tam nebyla – až v listopadu 2024 jsem se Palmu rozhodla z nostalgie a přílišného stesku z prázdna vyhledat.
Palem je dost, ale v básních Karel zmínil několikrát i servírku Lenku. To byl můj styčný bod v pátrání.
Takže – jedna pivnice Na palmě je proti stanici tramvaje na Palmovce. Tady ale nepracuje servírka Lenka. Není to snad v Kobylisích? Trefa! Vstupuji dovnitř. U výčepu sympatická servírka. „Promiňte, mohu se na něco optat? Hledám servírku Lenku…“
„To jsem já“, odpověděla a podala mi ruku – teď už Lenka.
„A támhle u stolu jsou Karlovi kamarádi…“, ukázala.
Seděli tam tři u jednoho stolu, jeden z nich přímo z Karlova domu, z osmého patra…“
„A víte, že se tu Karel do Lenky zamiloval, jen se jí to styděl říct, opravdu se do ní tady zamiloval, pořád po ní pokukoval, ale styděl se jí to říct…“
Dojalo mne to a chtěla jsem ještě vědět, kde sedával, odkud mi často telefonoval, že básně jen do sešitku prší…
Ukázali mi na čelo stolu, na prázdné místo.

Předpověď z roku 1975

SUNDÁVÁNÍ HODINEK

Jednoho večera když se přezrálý klas dne
nachýlí blízko údělného ostří
a maminka jako krásná rukověť
všechno podetne večeří
hudbou šicího stroje a ustýláním
všimneš si poprvé
bledé jizvy obtočené hadovitě zápěstím
i chladného plácku jenž zbyl po ciferníku
- srdci věčného času
a krajina dětství se vkrádá do snu
pomalu
pomaličku
jako by dávala bedlivý pozor
abys neutonul
zbavený krevních destiček
(Předzpěv, nakladatelství Weber GSW, 2021)

TUHLE BÁSEŇ JSEM KDYSI NAPSALA. A DLOUHÁ DESETILETÍ JSME SI NA NI ANI NEVZPOMNĚLI. AŽ PŘI SESTAVOVÁNÍ PŘEDZPĚVU, MÝCH „PŘEDPRVOTIN“.

„Ten poslední verš, tím jsi předpověděla, že budu mít problémy, že se budu léčit, tys to už tehdy předpověděla“, napadlo Karla.
A lehce po nás přejel mráz.

PĚNA

Maminka se vdala do Týniště, stonala po Kostelci…vdala se za Jarouška. Ten nad sklenicí piva se vždy rozplýval: „Táákhle velká pěna“. Velkým obloukem, který opsal rukou znázornil čepici. Týniště byl omyl, Kostelec to přeci nebyl!
Ale Jarouškova ruka a ten obloukový pohyb nad sklenicí s velkou čepicí žije ve mně dál.

SANCTISPÍRITUS

To jsme šli po kubánské ulici, to jsme slyšeli podivný lomoz z otevřených oken jednoho domu, to se z okna vykláněli mulati a mávali, to se ten lomoz pomaličku tříbil v Rossiniho hudbu, v útržky, já to nepoznala, ale Karel vyskočil: „Vždyť je to předehra k Lazebníkovi!“
A byla.
Všelijak sešívaná, kvílivá, milovaná, jen pro dechové nástroje…na jaře 2023 z oken v SanctiSpíritu…

NOVOSVĚTSKÁ U KATEDRÁLY

To jsme šli Havanou, blížíme se ke katedrále, najednou se musíme zastavit, melodie…ta melodie…tuhle odněkud známe. A blížíme se ke katedrále před kterou hraje orchestr – obdivujeme nástroje, ty plechové, ty záplatované, ty tuby…jsou snad mosazné…ty krásné záplaty…posloucháme dojati, zní hoboj z druhé věty Novosvětské…

