Naháček

Pochmurné povídky

Tuto knihu věnuji svému městu Znojmu, jenž mě nikdy nenechává osamělým, jeho občanům a sobě samotnému.

Murd

Květen 2005, neděle

Probudil jsem se ve své posteli, hlava mě třeštila, byl jsem zpocený a žíznivý. Kolem mě byl velký nepořádek a zápach shnilého jídla. Přemýšlel jsem, co se stalo, ale nemohl jsem si vzpomenout, jako by má paměť za poslední den vymizela.
‚‚Co se stalo? Kde jsem se tu vzal?‘‘ S velkou námahou jsem vstal a šel do koupelny, když jsem uviděl svou tvář, nemohl jsem uvěřit svým očím. Bledý, tváře propadlé, oči zarudlé. Udělal jsem si nezbytnou hygienu, vysprchoval se, vyčistil zuby, omyl obličej, vlasy učesal a opět lehnul do postele. Uvažoval jsem, co se stalo a proč si nic nepamatuji. ‚‚Musím se zamyslet, tak, co se dělo včera?…”

KAPITOLA 1. UDÁLOSTI, KTERÉ SE DĚLY DEN PŘEDCHOZÍ.

Sobota

Seděl jsem na parapetu okna svého bytu, koukal na náměstí a dopíjel svou černou kávu. Byl květen, slunce již vyšlo a lidé chodili sem a tam, někteří spěchali, druzí si zas zvolna užívali sobotní den. Auta přijížděla a odjížděla. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se dnes mělo stát něco zvláštního.
Jedno auto zastavilo pod oknem, byla to zelená pracovní dodávka, kterou jezdí můj otec.
„Halo Damiáne, přijel jsem si pro klíče.“ Byly to klíče od jedné stavby, na které jsme pracovali posledních pár týdnů a nyní už jsme měli dílo dokončené.
„Ahoj táto, jak se máš?“ povídám mu a přitom mu házím klíče z okna.
„Mám se fajn, když je tak fantastický počasí, ale co ty, zas jen čteš co?“
„Ale prosím tě, jen si něco dočtu a vyrazím na túru do lesů.‘‘, zrovna jsem dočítal Krále Oidipa od Sofokla.
„Přeci nestrávím celý den doma, když venku všechno tak hezky voní a kvete, jak se má máma?“
„Máma stále pracuje, znáš ji, od těch svých papíru a smluv neutrhne oči.“
„Ach ano, ta její nekonečná práce, že si od toho nedá někdy volno, aspoň ji ode mě pozdravuj“
„Budu, ale teď už musím jet, čeká na mě zákazník kvůli předání klíčů.Tak se měj hezky a užij si procházku.“
„I ty se měj táto, čau čau.“
Kde jsem to skončil? Á tady:

Oidipus:„Občané mé vlasti thébské, hleďte, zde jest Oidipus, který hádanky znal luštit, nejmocnějším mužem byl, k jehož štěstí kdekdo v obci vzhlížel zrakem závistivým: ejhle v jakou propast hrůzy srazila jej sudba zlá.“

Skvělá hra, skvělé drama, no nic, je čas se chystat. Kde to mám, tady! Batoh, čaj do termosky a ještě kšiltovku, kalhoty už mám, boty a jdu! Běžel jsem dolu po točitých klenutých schodech, otevřel velké dřevěné dveře, jakož hlavní vstup do starého měšťanského domu, kde bydlím. Jsem venku!

KAPITOLA 2. NÁMĚSTÍ ZNOJEMSKÉ A ZVLÁŠTNÍ PŘÍHODA V LESÍCH.

