na další stranu
Víťa Felcmanová
SOUBOJ V PARKU II.
Byl jsi mým přítelem, však dneska ráno
našemu přátelství nebude přáno,
za chvíli promluví si naše zbraně,
oba se chystáme k osudné ráně.
Ten druhý rozumí i když rty mlčí,
pak hlavou pohodí, úsměv má vlčí.
Souhlasím, teď jsem sok a tuhle scénu
hrajeme pro jednu jedinou ženu.
A oba pevněji sevřou své zbraně,
pobledlí svědkové zírají na ně.
Chvějí se, čekají, pro koho spása?
A ticho vražedné jim nervy drásá.
Vtom náhle jednomu zbraň z ruky padá,
není to zbabělost, strach, nebo zrada,
druhý to pochopí rychle a zcela
ještě dřív než rána osudná zněla.
Příteli, proč život svůj dávat v sázku?
Jen plni života oslavme lásku!
Pravdu máš, tedy smrt ještě počká,
a žena? Jen a jen falešná kočka!
A tak sníh jiskřivý zůstane bílý,
sokové ve vínu změří své síly.
Parkem už doznívá smích obou pánů,
slunce se usmívá v překrásném ránu
|