HIPOLYTHOPP

Dnes tomu skoro nevěřím. Kdo to byl Hopp? Skladatel, který dětem složil čtyřruční skladbičku Vesele na prázdniny. Karel ji znal z Písku – s kamarádem ji hráli jako děti na klavír.
Po mnoha letech si to zopakoval – nejen se mnou doma, ale i s mojí maminkou na koncertě žáků v Kulturním středisku Průhon v Řepích.
Tady také proběhla „pod dohledem Evy Gutové“ výstava Pepy Uhlíře – naivního malíře z Kostelce, fotografa Kamila Lhotáka – malířova vnuka, malířky Bohumily Sarnové.
A také Křeslo pro hosta – to, v kterém seděl Karel i já. Už je to tak dávno a přece není.
„Starý Průhon“ v jehož vestibulu si Karel vždy krátil čekání na to, až skončím vyučování, četbou knížek, zbourali. Místo něj vyrostlo nové Kulturní centrum z šedivého betonu. Lepšejší. Modernější.
Ale já v sobě pořád nosím obraz obložený dřevem - tu neopakovatelnou hřejivou atmosféru, do které mi zní Hopp.

BESEDA PRO JEDNOHO

Co je pro jednoho je vždycky nějak smutné. Stůl pro jednoho – je někde vůbec? Jednohlas? Je krásný jen v sousedství dvojhlasu. Jen zkus od sebe odtrhnout Moravské dvojzpěvy – nebude to nikdy ono. Jen báseň musí psát vždy jen jeden. Tak jsme ji - každý zvlášť - napsali a chtěli být pochváleni. Proto ta beseda v knihovně v Ruské ulici, v krásném prostředí, kde voní knihy. Oba jsme sem přišli včas. Jenže ten den byla nouze o posluchače. Má právě vydaná kniha podváhu? Asi ano. Přišel jen jeden čtenář. Student. Bylo to smutné, ale vzdát jsme to nechtěli. I kdyby ten jeden student si tě zapamatoval. Aspoň do zítřejšího dne…

NA ROHU SKARLANT!

Znala jsem ho jen z vyprávění – jako Karlova kamaráda - básníka, kterého nepustili za Karlem do střešovické nemocnice, básníka, který miloval Paříž, od kterého jsem četla knížky básní...
Ale jednou jsme se za ním vypravili do Polské ulice na Vinohradech. Čekal nás tu na rohu v medových manžestrácích. Co bylo pak si nepamatuji, myslím si ale, že Petr Skarlant bydlel v suterénu domu kolem kterého chodím i dnes do nedalekého bazénu vinohradského Sokola…a pokaždé tam vidím básníka stát v manžestrácích barvy medu.
I když už také není.

VOJNA

„Ten strašný přijímač byl v Táboře, ta brána, kterou jsem prošel a uvědomil si, že z ní už nevyjdu…potom následovaly Jince…, byl jsem v lese, seděl jsem tam, a počítal zásoby sám,
a záviděl těm, kteří cvičili a běhali, hrůza, nakonec jsem šel k doktorovi v Písku, řekl mi já to znám, poslal mě do Střešovic, jeli se mnou z Jinců v autě dva, kteří mě hlídali, no scéna jako ve Švejkovi: „A že nám neutečeš, když půjdeme do hospody…“
Ve Střešovicích byla pohoda, svobodník Sýs, velitel světnice, tak jsem se hlásil každý den, ale někteří tam byli opravdoví blázni, vzali nám pásky u kalhot, tam jsem přečetl spoustu knih, byl tam mu ze „SingSingu“, ten měl gumový tělo, akrobat, pouštěl mě pak na matějskou zadarmo a tam jsem slyšel jednou vyvolávat: Zaručeně neodvolatelně předposlední jízda! To bych chtěl jako název sbírky…Nakonec mi dali modrou knížku.“

PÍSECKÉ KORÁBY

„Na střední škole jsme se smáli, třeba když učitel dějepisu vykládal: A když tam připluly ty zasraný koráby…
Já byl pořád za dveřmi, bavil jsem třídu.“

DOTYKY

Při chůzi lesem sis vždy v rychlosti sáhl na listí stromů, okolo kterých jsi procházel. A také na hřbitově v Kostelci na kamennou rozevřenou knihu, na motorku na náhrobku pana Slezáka – až jsme skončili mezi Myšákem a Mourkem, tam u babičky, tam u maminky…