Ještě, než jsem vyrazil, koupil jsem si na druhé straně náměstí svačinu u pekaře. Znojemské náměstí mi vždy připadalo spíš jako venkov než centrum města. Nemysli si, že je to prázdné místo, to není, chodí tu spousty lidí, jak už jsem psal dříve, jenže lidi tu spíš jen prochází, jdou do práce, do školy a zase zpátky, nebo se jen tak prochází. Ale ta malá část lidí, co tu žiji ,jako já, není mnoho a my všichni se známe důvěrně jako dobří sousedé. Třeba takový pekař, peče výborný řecký chleba, on je totiž Řek, nebo květinářka, vždy protivná paní, ale každý u ní stejně ty květiny koupí, protože je umí vázat jako málokdo, je tu i směnárník, samotář, který si hledí jen své práce a s nikým nepromluví, vietnamec s potravinami, malá kavárna, kde tři usměvavé slečny prodávají kávu, za kterými, když člověk přijde, hned má veselejší den a vždy s nimi prohodí nějaké to slovo, pak tu je ještě vinař s laciným vínem, řezník a stánek s pivem uprostřed náměstí, kde se často rád zastavím. Krásná komunita!
Přešel jsem náměstí po už vyhřátých kočičích hlavách a vešel do krámu.
„Dobré ráno Alexi, máš se? Potřebuji něco lehkého na snídani, vyrážím na procházku do lesa, co mi doporučíš?“ ptám se vesele.
„Zdravím tě Damiane, vítej. Zrovna před chvílí jsem dopekl olivový chleba, je ještě teplý, dáš si?" zeptal se taky s úsměvem, ale nebyl to úsměv, na který jsem byl u něho zvyklý.
„Dobře, k tomu mi dej ještě, prosím, pár těch fornetů. Jak se má tvoje žena Klára? Dlouho jsem ji tady neviděl, snad jste se zase nepohádali?,‘‘zeptal jsem se a sledoval, jestli ten jeho nezvyklý úsměv s tím nějak souvisí, protože hádky mezi nimi byly na denním pořádku.
‚‚Ale jdi,” odpověděl Alex, ‚‚něco mnohem horšího se přihodilo, je nemocná.”
‚‚Co jí je?,” ptám se už bez úsměvu.
‚‚To nikdo nevíme, před pár dny se byla projít, podobně jak chodíš ty, šla někam dozadu kolem řeky, celý den byla pryč a když se večer vrátila byla celá pomatená, bledá a stěžovala si na malátnost a tvrdila že musí do svého pokoje a být sama, že jí to zas přejde, hlavně ať ji nechám samotnou. Od té doby je nahoře v bytě nad pekárnou a kdykoli se za ní přijdu, abych se podíval jak ji je, začne sténat bolestí a prosí mě ať odejdu, že to nemůže vydržet.‘‘
‚‚To, co říkáš je hodně divné Alexi, víš, co se jí stalo?‘‘
‚‚To nevím, nechce mi to říct, jen dokola opakuje něco o velkém kameni a stromu co tam nepatří.’’
‚‚Zkoušel si to místo najít? Myslím ten strom, co tam nepatří?”
„Poslyš, nejsem moc na podobné aktivity, jaké máte vy v oblibě,samozřejmě jsem to místo zkoušel najít, ale nenašel, znojemské lesy jsou velké a nevím kam až mohla dojít. Ale ty Damiane tam často chodíš, nevíš, kde to může být?,” zeptal se Alex.
‚‚Myslíš velký kámen a strom co tam nepatří?,” řekl jsem až výsměšně, ‚‚to netuším, ale právě vyrážím, můžu se po tom místě aspoň podívat a zjistit co se mohlo stát.‘‘
‚‚Mohl bys? Mockrát ti děkuji! Jsem už zoufalý a nevím si sní rady. Na, tady máš ten chleba a fornety, dnes na mě a buď opatrný.‘‘
‚‚I já ti děkuji Alexi, nedělej si starosti, určitě se to vystříbří.“
Zašel jsem ještě do kavárny pro kávu a zjistit, jestli holky o něčem neslyšely.
‚‚Dobré ráno děvčata!‘‘
‚‚Jestli pak to není náš nejmilejší Damian od naproti, co si dáš?‘‘
‚‚Kávu s sebou Esterko a k tomu jeden koblížek prosím.‘‘
‚‚Tady máš to kafčo, copak, kam vyrážíš dneska?‘‘
‚‚Jdu se podívat za přehradu, do údolí kolem řeky.‘‘
‚‚Slyšela jsem, že Alexova žena Klára tam byla před necelým týdnem a od té doby nevylézá, jen smutně kouká z okna a nikoho k sobě nepustí, povídá se, že je snad posedlá či co.‘‘ Během toho, co to říkala, jsem si všimnul že se jí mírně zachvělo pravé oko.
‚‚Mluvila si s ní během toho týdnu?‘‘
‚‚ Ne, Alex nám zakázal ji navštívit.‘‘
‚‚Divné, snad nevěříš, že jí mohl posednout démon nebo něco podobného?‘‘
‚‚Nechci tomu věřit, ale člověk, když do věcí nevidí, lehce uvěří něčemu, co mu snadno vysvětlí to, do čeho úplně nevidí.‘‘
‚‚To máš asi pravdu Esterko, měj se hezky, už musím jít, děkuji ti za kávu a pěkný den,” řekl jsem přátelsky a vyrazil z kavárny.
Vydal jsem se do rohu náměstí, abych se dal na strmou ulici, kde jsem sešel staré městské uličky dolu ven z centra. Slunce svítilo, ještěrky lozily po zídkách. Prošel jsem starou městskou bránu a uviděl přehradu.
‚‚Jak krásné je to moje město,” pomyslel jsem si.
