na další stranu
Vladimír Konůpka
Z šuplíku šedesátek a sedmdesátek + ozvěny po více než 50 letech:
A TAJNÁ LÁSKA
Nemůžu vidět tvůj úsměv
když stojím pod mostem
nemůžu vidět tvou nohu
co mi šlape na ruku.
Pak jsem se napil vína
a dál seděl bez hnutí
hadí uhranutí.
Nemůžu vidět tvé oči
když se na mne díváš
nemůžu být černý
když modře záříš večerem.
Cesta je nekonečná
a tajná láska
jen nehmotné usínání…
22.5.1966
Hance Strnkové
L.P. 53,5 POTÉ
Brzy bude svítat
tak mne nech
hůlčičkou vyťukat to dávné SOS.
V bludišti paměti
tě nacházím
dál stejně modře zářit.
Sám v temném lese
si ukrývám svůj zmatek
z nenaplnění…
1.11.2019
52. VOJENSKÁ NEDĚLE
VÚ 1620 Bechyně, 1967
Přicházeli jeden za druhým
/Co teď budeme dělat?/
Vyvalte prázdné sudy!
A plné?
Už dávno nejsou kulaté…
24:8:1967
KONEC
Praha 2007
A pak už nebylo nic k mání
ani obora kymácejících se smrků
ospalé oči z vrásek utkané šedivé
naprosto zbytečný hřeben v kapse…
Jen dlouhá křivá čára
podél chatrné dávné zdi.
Buď navždy sbohem armádo.
Podpis nečitelný.
20.X.2019
SLAVNOSTI PRO MÉHO SYNA DAVIDA
I
Píši ti pro štěstí
od brány k bráně pro tebe prosím
ani jeden krok nebyl odvážný
nemám pro koho a proč
všechna svá vlídná slova
Píši ti pro štěstí…
II
A ty můj maličký
s pohledem upřeným na zpěváčka
neslyšíš slavnostní řeč
sudičky se snaží očekávají
milosrdný peníz
Jsou slavnosti s básničkami
ukrývám kytku
To se tě netýká
III
A pak tvou rukou
namaluji propast kterou
společně vystavíme od země vzhůru
Zatím jen kámen po kameni
si skládám dálku k tobě
IV
Po ulicích už shrabují hromady listí
čekám něžnost se ztrácí do slov
Labutě odzpívaly odlétají
po nich ti posílám svůj první smutek
V
A v polích posedlých samotou
křičí křepelky o své vykoupení
Rozhazuji mince a utíkám
VI
Z lesů jde kouř
u ohně pytláci krájí pečeni
a za pohádku mi podávají
A co maličký co maličký!
překřikují se…
VII
Dřevo voní po nožích
povozy se kolébají v kamení
berou mne sebou
jsem svátečně oblečený
Vrývám si tvé jméno do dřeva
její už ne
VIII
Hospodáři rozsvítili večerní lampy
jsem jako zeď postavená mezi
dobou čekání
a dobou odcházení
Řekla mi odejdi
IX
Ve dveřích se často obracíme
jako bychom v novém prostoru
našli pevný bod
Otočil jsem se
abych tě spatřil
X
Mlčenlivý průvod očekává loučení
silnice se klikatí vzhůru i dolů
a obojí kroky se vždy vracejí
na místo odkud by vyšly
kdyby k tomu došlo
A já se vracím
Namlouvám si že tvé
úsměvy platily mně……
DV 2/70
PADESÁTÉ SLAVNOSTI PRO DAVIDA
I
Sám s mrzutou kytarou,
pak rozpačitým bubínkem
vyťukám všechna svá dávná
vlídná slova.
V polích posedlých samotou
sbírám kdysi poztrácené mince,
v hrobovém tichu hledáme oba
své spásné vykoupení.
Z lesů jde kouř,
pytláci už mi nedají ani kůrku,
hlavy zešedlé, ruce váhavé,
nezahlédnou náš dlouhý stesk.
Les je dávno vykácen,
povozy tlejí v bažinách,
sám svátečně oblečený
lopotím se kamením.
Dveře otevřené,
náš pevný bod každý na svou stranu
silničkou klikatou nahoru dolů
se odkutálí.
Zase se otáčím
a doufám v tvé odpuštění.
Buď dál ve štěstí…
II
Tak rád bych dnes do dřeva
vyryl i její vlídný obraz.
Večerní lampy pozhasínané,
odešla nakonec sama
cestou kde stopy jsou k nenalezení,
kam cesta není
ani po bezkonečném čekání.
To abych věděl,
kdybych ji jednou znovu hledal
III/22
HON.
Znovu se rozednívá lesy zpocené po horké noci vydechují páru
tma se chvěje ve vrcholcích smrků a záblesky ohně putující vzhůru dolů
překotně vzhůru a střemhlavě dolů
snad je to touha pokořit mrtvou noc!
a v mezidobí úžasu nad poklekající zvěří
lovci zkamenělí
lovci v němotě
lovci nemohoucí přikovaní
s ukazováčky pod kohoutky
s ukazováčky bez pohybu bez odporu bez nervů
kamení po cestách rozházené do tvarů tváří
tváře se brodí rosou milosrdně kynou vykřikují
střílejte! střílejte! vypusťte psy!