VĚJE VÍTR CHLADNÝ VÍTR…

Maminka každý rok posílá stovku paní Jasníkové
aby osvítila a vyplela hrob
Jenže paní Jasníková už přes rok nežije
Stokoruna plachtí z Písku do Kostelce
ale anděl smrti ji nevrací
aby se maminka nedozvěděla pravdu
o smrti poslední kamarádky
anebo šetří na převoz další duše
a ještě mu zbyde na tabáček
Věru tenoučký kroužek dýmu
vznáší se nad hrobem číslo 459
mezi Myšákem a Mourkem!
(Básně všeho druhu, Periskop, 2015)

ZAHRÁDKA HRUSICE

Kousek od restaurace U Sejků, pár metrů od kiosku, vedle kterého je knihobudka, zahrádka obklopena velkým kaštanem, který vrhá stín, zahrádka ve které jsme v létě 2023 seděli a srkali pěnu, zahrádka ve které se ti tak líbilo a slibovali jsme si, tak zase za rok, napřesrok, to všechno než si ke stolku přisedli ti dva z Lensedel, a kudy se jde prosím vás do Lensedel, a ti dva v montérkách modřejších než červencové nebe – jeden velkej,druhejmalej – poradili pěšinu, kterou jsme nikdy nešli ani nepůjdeme…

PAN NĚMEČEK

O panu Němečkovi, kterého znám z bazénu vinohradského Sokola jsem často vyprávěla. Pan Němeček byl zvláštní – aspoň pro mne – tím, že jezdil na dovolenou do Klánovic což je z Prahy, kde bydlí, ještě méně než kousíček.
„Karle on tam prý jezdí na houby, on si tam odpočine v nějakém penzionu a přitom to má takový kousek domů, já to nechápu…“
„Ale vždyť on má pravdu, vždyť je to krásné, pro něj jsou Klánovické lesy svět, všechno je na dosah, jen sáhnout, proč jezdit nebo létat někam daleko…“
A jednou náhodně - cestou do Kostelce nad Černými lesy jsme pana Němečka viděli, jak vystupuje z našeho autobusu. Vykoupat se na Vyžlovku…
„Hele, támhle jde pan Němeček, ty světoběžnice!“

KOLO NA KAMPĚ

Nesčetné procházky 1975! Nesčetné pohledy! Ruka v ruce – poprvé! Ten polibek! Stalo se, že Karel zapomněl na zídce hodinky. Tam - u kola na Kampě. Když se tam pozdě večer vrátil, ležely ještě na zídce. A já jsem doma psala báseň…

KOLO NA KAMPĚ

Včera jsme šli ruku v ruce
po Karlově mostě
cestu nám hrál bolestivě žlutý
mlžný chór
ale tobě echem jásavého akordu
zněly růžové prsty kloubů
až tam
kde slábne akustika
na to nikdo nikdy neuměl napsat
jen hořící membrány úst
zakloněny o mikrofon lásky
tisící pásek nahrávají
a voda líně přetáčí roky
zná nazpaměť své břehy
nudí jí otvírat vrátka
vodnického archivu
kde pod hrníčky polibků
uvázly naše duše
(Předzpěv, GSW, 2021)