Zvolil jsem starou cestu, která vede za přehradou kolem řeky. Nachází se tam úzká pěšina plná kamení a kořenů ze stromů, která je v určitých místech špatně schůdná, ale za to moc krásná a příjemná. Po pár kilometrech se vždy zastavím na stejném místě, kde se skalní puklina otvírá do řeky. Vypil jsem si tam kávu a zapálil cigaretu. Vzpomněl jsem si na Alexovu ženu Kláru, to je ti tak zvláštní věc, stále nechápu spojitosti, něco mi uniká, určitě si něco umanula a teď dělá Alexovi naschvály, jinak si to neumím vysvětlit, nebo se zbláznila, ano, je to blázen.
Asi po deseti kilometrech jsem začal stoupat do strmého kopce, který se tyčí vysoko nad řekou. Je to nejvyšší kopec
v okolí s nádherným výhledem, jde vidět na kilometry daleko. Snadno jsem vystoupal nahoru, neboť jsem navyklý chodit po kopcích.
Jarní výhled byl opravdu dechberoucí, všechno bylo zelené, rozkvetlé a hezky voňavé. Na vrcholu jsem se posadil na kámen a koukal dolů na řeku. Po chvilce kochání jsem vytáhl knihu z batohu a dal se do čtení. Asi po hodině se zvedl vítr a všimnul jsem si, že obloha z nenadání zčernala ‚‚Blíží se déšť!,” trklo mi a začal jsem se balit k odchodu. Do města to mám dobré čtyři hodiny chůze a budu mít co dělat, pokud začne pršet. Sotva jsem vyrazil začalo silně pršet, utíkal jsem úzkou cestou, po které jsem přišel. Voda se kolem mě valila dolu z kopce, zem začala klouzat a měl jsem co dělat, abych se udržel na nohách.
V tom to přišlo. Vlivem větru a vodou rozrytou zeminou se uvolnil strom kus nade mnou a padal přímo na mě. Nestihl jsem uskočit, bylo příliš pozdě. Strom mě zasáhl do pravého boku a začal jsem nekontrolovaně padat dolu z kopce opačným směrem, od místa, kde vedla cesta. Valil jsem se dolu hlava nehlava, kámen nekámen a strom nestrom. Zastavil jsem se až o velký kámen dole u řeky. Silný náraz.Nějakou dobu jsem ležel bez hnutí. Celý domlácený a bál jsem se pohnout. Po chvíli jsem se rozhodl stoupnout, hlava mě bolela a krvácela , ale k mému údivu mi krom té hlavy a pár škrábanců nic nebylo. Rozhlédl jsem se a zjistil, že vůbec nevím, kde jsem. ‚‚Musím vylézt po té stráni zpátky nahoru a najít cestu, jen si chvíli odpočinu.‘‘ Po vhodné chvíli jsem se opět postavil, zkontroloval své věci a zvedl batoh, který ještě ležel u toho kamene, který mě zastavil. Když jsem ho zvedal, všiml jsem si, že na zemi leží něco červeného. Šáhl jsem po tom a zjistil, že to je čepice, kterou nosí Klára pokaždé, když vyráží ven. Zvedl jsem hlavu, koukal na ten velký kámen a jen pár kroků od něho stál zvláštní strom. Byl to veliký, starý, listnatý strom, avšak bez listí, mrtvý strom, nikdy jsem podobný neviděl.
‚‚To je ten strom, o kterém mluvila Klára!” napadlo mě hned. Zamrazilo ve mně. Předtím jsem ani na chviličku nevěřil té historce o kameni a stromu, který sem nepatří , ale teď, když to vidím mi opravdu nepřijde, že sem ten strom patří. Vždyť je úplně jinačí než všechny ostatní. Ale co tu viděla? Co se tu stalo, že je celá pomatená? Přistoupil jsem blíž ke stromu, abych si ho prohlédl.V celém kmenu byly vyryty jakési značky. Nerozuměl jsem těm znakům, celé to bylo divné a děsivé. Vypadaly jako nějaké staré znaky, které tu vyryl někdo hodně, hodně dávno. Pohladil jsem kmen. Jak tak zkoumám to všechno zvláštní, vyšel zpoza stromu muž v černé kápi. Polekal jsem se tak moc, že jsem upadl na zem.
‚‚AAAA!!,” zakřičel jsem strachy. Postavě nešlo vidět do tváře, kápě mu zakrývala celý obličej, jen jeho zuby jsem viděl, byly černé a špinavé.
‚‚Líbí se ti můj strom?,” zeptal se mě.
Vůbec jsem nechápal otázku a nedokázal jsem mu odpovědět.‚‚Začalo pršet, uklouzl jsem a začal padat dolu po té stráni až sem, zde jsem se zastavil tady o ten kámen. Nevíte, kudy se dostanu zpátky?” Už jsem byl celý promočený a začala mi být zima.
‚‚Co děláš tady dole u mého stromu?!‘‘
‚‚Vašeho stromu? Právě jsem vám to řekl, ztratil jsem se a hledám cestu zpátky, kdo jste?‘‘
‚‚Jsem ten, kdo jest.‘‘odpověděl bez jediného projevu emoce.‚‚Jste snad bůh?,” zeptal jsem se schválně výsměšně, neboť jsem poznal referenci z Bible, i když jsem zadržoval strach.
‚‚Bůh nejsem, ale též beru duše, podobně jako bůh a věz, že jelikož ses dotknul tohoto stromu, který náleží mně, tak i tvá duše zákonitě patří mně a s ní i tvé dny na tomto světě.‘‘
Velmi jsem se podivil jeho slovům. ‚‚Nechte si ty řeči, já nevěřím na podobné hlouposti, co mi tu vypravujete.‘‘

