literární časopis založený v roce 1964

Alžběta Bublanová

KDYŽ JE NĚKDO STAREJ

„Je to pořád štramák,“ řekla paní Richterová, „pořád, a ona chátrá.“

Její sedmnáctiletý syn Láďa pokrčil rameny. Nejraději by se už zvedl a šel do pokoje, byl domluvený s Pepou na dalším pokračování jejich hry.

Nudila se i jeho o dva roky mladší sestra Alice, která si o svém strýci Pavlovi nemyslela, že je štramák. I když pravda byla, že tmavovlasý, vysoký, relativně štíhlý a charismatický strýc by se dal označit rozhodně za většího štramáka než její otec s prořídlými vybledlými vlasy, s odulou tváří, kterou si neumí normálně oholit a vždy na nějakém místě mu zbyde chomáč vousů.

Taky by už nejraději zalezla do pokoje a chatovala by s Kamilou, její nejlepší kamarádkou. Jenže rodiče mívali zvyk, když odjede návštěva, držet ještě chvíli pietní akt a celou situaci zhodnotit. Matka dojídala zbytek svého kousku dortu. „Chátrá a nic s tím nedělá,“ dodala.

„A co by s tím měla dělat?“ Zeptala se Alice.

Její otec se napil piva. „Umýt si vlasy by neuškodilo.“
„Vždy se s tím dá něco dělat,“ řekla matka.

„V jejím věku?“ Uchechtla se Alice.

Matka se zasmála. V tom smíchu měla být životní moudrost, ale možná tam byla hořkost, plíživá a neodbytná vtíravá hořkost nad tím, že Alice má pravdu.

„Jen počkej, až tobě bude přes čtyřicet,“ prorokoval otec.

„A strýci je dnes pětačtyřicet,“ dodala matka. „Ale podle mě s ní není šťastný, nemáte ten pocit? On nic neřekne, ale kdo by rád žil s tak studeným čumákem.“

„Teta byl vždy taková,“ řekla Alice. Její bratr mlčel. On nikdy nehodnotil žádné členy rodiny. A překvapilo jej, že se jeho sestra do toho zapojuje.

„Ale on ne, kdybys ho znala, když byl ve vašem věku,“ matka si strčila do pusy poslední sousto jahodového dortu, zvedla se a odložila talířek do dřezu. Trochu si vzdychla, když se rozhlédla po kuchyni.

„Alice ti pomůže s úklidem, že?“ Otec si dolil z plechovky do sklenice pivo, poté plechovku zmáčkl, vstal a hodil jí do koše. Z lednice si vzal novou.

„Ještě?“ zeptala se jeho žena.

„Slavíme, ne?“ znovu si sedl a poplácal po rameni svou dceru. „Udělej to hned, jo?“

Alice neochotně přikývla a naskládala talíře na sebe.

„Počkej, tak ty drobky musíš smést na jeden, ne? Běž raději do pokoje, já si to udělám,“ odmítla dceřinu pomoc paní Richterová.

Alice nechala talíře talíři a šla. Zvedl se i její bratr. Zavřeli se v pokoji. Chvíli mlčeli, ale pak ticho prolomila Alice. „Nebudeš tak vyřvávat, když si v tý vaši debilovině postřílíš zombíky nebo co, jasný? Chci mít klid.“ Uvelebila se na svou postel do tureckého sedu s mobilem v ruce.

Láďa si sedl ke stolu a nasadil si sluchátka. „Na ty tvoje tlachy s tou prdelatou blbkou?“

„Se ti líbí její zadek, že? Ho tady vždy očumuješ, když tu Kamila je.“
„No ale to mám jen strach, aby ti nerozsedla postel a pak tu nelítaly třísky. Mohly by mě trefit do oka.“

Alice jen pokrčila nos a vytočila přes chat Kamilu. „Čau,“ řekla teatrálně, „jen tě musím upozornit, že můj bratr ještě nestřílí zombíky, takže živý odposlech jede.“

Kamila se zasmála. „Ale i tak ti to řeknu.“
„Řekneš co?“
„Že jsem měla rande.“
Láďa si odkašlal. „To musela být prdel,“ řekl provokativně.

„Jsi trapný,“ zareagovala jeho sestra.

Láďa nad ní mávl rukou a spustil hru.

„Jó, zombík mrtev,“ křikl naschvál nahlas, i když ještě nezačal hrát.

„Neslyší mě?“ Zeptala se Kamila.