POLIBEK S LOJZOU PIVCEM

Vjíždíme koncem června do Kostelce. „Zelenáček“ – naše auto – už opustil Častolovice
a právě míjíme po pravé straně silnice bývalé zemědělské zařízení.
„Tady na támhleté cestě jsme se s Lojzou po prvé políbili, tady je to památné místo…“, nezapomněl jsi mi vždy říci. Profesor Alois Pivec už nežije – jednoho dne ho pes na vodítku srazil ze schodů v baráčku v Kodytkově ulici.
Erbovní kamarád. Milovník poezie. Ale také otec básníka Ivana, který vyrostl v Rybářské ulici. To okno bytu, ve kterém nikdo nebydlí, okno to mi vždy Karel také ukazoval. Ivan Pivec vydal nadějnou sbírku s názvem PidlukePadluke. V Mladé frontě v edici Ladění – škoda, že sbírku jedinou.
„Škoda, že toho nechal, nevím proč, byl to talent…“
Léta jsme navštěvovali Lojzovu ženu Jitušku. Byt, v kterém, bylo snad všechno – knihy poezie a vánoční „celoroční“ stromek, (Lojzo, pusť nám stromek, prosila vždycky Jituška…), byl tu
i stůl od kterého Lojza vzkazoval letnímu větru: „Svině, zase vaneš…“
Léta jsme chodili kolem Domu pečovatelské služby, kam se později Jituška odstěhovala. Chodila s chodítkem, ale my ji měli v paměti čilou, takovou, když ještě jezdila pracovat do muzea ve Vamberku…. Máme zazvonit nebo ne? Tak třeba za rok…Nechtělo se nám do cizího prostředí, něčeho jsme se báli a s tichou výčitkou cizí dům cestou ke splavu několik let míjeli.
Jitko, už nezazvoníme.

PANÁČEK A PANENKA

Popojdeme Rybářskou ulicí od bytu Pivců dál – směrem k trati. V jednom z domů se vyráběly vánoční ozdoby. A v dalším bydlela babička. Možná stoletá. Stála na schodech před vchodovými dveřmi: „Pomohli byste mi navlíknout nit do jehly?“ Pomohli jsme a už babičku nikdy neviděli. Ale vždy se před námi ten obraz s jehlou a nití mihl, když jsme zavadili očima u okna – u „Počasí“ – tak jak dnes bude? Je venku z dřevěné budky panenka nebo panáček? Bude to na koupaliště nebo na krep?
Zázračné „Počasí“ komu ukazuješ?

TEN NÁHON, TEN JORDÁN PODRUHÉ

Stát spolu u náhonu Orlice, blízko splavu a mostu, který má zábradlí jen na jedné straně. Stát tu a ptát se: „Je širší Jordán, myslím ten na severu Izraele, nebo tenhle kostelecký?“
Možná je to nastejno, ale tenhle je český a docela blízko je Bělidlo, kde ses naučil plavat – a vody tenkrát stačilo po lýtka…
Dívat se spolu na hladinu náhonu, kterou objímá prstenec stromů podél břehu a sem tam spadne list.
Možná se opakuji tak jako moře opakuje své vlny.
Dojímá mne to.

STEZKA BÁSNÍKŮ

Básně se nejlépe píší za chůze –ať už na pražské dlažbě, na palubě přívozu, v trávě. Měli jsme svou „Stezku básníků“ – vede rovnoběžně s Divokou Orlicí, končí u studánky, kde se toho tolik napsalo při pohledu do tropické zeleně i na malý můstek naproti studánce – tady nás z můstku zdravil denně obraz – Bonjour, MonsieurGauguin…
V lednu 2024 jsem měla spolu s malířkou Věrou Žizkovou, (která vystavovala v Praze v Domě národnostních menšin ve Vocelově ulici obrazy z kostelecké přírody) výstavu fotografií. Požádali mne, abych po úvodním slově na zahájení něco přečetla, nejlépe něco „od Orlice.“ Tak jsem neuměle zarecitovala svou báseň Stezka básníků u Doudleb. Karla to dojalo – tohle byl jeho příběh.

STEZKA BÁSNÍKŮ U DOUDLEB

Básně se píší v chůzi
kdo by chtěl myslet
na infúzi

KDO BY CHTĚL MYSLET

na strop
notýsky travnatých metafor

KDO BY CHTĚL POD KYSLÍKEM LEŽET

ó lípy ani vy
a kdo by nechtěl bez hadiček běžet...
(Nerozstříhaný život, Periskop 2018)