Jakoby jediný okamžik stačil pojmout veškerou zkušenost času:
Rozskotačili se lidé a zvěř a ptáčkové a stromy
kámen nezůstával na kameni
psi zpočátku tak klidní
psi rvali jahodí a stále výš a výš rozhazovali tlapy
šílenství útěku žene k šílenství pronásledování
jen lovci stále kamenní očekávají osvobozující dotek a
střílejte! střílejte!
roje prskavek vyskakují vpřed psi se kácí
koruny borovic ulehčeně oddechují
až pryskyřice vytryskne pod nohy prvního honce
ten v úleku padá na kolena plnou hrstí přebírá kamení
střílejte! střílejte!
střemhlavý běh
běh skotačení kotrmelců a škubání nervů zimnice
poslední zajíc uhýbá z předurčené dráhy
čas zatahuje zužuje oka svých sítí rozprostírá neviditelný roj
a zatlačuje oči poslednímu z vybraných…
První trofej všichni přítomní stažení z kůže z oděvů
chvíle oddechu v panickém strachu pozorují světlo padající od stropu
kostelík se chvěje z vášně pronásledování
vášně trysku
vášně vítězství
lovci zasedají upocené kůže rozvěšených trofejí znovu uvolňují páru
je to tolik podobné rozednívání…
Hladina náhle klidná ve vlnění se propadala střelba křik pronásledování
obrazy nejlepších vyznamenaných hrdých pokojných
voda bez hnutí přijímala barvu soumraku
černočernou podobu stárnutí a stárnoucí
na zemi kostelíku pak odvzdychali svou podobu
psi se převracejí z boku na bok chňapají naprázdno pokračují sen
bezmocný čas teď tupě přihlíží
vše je proti plánu nesmrtelnosti
moře je ohraničené zvěř pobita
lovci a psi sní…..
DV 4/70
POSLEDNÍ LEČ
Hle poslední leč
leč ty člověče kleč
a slyš královu řeč.
Pak breč si v koutku breč
dál tíhu času vleč
nebo už kůži svleč?
Tak připrav se na zteč
než přijde spásná smeč.
Ještě člověče kleč
a křeč…
Leč?
2/2022
KONKRÉTNÍ PRELUDIUM
(na téma Divoké víno 2/71 – K.Sýs: Lásko bože…)
(Něžnosti.:)
A tvou rukou krutosti v známé umírání: sám: nenávratně svůj loutkový part:
že dech k nepřebrání: a první skutečná chvíle: k na- :
(Subj.:) Ve stínohře tak jako tak:
troufale učenlivá: miláčku (Obj.:) že v zákrytu myslí: jak
ryčné páření: ach božedej…
(Ego.:) že láska už nevyslovena:
a triumfální: jen dokonalost sama:
tedy vstup: JÁ jako
překrásný milenec!: (Soc.:) a smíchem až v pokleku:
tak dokonalý nenaučený part
jak k: neumění:
(Ona.:) Zatím tak skvěle přesvědčená:
sama láska: neprozřetelně: ústa:
jak k prvnímu přijímání: krutosti
A muzika…muzika jako k trouchnivění (Oni.:) A přece už tolikrát
vždy nedosloveno: že tma
hluboká jako: zůstává:
zástava k neproměně!
(Věta.:) Tedy laskavost všem k odříkání
(Slabikování.:) Nad ná
mi mí mi lí mi smí
(Solo ad libitum.:) Jaro
jaro k nám přitálo
čas svědivý… (Choral.:) A tedy přijď má chvíle
(/litanie/) a mince k rozkrojení:
ohňopády: a nálada: jak skvělý stav:!
anebo: jakákoliv touha
co žene vzhůru: anebo:
opodál očka zlatá: nebo: poklidně
(Možnosti.:)
velice tiše jako živý: má drahá: Řekli: že postava jak k zlíbání: a ještě chvíli civí:
že v konci až k zpívání: a láska už dokonalá k neproměně: nebo točíš se:
větrně jak ke své ženě: žádoucí snad troufalá:
Snad sama muzika: ta muzika jak k trouchnivění…
2:3:1971
JEŠTĚ SE USMÍVÁME LÁSKO
(Přestože)
Náš horký dech v hrdle,
když bloudím po tvém těle
v ruce tvou ruku,
studené doteky a stisky,
objetí,
pohnuté chvíle
pro loučení už tolikrát minulé.
(Přestožese usmíváme lásko
když se nám vypráví o štěstí)
Pak poslouchej a věz,
že snad přijde ta závratná
neopakovatelná chvíle,
kdy bosou nohou na ostří nože
balancujeme na hraně propasti…
(Přestože už nemusíme?)
2/2021
|