„Ne, tak s kým?“
„S tím z tý benzínky.“

„Z benzínky?“ Zopakovala Alice.

„No, jak jsme si tam kupovaly nanuka.“

„Proboha nemyslíš toho chlápka, co byl tak trapnej?“
„Není trapnej,“ Kamila pohodila vlasy. „Trapní jsou naši spolužáci, tenhle,“ našpulila pusu a lehce mlaskla, „OMG.“

„Je starej.“

„No a co. Aspoň ví, co a jak.“
Alice byla chvíli zticha. A pak se zeptala. „Ty si s ním spala?“
„Skoro.“

„Jak skoro?“
Kamila, která byla ve svém pokoji sama, se přiblížila k obrazovce, jakoby chtěla větší soukromí, a ztišila hlas. „Bylo všechno, jen ne sex, chápeš?“
„Ne,“ Alice se styděla, ona se s klukem líbala jen jednou, na jedné diskotéce a pak ho už nikdy neviděla. „Teda jo,“ rychle změnila výpověď.

„A starej není. Chlapi nestárnou, to nevíš? Vypadá tak trochu jako tvůj strejda.“

„Jsi blbá.“

„Má ten tvar lícních kostí, to je důležitý,“ Kamila ještě více šeptla, „když leží na tobě a ty ho držíš za hlavu, když ho hladíš po tváři, tak je super, když..no jak to vysvětlit, když má prostě správný tvar, takhle zblízka ani nevadí, že mu je třicet, chápeš, ne?“
Alice nechápala, ale kývla. „Ležel na tobě?“
„Jo, ale nedal ho do mě. Nejsem blbá, chvíli ještě počkám.“

„Aha,“ řekla Alice, „počkej, přišla máma,“ zvedla hlavu směrem ke dveřím, ve kterých stála paní Richterová. „Chatuji s Kamilou,“ zněla docela přísně.
„Jo, tak, já ti chtěla říct, že když strýci bylo tak osmnáct, nebyl takový štramák jako teď, to dorostl do krásy. Ale živej byl tedy více, on si ji nikdy neměl brát, s ní je takovej smutnej.“
„Jo,“ Alice se podívala do mobilu, pozvedla tázavě obočí a lehce se usmála. „Mami, já teď mluvím s Kamilou.“
„Tak Kamilku pozdravuj.“

Alice počkala až matka zavře dveře. „To nepochopíš, dnes vyrukovala s tím, jaký je to štramák.“
„Kdo?“ zeptala se Kamila.

„Stejda, chápeš?“
„Ne, i když možná jo, on štramák je.“
„Ty jsi nechutná, ještě řekni, že se ti libí i můj táta.“

Kamila pokrčila nos a vyplázla špičku jazyka. „To fakt ne, sorry, ale fakt nejsem úchylačka. Bože, on má snad takovou tu přehazovačku na hlavě, ne?“

„To zase nemá,“ bránila svého tátu Alice.
„Ale je ten typ, doufám, že nebudu nikdy tak stará jako naši.“
„Já doufám, že nikdy nebudu spát s nikým nad třicet,“ rýpla si Alice.

Podívala se na svého bratra, který byl zabrán do hry.

„Tak co zombíci?“ Zkusila, jestli ji slyší. Ale bez odezvy.

Očima se vrátila zpět k displeji. Kamila řekla, že musí končit, protože si bude volat s tím svým.

„Zítra máme zase rande, to už mu dám.“

Alice mlčela. A pak řekla: „tak čau.“

Lehla si na postel a zavřela oči. Uslyšela otevřít dveře.

„Podívej, nebyl takový štramák,“ její matka nesla květinové album fotek. „Tady, to mu bylo dvacet, a pěkně se směje, to jo, ale vypadá jak ucho, to musel do toho všeho dorůst,“ řekla.

„Já bych teda tak dlouho čekat nechtěla,“ poznamenala Alice.

Její matka jí pohladila po vlasech. „Ta Kamila vypadá už tak vyspěle, jestli budeš po mě, tak si budeš muset počkat, já působila jako holčička ještě ve dvaceti.“

„Tak to chci raději umřít,“ prohlásila Alice.

„Podívej, strejda neumřel a jak vypadá dobře.“
Alice si sedla na postel. „Nevypadá dobře, mami, chápeš, nikdo, kdo je starej, nevypadá dobře.“
Její matka se zasmála. Ale v tom smíchu byla nakyslá trpkost. „Jděte brzo spát,“ řekla a odešla z pokoje.