STUDENÉ NALEHNUTÍ

V přírodním koupališti v Brandýse nad Orlicí je voda jako břitva. Je tak studená, že v kostech mrazí. Přesto jsme se sem těšili. Už na tu cestu kolem hotelu Milenka, kolem domu na malém náměstíčku, kde bydlel violoncellista Hanuš Wihan, který s oblibou nosíval po městečku bílou čepičku, kolem krásného a záhadného altánku zarostlého zelení, kolem památníku Ondříčkova kvarteta, které se sem po léta kdysi sjíždělo a zkoušelo tu…
Přírodní koupaliště zapuštěné v hlubokém údolí mělo krásně zelenkavou barvu. A staré dřevěné kabinky. A trávník. Do vody jsme se nořili kvůli věcem na trávníku střídavě - pomalu a jen na pár temp. Vidím před sebou úprk na břeh k ručníku. A po chvíli na prohřátých na zádech cítím studené nalehnutí. To nejhezčí překvapení z Brandýsa nad Orlicí.

VŠICHNI NĚCO KUPUJOU, ALE JÁ SE CHCI DÁT OSTŘÍHAT

Ano, na cestách všichni něco kupují na památku, ale Karel se nechával ostříhat. Na Kubě v roce 2003, v jedné vesnici, venku před střepem zrcadla, na rozbité židli, před zraky celé ulice…
Stála jsem tam také a za zády Karla ukazovala holiči, do jaké výšky vlasů může jít –
a ukazovala jsem mezeru mezi ukazovákem a palcem, mezeru tak na centimetr…
„Až ukážu pas, nepustí mě domů“, naříkal Karel.
Moc se mi líbilo ostříhané temeno hlavy, to ploché temeno, z kterého jsme si dělali často legraci, nejlegračněji vypadalo v čepici: „Asi tě v kočárku nepřekládali…“

MŮJ SEN O TOBĚ Z 23.11.2024 NA 24.11. 2024

„Je to tu už nuda…“

KRY

Jednou jsme byli v Kostelci před vánoci, jednou také v lednu. Seděli jsme v restauraci Klídek, před námi zářil stromek…Ráno jsme se vzbudili, vyšli na balkón, pohled padl na řeku: „Támhle vidím kry, řeka odnáší kry!“ Báseň na břehu.

CO JSEM VIDĚL U DNA

Řeka tichounce hučí
mně zaléhají uši

CO JE NA KONCI SNU?

Bída ach kam se hnu

JAKÉ NASADIT MIMIKRY

když tělem plují kry?

PODEMÍLÁ MNĚ ŘEKA

a smutek neodtéká
(Omráčená schránka, Orego, 2006)

TŘPYT BERMUD I PRVNÍ ULICE

Cestou na Kubu jsme pod sebou viděli Bermudy – jejich třpyt. Je provždy zasazený v mých očích. Co když zmizíme v trojúhelníku, co když se nikdy nevrátíme, co bude s námi dál? Bermudy neodpovídaly, jen se třpytily jak hvězdy v moři.
Krásná byla ale i osvětlená kubánská ulice – ta první, kterou jsme po příletu v noci viděli. Ujížděli podél ní Kubánci na kolech ve žlutých pláštěnkách – i tento míhající se obraz zůstal provždy v mých očích.

A CO

A co to prasátko, které Karel uviděl ležet při první návštěvě Kuby, prasátko prý leželo na silnici „s rukama za hlavou“ zatímco ho míjela babička s kýblem pomerančové šťávy…
A co ta stařenka nabízející ve svazku na ulici cukrové špalíky: „Caramello, caramello…“, anebo „Napolitanke, napolitanke…“
A co cukrová třtina podaná černouškem – Karlovi kousek uvízl v krku a škrábal, („nic tak dobrého jsem v životě nepil…“).
A co večeře při svíčkách, a černá fazolová polévka, náš denní chléb, a vedle u stolu v Domě malých rolníků Amábile z Caracasu, který nám daroval oranžovou peněženku.
A co ta lavička bez sedátka nad kterou mi říkáš: „sedni si…“, anebo tleskáš o sebe dlaněmi: „Krokodille, krokodille…“.
A co ta beseda v knihovně, kde lidé poslouchali i v oknech.
A co cukrárna Copélia, kde na nás vyplázla černoška jazyk, že jsem snad předbíhali, ale nerozuměli dvou frontám, v jedné stál pán s klecí v ruce, v kleci měl králíčka…
A co ti tiskaři, které jsme obdivovali v roce 2003 z havanské ulice, a oni nás pozvali dál,
a Karel je pak za dva roky vyhledal spolu s Janem Jelínkem.
A co opravna rádií – majitelé přístrojů seděli v řadách jako v kině, každý na klíně své rádio…