‚‚Hlouposti říkáš?,” zeptal se o něco rázněji.
‚‚Kdo jste, jak se jmenujete?‘‘
‚‚Jmenuji se Murd a beru duše živím,” řekl, aniž by pohnul ústy, a přitom jsem to slyšel tak dobře, jako, by to zaznělo v mé hlavě.
Ztuhnul jsem a nechápal co se právě stalo, ale snažil jsem se, nedát to na sobě znát.
‚‚Řekněme, že ti věřím, ale musím ti říct, že ses zmýlil, neboť já ještě nechci do nebes.‘‘
‚‚Do nebes?,” vysmál se mi, „ty nepůjdeš do nebes.‘‘
‚‚Nechápu Murde.‘‘
‚‚Pohleď. Zde tento strom, je strom, na němž sedával, místo, kde čekával a vábil své duše dolu.‘‘
‚‚On? Dolu? Pořád nechápu.‘‘
‚‚Ano, on a dolu. Tam dolu, odkud duším není cesty zpět, nyní i on se musel uchýlit za nimi dolu, a proto jsem tu já.Já jsem jeho služebník tady nahoře, jsem převaděč, někteří mi říkají SMRT. Teď i ty jsi jeho a musíš jít semnou.‘‘
‚‚Ne!‘‘
‚‚Že ne?!‘‘
‚‚Ne.‘‘
‚‚Není to zas tak černobílé, máš možnost volby. Pro takové mám dvě možnosti.‘‘
‚‚A jaké že to jsou možnosti?‘‘
‚‚První možnost je, že půjdeš hned teď semnou, jak už jsem pravil.‘‘
‚‚A ta druhá?,” zeptal jsem se s obavou, že ta druhá možnost bude horší, než ta první.
‚‚Nebo tu můžeš zůstat po zbytek svých dní, které ti byly dány, můžeš žít ještě spoustu let anebo pár minut, tak jako tak, tvá duše už není tvá. Avšak, pokud se rozhodneš zůstat, zůstaneš po zbytek svého času sám osamocen a nikdy už nezažiješ krásné chvíle s ostatními tvými pozemskými druhy, už nikdy nezažiješ lásku, ani porozumění, nebo radost, jen samotu. Nakonec ještě rád zvolíš smrt, krásnou smrt, jenž bude pro tebe vysvobozením.
„Co zvolíš?,” zeptal se klidně.
‚‚Volím druhou možnost,” odpověděl jsem bez přemýšlení.‚‚Dobrá tedy, stačí, abys mi podal svou ruku, můžeš to brát jako takový náš smluvní rituál.‘‘
Byla mi nepříjemná představa, že bych se toho člověka anebo spíš stvoření měl dotknout, ale učinil jsem, jak chtěl.
Když se naše ruce spojili ucítil jsem chlad a vzápětí jako bych začal celý hořet. Bolest zachvátila mé tělo, všechno pálilo, padl jsem na zem a nemohl dýchat. Přestal jsem vnímat okolí a upadl do bezvědomí.