TÁTA A AUTOGRAMY

„Představ si, že byl táta u nás v redakci, v ruce měl štos výstřižků – články Honzy Jelínka, žádal ho o autogram, a vy jste kdo, ptal se Honza, já jsem Sýs, představil se táta, ale Honza který ho pochopitelně nezná, se podivil – ale já znám básníka Sýse…no já jsem jeho táta. Můj táta sbírá autogramy…“

NEJVĚTŠÍ PRAŽSKÝ KAMELOT

Skoro denně mi nosil noviny. Schovával je i jiným, kteří si pro ně chodili do redakce. Posílal je poštou i mailem všem, které v novinách tiskl.

ROZHOVOR U OKNA

Oldřich Švestka – někdejší šéfredaktor Rudého práva měl kancelář ve třetím patře budovy v ulici Na Florenci. Karel měl kancelář ve čtvrtém patře - a oknem odkud viděl přímo na stůl šéfredaktora.
Jednou uviděl, jak se Švestka válí - podroušen - po psacím stole.
Karel zvedl telefon a vytočil číslo: „Nespi!“
Švestka: „Kdo volá?“
Karel: „Na tom nezáleží!“
Švestka: „A víš ty, kdo já jsem?“
Poté se opět zhroutil na stůl vedle sluchátka…
Karel tohle často dával k lepšímu s tím, že se mu vůbec nic nestalo…

PRVNÍ A POSLEDNÍ DEN

První den ve Tvorbě: „Jde se do bistérka“, vybízeli mne…
„Ale to přeci nejde, musíme být tady…“
Sám šéfredaktor mi pak řekl: „Novinář má být v terénu….kluci běžte a pište…“
„A poslední den v roce 89 mi dali v redakci tehdejšího Kmene na stůl cedulku – jděte si sednout dozadu, už nejste šéfredaktorem…“

KRABIČKA

Tuhle trojici jsem vyprovázela na Hlavní nádraží – Jana Jelínka, Anatolije Šitova a Karla Sýse…
Vyjeli si na Krym na básnický festival. Karla zvláště zajímalo rodiště jeho milovaného Alexandra Grina, autora knihy Zlatý řetěz, kterou četl ve třinácti letech…
Alexandr Grin má na Krymu muzeum a Jan Jelínek mi vyprávěl s jakou (až posvátnou) úctou Karel muzeem procházel, jak hladil každý roh nábytku, dotýkal se stolu, zkrátka všeho co bylo v muzeu k dotýkání…
Návštěvě muzea a samotného festivalu poezie předcházela jedna noc v Kyjevě.
Už v Praze když mi Karel řekl, že tam nemají zajištěný nocleh, že se to bude řešit až na místě, a já jsem - v obavách, že jsou letní prázdniny, vyhledala pomocí internetu „Krabičku“ – skromnou boudičku na přespání a kontakt předala Karlovi: „Pro všechny případy…“
Po příjezdu do Kyjeva nastala „honba za noclehem“, kolemjdoucí sice nabízeli ubytování v soukromí hned na nádraží, ale moc věrohodně to nepůsobilo.
„Vystál jsem několik dlouhých front u místní kanceláře, také jsem podlézal vagóny, už jsem to chtěl vzdát a otočit se a jet zpátky do Prahy když jsem si vzpomněl na papír s adresou té „krabičky“, našli jsme ji a štěstí nám přálo – poslední pokoj byl volný, no nebyl to ani pokoj, nedalo se tam dýchat, sprcha neměla ani závěs, skoro jsme nespali, ale byli v bezpečí…ty jsi nás zachránila“
Vždycky když vidím někde nádražní domek, vzpomenu na Krabičku.