KAPITOLA 3. PROBUZENÍ.

Když jsem otevřel oči, ležel jsem na místě, kde na mě spadl strom, ale už nepršelo, bylo sucho, bylo krásné počasí jako předtím a strom, který na mě předtím povalil, stál na svém místě v zemi, jako, by nikdy nespadl.
Stoupl jsem, stál a nerozuměl tomu, jak je to možné. Jak se může stát, že prší, stromy padají, já padám a mluvím s podivnou postavou a najednou, jako by se nic nestalo? Řekl jsem si, že jsem nejspíš upadl, pořádně se bouchl do hlavy a všechno se mi jen zdálo.
Otřepal jsem se a vyšel tou stejnou pěšinou zpátky k městu, ale něco bylo jiné. Cítil jsem únavu, jako bych zestárnul o pět set let, nohy mě bolely, hlava se mi motala, celé mé tělo bylo ztuhlé jako bych se roky nehýbal. Začal jsem panikařit. Pokračoval jsem dál a blížil se k přehradě, kolem které jsem šel cestou sem.Cítil jsem, že má hlava hoří, svět kolem mě se začal zvláštně kroutit a naparovat. ‚‚Už blouzním,” napadlo mě a pokračoval dál. Přešel jsem most a dal se do kopce směrem do města. Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou, zastavil jsem, abych si odpočinul a napil se. Bohužel vodu, kterou nosím v batohu se mi podařilo po cestě někde vytratit a tak jsem jen tak seděl a přemáhal se pokračovat. ‚‚Co se to se mnou děje? Proč je mi tak těžko?,” přemýšlel jsem, jestli něco takového nepotkalo i Kláru. Byly tu jisté spojitosti, ale není čas nad nimi uvažovat. Napadlo mě, že jakmile se dostanu na náměstí, zajdu do stánku s pivem, kde pracuje Maruška, moc hodná starší paní. Třeba mi jedno pivo udělá líp a pak se půjdu domu vyspat. Pochvíli vydechnutí jsem pokračoval v cestě. Už jsem téměř dosáhl vrcholu, vstoupil jsem branou do města a šel dál uličkami až na náměstí. Když jsem tam došel, byl jsem už úplně mimo své tělo i duši. Domy i pouliční lampy se na mě mračily a říkaly ‚‚vidíme tě Damiane‘‘, auta mě chtěla srazit a zem se pode mnou propadala. Hlava mě z toho bolela, připadal jsem si jako ve snu.Všechno kolem se vlnilo a slunce pálilo. Ani nevím, jak jsem se dopotácel ke stánku s pivem.
‚‚Dobrý den Maruško‘‘, pozdravil jsem ji. Nebo ne?, ‚‚dám si jedno pivo,‘‘Maruška na mě zírala a já nechápal.
‚‚Je ti něco Damiane? Jsi celý bledý.‘‘
‚‚Ale to nic Marů, jen se mi udělalo nějak zle, to nic není. Dej mi prosím to pití.‘‘
‚‚Odkud jdeš, vždyť‘ jsi celý zpocený a sotva stojíš. Pojď, odvedu tě domů.‘‘řekla panovačně a zároveň mateřsky.
‚‚Prosím, dej mi jen to pivo, ať se můžu konečně napít.” Hořel jsem a měl žízeň, jako bych potřeboval uhasit oheň, který ve mně hoří.
Podala mi ho a já se dal do pití, ale myslím, že už jsem nedopil. Nebo ano? Myslím, že jsem omdlel, protože od té doby si nic nepamatuji a vzbudil jsem se až ve svém bytě. „Ale jak jsem se sem dostal?” Někdo mě sem musel donést. Přece bych si pamatoval, kdybych byl při smyslech, že bych šel sám. Nejspíš Maruška ze stánku, ano ano, asi Maruška městem dovedla a určitě ji musel někdo pomoci. Pochybuji, že by mě unesla samotná. Musím se jí jít zeptat, co se stalo.